30.8.2015
Kategorie: Multikulturní soužití

Lekce z pozitivní diskriminace: Jaké to je učit černošské studenty aneb „Domácí úkoly jsou rasistický!“

Sdílejte článek:

SP 30|08|2015

 

Až do nedávné doby jsem učil ve škole na jihovýchodě USA, kde většinu tvořili černí studenti. Mainstreamová media nám dávají sem tam ochutnat, jaké jsou podmínky na takové škole, ale opravdu jen ochutnat. Výrazy, které novináři pro takové školy používají, jako jsou „chaotický“, nebo „špatné prostředí pro učení“, popřípadě „nedostatek disciplíny“ nezachycují to, co se děje každý den. Nic tak neotevře oči jako každodenní realita učení černých a tyto zkušenosti se zde pokusím sdělit.

Jednou z prvních věcí na černých, které jsem si všiml, je to, že jsou hluční. Měli jen malou představu o obecném slušném chování. Nebylo neobvyklé, že na mne křičelo najednou pět studentů. Pokoušet se je utišit bylo k ničemu a bílé učitelky na tom byly v tomto ohledu obvzláště špatně. Seděl jsem ve třídě jedné z nich, když studenty doslova prosila, aby se zklidnili. Jen křičeli o to víc, aby přeřvali její hlas. Zdá se, že vůbec neměli představu o faktu, že s vyjádřením myšlenky se má čekat do doby, až na člověka příjde řada se slovem. Něco je napadlo a ihned to prostě museli vykřiknout. Takhle jsem vedl diskuzi o vládě a najednou jsem byl přerušen: „Potřebujem víc Demokratů, Clintonová dobrá!“. Studenta tento výlev na chvíli uspokojil, ale za dvě minuty začal opět křičet „Clintonová je dobrá!“.

Každý, kdo se kdy pohyboval kolem mladých černochů ví, že jediné, co neustále poslouchají, je rap. Černí sami často vymýšlejí vlastní rýmy a nebylo neobvyklé vidět ve třídě patnáct studentů, jak na sebe rappují a pohybují se do rytmu (pozn. překladatele: autor zde použil slovo „jiving“, které popisuje typické chování černých, ale vzhledem k jejich absenci v ČR nemá český ekvivalent, laskavý čtenář si příklady tohoto chování jistě najde např. na Youtube). Neustále se překřikovali a najednou rappovali 15 různých rýmů ve svém hrubém a primitivním dialektu. Slova těchto rýmů byla téměř bez vyjímky dětinským vychloubáním, např. „Who got dem shine rim, who got dem shine shoe, who got dem shine grill?” (překlad: Kdo tu má nejlesklejší kola, kdo tu má nejlepší boty, kdo tu má nejlepší grill? – autor zde ovšem nemá na mysli grill zahradní, ale jakýsi “kryt na zuby”, věc mezi černými velice oblíbenou). Rapper-amatér tuto tirádu pak zakončuje – v nejsprostších možných výrazech – prohlášením, že je sexuálním idolem pro celé ženské pokolení. Z nějakého podivného důvodu studenti také vzdychali a sténali místo toho, aby v rapu použili některá slova, např. “She suck dat aaahhhh, she fuck dat aaaahhhh, she lick dat aaaahhh.” (laskavý čtenář si jistě tuto sprosťárnu přeloží sám, netřeba být zbytečně vulgární, nicméně v principu jde o popis sexuálních aktů s tou vyjímkou, že místo vyslovení výrazu pro daný akt dotyčný černý jen komicky vzdychá).

Hodně černých slečen tancovalo na chodbě, ve třídě, na židlích, vedle židlí, pod židlemi, prostě všude. Jednou jsem měl telefon a musel jsem na chvilku odejít ze třídy. Trvalo to asi dvě minuty, než jsem se vrátil, ale když jsem vstoupil zpět do třídy, všechny černé studentky se seřadily u tabule a eroticky se k velké radosti ostatních černých svíjely, jako by byly v křečích.

Spousta černých, hlavně žen, je neskutečně tlustých. Některé jsou tak tlusté, že jsem musel pro ně ve třídě zařídit speciální sedačky. Neříkám, že bílí studenti nejsou tlustí – jsou, ale je to věcí počtů a postoje. Většina černých žen se prostě o to, že jsou tlusté, nestará. Bílých anorektiček je spousta, ale o černé anorektičce jsem ještě neslyšel. Jedna moje studentka mi vysvětlovala: “Černý žencký sou prostě velký, pane Jacksone”. Zeptal jsem se tedy: “Je v černé komunitě přijatelná nadváha?” Dvě černošky s nadváhou začaly ihned jako odpověď tancovat se slovy “Našy chlapy sou prostě na šťavnatí ženskí”. “Šťavnatý” je černý výraz pro nadměrné pozadí. (pozn.: Zde jsem měl dilema, jak přeložit černý slang. Černí v USA komunikují zparchantělou verzí angličtiny zvanou oficiálně “ebonics” (popř. “niggerbabble”, podle toho, v kterém státě USA se nacházíte), která v podstatě odpovídá tomu, když u nás mluví/píšou cikáni zmršenou češtinou, tedy nedodržování gramatiky, pravopisu, špatný slovosled, časování atd…)

