politika-800x445
3.4.2017
Kategorie: Společnost

Manifest extrémisty

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (28 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

PAVEL KOHOUT

Došel jsem k názoru, že jsem politický extrémista. Co horšího, nestydím se za to. Zde jsou čtyři základní extrémistické názory. Možná zjistíte, že i vy jste extrémisté.

1/ Stát patří občanům, nikoli občané státu.

Evropa je kontinentem, jehož historie je z větší části poznamenána feudalismem. Myšlenka státu jakožto vrchnosti zde stále žije. Dokonce i v západní části Evropy, která nebyla tolik postižena totalitou jako Evropa střední nebo východní.

V demokratických poměrech ovšem stát je jenom servisní organizace, která má být podřízena majitelům, tedy občanům. Stát již není vrchnost. Představitelé státu nejsou šéfové a občané nejsou podřízení. I když mnozí politici a úředníci se vnímají jako panstvo, i když mnozí občané se sami submisivně staví do role poddaných. Stát je jen nástroj pro správu veřejných záležitostí, nic víc.

Pokud se jako občané budeme sami stavět do podřízené role, druhá strana toho využije a začne se skutečně chovat jako velcí a nedotknutelní šéfové. Vlastně se tak již děje, což je velmi varovné. Nejvyšší čas s tím něco dělat: minimálně volit jinak než doposud.

2/ Lidská práva nejsou privilegia, ale přirozený nárok každého člověka.

Každý člověk má přirozené právo žít, nabývat majetek a hledat své štěstí. To nejsou žádná privilegia darovaná státem, za která by občan měl být vděčný, nýbrž samozřejmost. Stát nemá co omezovat ani jedno z těchto tří přirozených práv. Je-li zapotřebí vybírat daně nebo regulovat obchod (což do jisté míry může představovat omezení práv č. 2 a 3), mělo by se tak dít v míře zcela minimální. Daň, která je vyšší, než je absolutně nezbytně nutné, odporuje lidským právům.

Naproti tomu neexistuje žádné přirozené právo na cokoli zdarma od státu, ať už jde o školství, zdravotnictví, starobní penzi nebo pojištění v nezaměstnanosti. O vhodnosti těchto institucí lze diskutovat: nicméně o základní lidská práva v žádném případě nejde.

Pochopitelně je zde mocná tendence, aby věcný obsah lidských práv byl rozšířen na všechno možné, včetně práva na bankovní účet nebo na wifi zdarma. Jenomže kdo dává, může i brát. Stát, který vám všechno dá, vám může všechno i vzít. A pokud nevezme, zaplatíte za to svojí svobodou. Kdo závisí na státu, prožije svůj život jako vazal.

3/ Svoboda projevu buď je, nebo není. Pokud je, stát do ní nemá co mluvit.

Svobodný národ nemůže existovat v podmínkách cenzury, jakkoli by její existence byla maskována nebo omlouvána. Svobodný občan má nárok veřejně hlásat své názory bez jakýchkoli následných sankcí. (Technická poznámka: státní tajemství, lékařské, bankovní nebo zpovědní tajemství, pomluva a klamavá reklama, a tak podobně, nejsou názory. Rovněž křičet v plném divadle „hoří“ není názor. A voják, který poruší přísahu a vyzradí tajemství, nevykonává své ústavní právo na svobodu projevu, ale stává se zrádcem.)

Nicméně pokud jde o politické názory, zde je třeba plné svobody. Dokonce i za cenu, že prostor dostanou názory právem považované za odporné a zločinné. Ale i obhájci a omlouvači různých forem marxismu, nacismu nebo fašismu by měli mít možnost, aby se veřejně zdiskreditovali a aby každý věděl, jaké odpornosti hlásají. Pokusy o cenzuru nikdy nefungovaly dobře: vytvářely falešné mučedníky a nositelům marxistických nebo nacistických myšlenek jen budovaly reklamu. (Něco na tom přece musí být, když to zakazují, ne?)

Myšlenku, dokonce ani zlou a hloupou myšlenku, nelze zakázat. Ale nevadí, zdravá společnost přežije bez úhony výkřiky nepočetné vrstvy pomatenců hlásajících extrémní názory.

Ani zdravá společnost ovšem nemusí přežít pokusy různých dobrodějů zakázat to či ono. Začne to zákazem hákových křížů na modelech letadel z druhé světové, pokračuje zákazem toho či onoho, a skončí tuhou cenzurou, která zakáže prakticky vše kromě oficiální státní propagandy. Nakonec demokracie zdegeneruje v nadvládu oligarchů, kteří veškeré své politické konkurenty prohlásí za extremisty. A pochopitelně je zakáží.

„Kde je svobodný tisk a každý člověk umí číst, je vše v bezpečí,“ zní jeden ze slavných citátů Thomase Jeffersona. Tento citát se nedávno objevil ve výkladu jedné kavárny. V Šanghaji!

