27.4.2014
Kategorie: Ekonomika

Malá rekapitulace

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ 27|04|2014

Není ještě 17. listopadu, 25 let po „převratu“, ale měl jsem ráno pocit, že bych měl bilancovat. To se starým lidem stává.

 

56 % svého života jsem nedobrovolně žil v komunistickém „táboře míru“. Ten výraz byl stejně jen jakýsi eufemismus, politické klišé. Jakoby snad existoval nějaký „tábor války“. Po sametovém převratu jsem si myslel, že to bude jiné, lepší. Očividně jsem se mýlil.

 

 

Když jsem vstoupil do ekonomické etapy svého života, pravidla byla nesmírně jednoduchá: povinně musíš pracovat, jinak budeš příživník. Tedy jsem pracoval. (Ostatně jsem si nemyslel, že mi někdo dá nějaké peníze k obživě za to, že nedělám nic, zdálo se mi to nelogické.)

 

Těch státních podniků jsem prošel celou dlouhou řadu. Podle tehdejší terminologie jsem byl nejspíše fluktuant, neboť jsem nevlezl do první fabriky a nezůstal tam do smrti, což byl asi ten správný „socialistický postoj“.

 

S neúprosnou pravidelností se mi stávalo, že mé nadšení pro daný podnik chladlo, a někdy ke konci třetího roku už jsem dostatečně viděl do všech těch svinstev, která se tam děla, a pocítil jsem touhu nepodílet se na tom šťastném „budování světlých zítřků“ v tomto segmentu.

 

Výpovědní lhůta tehdy byla 6+3 měsíců, takže mi to vycházelo tak, že v červnu čtvrtého roku jsem odcházel hledat něco, kde budu užitečnější, nebudu jen malým nýtkem v nějakém těžkém superstroji, budu mít pocit, že odevzdané výkony budou odměněny za výsledky mé práce a ne za účast na bezúčelných schůzích, ne za nezbytný rektální alpinismus, ne za politickou konformitu.

 

Čas oponou trhnul, komunistická moc se zhroutila. Byl jsem ještě docela mlád, plný sil. Bylo povoleno podnikat. Nenapadlo mě nic horšího, než té hozené rukavice využít. Nové politické strany se předháněly ve volebních slibech, jak budou soukromé podnikání všestranně podporovat. Naivně jsem uvěřil.

 

Prvé stádium podnikání v devadesátých letech fungovalo tak, že jsem byl povinen otevřít podnikatelský účet k jednostrannému inkasu státním, etablovaným podnikům. Něco dodaly, vystavily fakturu, ale samy si odúčtovaly částku, která s fakturou někdy vůbec nesouhlasila. Reklamace takového aktu se vlekly řadu měsíců, pokud vůbec skončily úspěšně. Nelze najít jiný motiv, než že v devadesátých letech šlo o to odradit všechny soukromé podnikatele od nově nabyté, nežádoucí svobody. A o naprostý despekt k soukromému podnikání.

 

Brzy jsem toho nechal. Neměl jsem dostatek kapitálu, abych takové excesy financoval.

 

Několik let poté jsem pracoval jako zaměstnanec různých jiných, novodobých „podnikatelů“. Nosili tenkrát fialová saka a bílé ponožky. U zadku měli mobilní telefon veliký jako cihla (36 000,- měsíčně), jezdili si drahými západními auty, a na mzdu zaměstnanců poněkud zapomínali. Šéfem (v jedné z nich) mi tehdy byl jakýsi vyhozený policajt s intelektem policajta a jeho manželka s intelektem měňavky zelené. Firma šla programově do kopru. Zaplatili to ze svého? Ale ne, ani náhodou. Měli kamarádíčky.

 

Stále jsem ještě nepochopil, že zdejší stát a politické strany vůbec nestojí o drobné podnikatele, ale nejraději mají ty, kteří se s nimi ekonomicky kamarádí. Tehdy se vystřídalo politické vedení státu a já bláhově uvěřil, že ti noví to myslí s podnikáním opravdu tak, jak jsem to chápal v původním kontextu.

 

Stále jsem neměl žádný podstatný kapitál, tak jsem si myslel, že k jeho vytvoření mohou pomoci banky. Obešel jsem jich v ČB nespočet a žádná nechtěla půjčit. Požadovaly garance nad hodnotu úvěru. Ne spotřebitelského, ale podnikatelského. Až v poslední bance byl ten člověk tak „slušný“, že mi to vysvětlil (že mi automaticky tykal, se zřejmě odvíjelo ze zavedeného soudružského úzu): „…koukej, těch tvejch dvěstěpade nás vůbec nezajímá. Kdo by se s tím babral a čmáral papíry? Puč si 4 mega, mega mi tu necháš a nějak to uděláme.“ No, nepůjčil jsem si a reinvestoval každou korunu, kterou jsem vydělal.

 

Za ty roky jsem musel strpět řadu nájezdů státních úředníků. Jedněm vadilo to, druhým ono a těm třetím oboje a ještě to třetí, neexistující a neplatné, navrch. Všichni ale chtěli pokuty, nikoliv „snad“ uměřené, ale „ze zákona“ drakonické.

 

Vydržel jsem ten státní útlak 10 let. Včetně soudního procesu, kdy jsem odporoval, že nemohu platit více peněz, než jsem vydělal. Výrok komunistické soudkyně byl zcela odzbrojující: „vždyť jste přece ‚podnikatel‘, tak na to musíte mít. A máte!“

 

Měl jsem pocit, že k zákonům má být člověk, zejména podnikatel, úzkostlivě dbalý. Našel jsem, že jak kdo a jak kdy. Stála mě celá ta legrace zdraví a tehdejší partnerský vztah.

 

Někdo možná namítne, že jsem měl špatný podnikatelský záměr, špatnou ekonomickou kalkulaci, nereálné předpoklady. Budu oponovat.

 

 

V nestabilním ekonomickém a právním prostředí (a je to celých dvacet pět let), se seriózní ekonomická kalkulace udělat nedá. Nelze se ekonomicky rozhodovat a stát nestojí o ty, kteří se o to pokoušejí.

 

Soudobý stát chce ovce, které bučí tak, jak se státu zdá libozvučné. Je nebezpečné se státu protivit, neb nejlépe ví, co je pro všechny dobré. Je to setrvalý socialismus, rezignace na právo, zejména na Ústavou dané právo na majetek a svobodu. Je to jen jiná forma komunismu, či fašismu.

 

Stát (i když máme formální volby) je stále komunisticky stejný. Socialistický, k podnikání nenávistný, podezřívavý a kriminalizující jakýkoliv soukromý a majetkový akt. Tento socialistický stát (a současná EU všeobecně) celé čtvrtstoletí vůbec nestál, nestojí a nebude nikdy stát o soukromé podnikání.

 

Do socialismu se ten koncept nehodí. A když už je někdo tak drzý, že využívá svá formální práva, ukážeme mu, kdo je tady skutečný pán.

 

Státy původního EHS (dnes EUnuši) ještě nezakázaly podnikání, neb se z něj dají bez větší námahy, zvednutím ruky, vyrýžovat nemalé prostředky, kterými lze bez odpovědnosti disponovat. Legálně dotovat, poskytovat úlevy, uplácet, nařizovat, diktovat, řídit. Ovládat.

 

Proto jsme v hajzlu, protože žijeme dále v reálném socialismu. Socialismus je ovládání bezmocných.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (13 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.