Černí jsou v průměru ti nejvíce kritizující lidé, které jsem kdy potkal. “Tví tryčko je hnusní, tvý rti sou tlustý, tví dítě je bastard”. Na rozdíl od bílých, kteří se kolem tématu “rasa” pohybují jen velice opatrně, jsou černí až brutálně přímí. Jednou jsem potřeboval poslat do ředitelny vzkaz. Zeptal jsem se na dobrovolníka a najednou jsem měl pocit, že jsem na nějaké demonstraci, protože všechny ruce byly nahoře, přihlásili se všichni do jednoho. Moji studenti milovali ulít se ze třídy i třeba jen na pár minut, pryč od dohledu bílé autority. Vybral jsem jednoho chlapce se světlejší pletí. To se nelíbilo jednomu studentovi s opravdu tmavou pletí: “Vybrals půlčáka” (v originále “half-breed”). A ihned se k němu přidali další černí, šest jich neustále vykřikovalo najednou “Je to půlčák”.

Po celá desetiletí naše země lkala nad špatnými akademickými výsledky černých – a také bylo nad čím lkát. Je ovšem bez debaty, že spousta černých přišla do školy s obrovským handicapem, který není jejich vinou. Doma se naučili mluvit dialektem, který je téměř cizím jazykem. Černí nejen špatně vyslovují slova, často používají i špatnou gramatiku. Když se chce černý zeptat “Kde je koupelna”, někdy řekne např. “kte koupelna je” (“Where is the bathroom” a “Whar da bathroom be”). A takhle mluví na střední škole. Studenti píšou tak, jak mluví, takže se tento “jazyk” objevuje i v jejich písemných pracích.

Je pravdou, že někteří bílí čelí podobnému handicapu. Mluví s jakýmsi “venkovským” akcentem, který se špatně reprodukuje, ale jeho výsledkem jsou věty typu “I’m gonna gemme a Coke”. Někteří z těchto venkovských bělochů se museli naučit správnou gramatiku a výslovnost. Rozdíl ale je, že většina bílých toto překoná a naučí se mluvit spisovně, většina černých se s tím neobtěžuje. Většina černých, kterém jsem kdy učil, neměla žádný zájem o školní předměty. Učil jsem dějepis a studenti často odmlouvali, že se to a tamto učit nebudou, protože je to jen o bílých. Samozřejmě, toto byla “multikulti” historie (“diversity” history – v USA je adjektivum “diversity” synonymem pro “pro černé”), ve které černý kuchař kdejakého kovboje dostal svou speciální kapitolu o tom, jak přispěl k dobývání Západu, ale černé děti to stejně shledaly nedostatečným. A tak jsem to vzdal a určil jim samostatné úkoly na téma “skutečná černá hustorická osobnost”. Mým oblíbencem byl Marcus Garvey. Nikdy o něm neslyšely a nikdy si o něm nic nevyhledaly, i když jsem jim to dal za úkol. Bylo jim to jedno, nechtěly prostě pracovat.

 Každý, kdo učí černé, brzy pozná, že mají zcela odlišný pohled na vládu než bílí. Jednou jsem se rozhodl strávit 25 minut tím, že jsem zadal studentům úkol, aby napsali jednu věc, kterou by vláda USA měla udělat ke zlepšení své země. Tuto otázku jsem položil ve 3 třídách s dohromady cca 100 studenty, z nichž asi 80 bylo černých. Bílí studenti měli většinou “konzervativní” nápady. “Odříznout od podpory lidi, co nechtějí pracovat” byla nejčastější odpověď. Prakticky každý černoch ale odpověděl variací na téma “potřebujeme víc služeb, které zajišťuje stát”.

Moji studenti měli jen mlhavou představu o tom, kdo za státní služby platí. Pro ně je to jako kouzelná kasička, která se nikdy nevyprázdní. Jedna černá dívka opakovaně ve třídě zdůrazňovala potřebu více sociálních dávek. Já se jí snažil vysvětlit, že lidé, opravdoví živí lidé, ty peníze musí zaplatit na daních. Její odpověď byla “no jo, ale to je od bílejch, ti stejně smrdí”. Na to jsem reagoval: “Ale spousta černých vydělává víc jak 50 tisíc USD ročně, brala bys tedy i od svých” – na to odpověděla: “To jsou stejně půlčáci”. Třída souhlasila. Tehdy jsem s tím tématem skončil.

Mnoho černých dívek je naprosto v pohodě celý život na sociálních dávkách (welfare queens). V den, kdy se hovořilo o budoucích povoláních, jedna z nich hlasitě ve třídě vykládala, jak bude mít hodně dětí a jak bude inkasovat tučné příspevky od vlády. Nikdo ve třídě proti jejímu výběru “povolání” nic neměl.