4/ Jestliže konkurence je vhodná a dokonce nutná mezi soukromými firmami, je ještě nutnější a potřebnější mezi státy.

Představte si svět, kde existuje jen jeden mobilní operátor. Není to tak obtížné, sami jsme to zažili. Do roku 1996 existoval monopol na mobilní telefony společnosti Eurotel. Nejlevnější tarif vypadal takto:

PRIVAT PLAN:

  • Měsíční poplatek 1465 Kč
  • Volné minuty 0
  • 12,60 Kč/min špička
  • 6,90 Kč/min mimo špičku
  • 4,60 Kč/min noční hodiny a SO/NE

K tomu je ještě přidat sazby, které se platily za příchozí hovory. Ty byly ve stejné výši jako pro hovory odchozí. Navíc tyto sazby platily pro volání v rámci sítě Eurotel a pro volání do pevné sítě vám ještě operátor účtoval poplatek 2 Kč za minutu hovoru na víc. Cena aktivace za mobilní telefon byla 8 295 Kč. V této době se také ceny za mobilní telefony pohybovaly v desítkách tisíc. A pokud jste si chtěli změnit telefonní číslo, přišel Vás tento úkon na 5 250 Kč. Zdroj: Golias.cz

Připomeňme, že průměrná mzda v roce 1995 činila 8307 Kč.

Proč má cenu zabývat se dávnou historií mobilních telefonů? Protože řada dobrodinců nám chce připravit reprízu této zkušenosti. Ovšem ve velkém. Nešlo by již o mobilní tarify, nýbrž o daně.

Představte si, že celá Evropská unie bude ovládána monopolem, který bude určovat výši poplatků za služby státu. Tedy monopol na daňové sazby, neboť daň není nic jiného než poplatek za služby. V podmínkách konkurence jsou státy nuceny brát ohled na trh a držet svoji lakotu alespoň trochu na uzdě. Kdyby ovšem byl nastolen evropský daňový monopol (nebo alespoň kartel), stát by měl volnou ruku a mohl by daňové poplatníky ždímat zcela bez zábran.

Dobrá. Tolik teorie. Ale co praxe? Koho volit, když máme být konkrétní? Podívejme se na to vylučovací metodou.
  • KSČM – nikdy a za žádných okolností, tahle strana představuje vše, co je mi odporné.
  •  ČSSD – taková „KSČM light“, na povrchu zdánlivě demokratická, uvnitř toužící po neomezené moci. Nevolit. Nikdy.
  •  ANO 2011 – náhražková pravice, ze které se stále více klube sesterská organizace ČSSD. Hodně voličů jí ještě věří, ale o to větší hořkost bude mít jejich zklamání.
  •  KDU-ČSL – u moci za všech režimů, včetně komunistických vlád do roku 1989. Lidovci mají páteř jako žížala a vždy přejímají politiku svých silnějších koaličních partnerů. Tradice od roku 1946.
  •  TOP 09 – před pár lety se část lidovců trhla a začala předstírat pravicovou politiku. Bylo to smutné nedopatření pro voliče a nákladný omyl pro českou ekonomiku, když šéf této strany začal kouzlit s daňovými sazbami uprostřed recese.
  •  ODS – s touto stranou je to těžké. Několikrát jsem ji volil, několikrát jsem byl zklamán. Názorově mi vyhovuje a většina jejích řadových členů je mi sympatická (na základě zkušeností, neznám pochopitelně všechny). Bohužel je svěží a plná energie asi tak jako olověný akumulátor po zhruba 1000 nabíjecích cyklech.
  •  Svobodní – jako akademický diskusní klub jsou skvělí a znám mezi nimi osobně mnoho báječných osobností. Jakožto strana zatím těžko hledají klíč k srdcím voličů. Hodně lidí je bere jako okrajovou straničku na úrovni Pirátů nebo Zelených, kteří mají zhruba stejně malé procento preferencí. Škoda.
  •  Piráti – dodnes nevím: je to levicová nebo pravicová strana?
  •  Zelení – KSČM v módním balení pro hipstery. Jinak praktický důkaz, že Češi jsou chytřejší než Němci, kteří své Zelené volí masově.
  •  Okamurova strana – ani nevím, jak se momentálně jmenuje. Každopádně jsem já pošetilec potřeboval přímou osobní zkušenost, abych pochopil, že Tomio je vlastně levičák a že slíbí komukoli cokoli.
  •  Úsvit – lidé, kteří uvěřili Okamurovi, a potom stejně jako já pochopili, že šlo o omyl. Momentálně parlamentní strana s nejmenším počtem známých osobností. Jejího předsedu byste pravděpodobně nepoznali, kdybyste jej potkali na ulici. Vesměs příjemní lidé, ale jakou mají šanci? 

Je neuvěřitelně snadné vybrat si, koho nevolit.

ZDROJ: Pavel Kohout

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč

Celkem za měsíc: 8 033,00 Kč
Vybráno 22.95%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
156 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.