5.10.2013
Kategorie: Historie

Mezi sliby a činy komunistů byl vždy propastný rozdíl

Sdílejte článek:

OD: LUCIE AMÁLIE SULOVSKÁ 05|10|2013

Markéta Šichtařová napsala vynikající článek, kde podrobně rozebírá volební program KSČM. Podivuje se, že v programu chybí jedna poněkud podstatná záležitost, a totiž vysvětlení, jakým způsobem hodlají komunisté svůj program naplnit. A jelikož, kdo se neponaučí z minulosti, je nucen si ji opakovat, podíváme se do dob dřívějších, avšak nikoliv až tak vzdálených. Jakým způsobem tedy soudruzi, spása naší republiky, naplnili svůj program a dostáli svým zásadám naposledy?

 

 

Z politického programu KSČ z roku 1946:

 

Hospodářství

„Komunisté chtějí zdárný vývoj řemesla, živností, maloobchodu. Komunisté chtějí pevné spojenectví dělníků a rolníků. Jsou proti všem formám zestátňování a vytváření kolchozů.

Realita

Během krátkých pěti let od převzetí moci komunistickou stranou došlo k totální likvidaci soukromého vlastnictví, tedy řemesla, živností a maloobchodu. Buržoustem se stal každý, kdo měl dvě krávy a louku, ačkoliv na této dřel od rána do večera. Zestátňování bylo natolik masivní, že rolnictvo bylo kompletně zlikvidováno během pouhých dvou až pěti let. Kolchozy byly samozřejmě vytvořeny násilně.

 

Školství

„Komunisté chtějí, aby věda, umění a vzdělání sloužili všem bez ohledu na jejich původ.“

Realita

Bohužel, jediným, kdo kdy reálně poskytoval dětem vzdělání bez ohledu na jejich původ, byly církevní školy. Církevní školství však komunisté zlikvidovali (v programu o tom samozřejmě nebylo ani slovo), a tak vzdělání zůstalo pouze na státních školách (člověk tedy neměl na výběr, tj. státní kontrola vzdělávání, regulace možnosti rodičů rozhodovat o svých dětech, likvidace domácího vzdělávání etc.)

V praxi tento bod vypadal tak, že vzdělání sloužilo všem s dobrým kádrovým profilem. Aby měl člověk skrvu na svém posudku od pilného soudruha potom stačilo v mnoha případech skutečně málo – dědeček měl lán pole, bratr studoval teologii, strýček kdesi na západě, rodina chodící do kostela, žák odmítající navštěvovat Pionýra, nedejbože snad rodiče z řad regulérní buržoasie.

 

Inteligence

„Komunisté chtějí, aby inteligence věrně sloužila vlasti a bylo zajištěno její materiální postavení.“

Realita

Komunisté zcela zlikvidovali prvorepublikovou inteligenci, ba dokonce i tu část, která byla výrazně levicová až umírněně komunistická (např. Záviš Kalandra). Dosavadní inteligence byla tedy odsunuta do kriminálů, k lopatám a kanálům, případně sama emigrovala. Bylo tudíž potřeba ji nahradit – nahradili ji ti, co řvali během procesu na Miladu Horákovou, aby nemluvila v „právnických formulacích“.

Ukázkově zametli například s vynálezcem kontaktních čoček Ottou Wichterlem – nejprve byl Wichterle roku 1958 při politické čistce vyhozen z fakulty VŠCHT, o deset let později byl na základě svých postojů zbaven místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie.

 

 

Bonus

Komunistická agitka proti trestu smrti (1923)

Rozsudky smrti jako takové padaly za první republiky velice často, avšak k popravám docházelo jen minimálně. Zvláště T. G. Masaryk nejvyšší tresty s železnou pravidelností měnil na doživotní žaláře. Učinil tak v téměř 400 případech. Celkem bylo v období první republiky popraveno pouze 21 osob, z nichž naprostá většina byla vícenásobnými vrahy. Zbytek provedl svůj čin obvzláště brutálně, nebo za zvláště zavrženíhodných okolností (např. vražda na dítěti). Z politických důvodů nebyl popraven nikdo.

Dne 23. ledna 1923 byl k trestu smrti odsouzen dvojnásobný vrah. Josef Kolínský se na jaře předchozího roku rozhodl vykrást byt hodináře Josefa Ledeckého v Bráníku. Neváhal přitom vraždit – starého Ledeckého zabil prudkými ranami tvrdým předmětem do hlavy, pak se zbavil i jeho dcery Viktorie, kterou rovněž umlátil k smrti. Poté se zmocnil peněz a šperků a z bytu utekl. Žádost o milost nebyla vyslyšena, a tak byl Josef Kolínský následujícího dne na soudním dvoře v Praze katem Wohlschlagerem oběšen.

Poprava byla vykonána za souhlasu většiny obyvatel i novinářů, hlas proti nejvyššímu trestu veřejně nepozdvihlo žádné z tehdejších periodik… až na jednu výjimku. A tou bylo Rudé právo (nutno podotknout, že Kolínský byl komunista), které reagovalo jednak podrážděným článkem s názvem „Kat zachráncem republiky“ a několika úvahami na téma trestu smrti. Zde uvádím některé pozoruhodné citace (nejvtipnější části jsou zvýrazněny):

„My komunisté (…) jsme zásadně proti trestu smrti. Píše-li Právo lidu s všeobecně známým živým smyslem pro denunciaci, že není to vinou redaktorů komunistických, že u nás komunisté ještě nikoho nepověsili, chuť že k tomu měli a mají velkou, je to projev nějakého individua, jemuž dělá radost tvářiti se ještě hloupějším, než je. Můžeme jim prozraditi, aby se nelekali zbytečně, my komunisté k nim žádné nenávisti nechováme. Kdybychom se – dejme tomu – zmocnili – obrazně řečeno – otěží vlády, může si být např. dr. Soukup zcela jist, že jeho komický talent oceňujeme natolik, že bude moci docela volně vystupovati v kabaretu na Václavském náměstí.“

„(…) Je pro nás absurdní, nečistou a nechutnou věcí držeti se učení o vraždě za vraždu.“

„Má společnost sto prostředků jiných, obnoviti mravní rovnováhu, vysunutou zločinem z kolejí.“

Realita

Jen za pětileté vlády Klementa Gottwalda bylo v Československu popraveno 237 lidí, z toho 190 pro politické zločiny. Ať počítám, jak počítám, to bylo číslo více než desetinásobně vyšší než za čtyřnásobně dlouhou dobu trvání první republiky, přičemž v letech 1918-1938 nebyl z politických důvodů popraven nikdo.

Za vlády prezidenta Antonína Zápotockého (1953 – 1957) bylo popraveno 94 lidí, za vlády Antonína Novotného v letech 1957 – 1968 osmdesát sedm lidí a za vlády Gustáva Husáka (1975 – 1989) třicet osm lidí. Raději už nepočítám.

K humánnosti, na kterou soudruzi v onom pamfletu z dvacátých let tolik apelují… Stařičký pražský kat Wohlschlager posílal odsouzence, brutální vrahy, na onen svět za jednu až dvě minuty. Komunističtí pohůnci oběsili nevinnou Miladu Horákovou tím stylem, že se jim po dvaceti minutách utrpení v oprátce konečně udusila.

 

Smutný příběh… takový ze života.

 

 

ZDROJ: Lucie Amálie Sulovská

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (7 votes, average: 4,71 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.