Překvapivé názory se objevovaly v různých diskuzích se třídou. Bavili jsme se o zločinech, spáchaných po řádění hurikánu Katrina a já nadhodil jako téma znásilnění dívky v koupelně v Superdome (pozn. stadion Superdome je jeden z nejznámnějších příkladů, jak se černí chovali – uzavřeni v nouzových podmínkách se změnili na rozdíl od bílých v zvířata). Většina studentů to považovala za zločin, ale pár jich to zlehčovalo. Jeden černoch do diskuze bez přihlášení vykřikl “O nic nešlo – mysleli si, že všichni umřou a tak se trošku bavili, jen se chtěli trošku pobavit, víte co myslím”. Pár černých na to přikyvovalo na souhlas.

Vedoucí oddělení na škole jednou zadal všem učitelům úkol, aby se všech studentů zeptali na následující otázku: “Myslíte, že je v pořádku porušit zákon, pokud z toho budete mít prospěch?”. Tehdy jsem už chvíli učil a proto mne nepřekvapily odpovědi, které totálně konsternovaly mou mladou, bílou, liberální kolegyni. Většinovou odpovědí bylo “ano”. Jeden student k tomu poznamenal “Jde vo prachy” (“Get dat green”). Mezi černými je taková úroveň konformity, že jí bílí jen těžko uvěří. Mají rádi jednu hudbu: rap. Volí jednu stranu: demokraty. Tancují stejným způsobem, mluví stejným způsobem, jsou hlasití stejným způsobem a propadají u zkoušek stejným způsobem. Bílí jsou jiní – někteří mají rádi country, jiní metal, jiní pop a ostatní třeba rap. Vytváří různé skupiny, mají různé ideologie a názory. Černí jsou všichni prostě černí a když se nějaký černoch liší od většiny, dají mu to sežrat.

Dalo by se namítnout, že mezi černými jsou důležité rozdíly mezi skupinami, které bílý prostě nepostřehne. Já se je snažil postřehnout co nejlépe, ale stejně jsem zaznamenal, že se oblékají stejně, mluví stejně, myslí stejně. Jistě, vytváří skupiny, které spolu soupeří, ale ty skupiny jsou v podstatě všechny stejné. Mezi černými nenajdete tak odlišné skupiny, jako jsou třeba “šprti”, nebo “Gothové”.

Jedna věc, na které se všichni černí shodnou je, že všechno je “rasistické”. Tuhle lekci liberalismu absorbovali dokonale. Udělal sis úkoly? “Ne, domácí úkoly jsou rasistický!” Proč jsi dostal z testu za 5? “Test je rasistickej”. Snažil jsem se třídu naučit něco o britských filosofech a první věc, které si na Benthamovi, Hobbesovi a na Lockem všimli byla “Jsou všichni bílí! Kde jsou černí filosofové?”. Zkusil jsem vysvětlit, že v Anglii osmnáctého století nebyli žádní černí. Asi uhodnete, co na to řekli: “To je rasistický!” Jeden student mne nařknul, že ho nechávám schválně propadnout u testů, protože nemám rád černé. “Tak ty myslíš, že nemám rád černé?” “Jo” “Udělal jsem něco, co by tomu nasvědčovalo? Jak to víš?” “Prostě vím.” “Proč to říkáš?” Jen se ušklíbnul, díval se z okna a nasával vzduch skrze zuby. Možná je to regionální věc, ale černí často sají vzduch skrze zuby jako bezeslovné vyjádření pohrdání nebo nepřátelství.

Černí se velmi živě zajímají o své rasové vlastnosti. Například jsem zjistil, že někteří černí mají “dobré vlasy”. “Dobré vlasy” je černý slang pro vlasy černo-bílých míšenců. Zdá se, že jsou méně kudrnaté, snadněji se upravují a jsou více atraktivní. Černí jsou také hrdí na světlou pleť. Představte si dva černé studenty, jak se uráží přes celou třídu. Jeden je štíhlý a tmavý, druhý je obézní, ale světlý. Ten tmavší začne celou výměnu “Jsi tlustej, Ridario!” Ridario se usměje a ani se na toho druhého nepodívá, jen odvětí “A ty žárlíš, protože jsem světlej.” A tak dál a dál, oba opakují stejné urážky pořád dokola.

Moji černí studenti neměli vůči hispánským imigrantům nic než odpor. Byli tak sprostí, že nás naše školní oddělení upozorňovalo nikdy nenadhazovat téme imigrace pro případ, že by to zaslechl ředitel, nebo někdo z venku. Samozřejmě, bílí jsou “rasisti”, ale o nás přemýšlí alespoň jako o Američanech. Ne tak Mexičani. Černí mají určitý, ne nezbytně nepřátelský, postoj k bílým lidem. Ví, jak se bílí chovají a je jasné, že si myslí, že jsou bílí chytří a dobří v organizování. Současně nejspíš podezřívají bílé, že tu “rovnost” mezi černými a bílými jen hrají, aby mohli černé lépe kontrolovat. Černí chtějí větší kus amerického koláče. Jsem přesvědčený, že kdyby to bylo na černých, dali by bělochům podstatně méně, než mají bílí teď, ale něco by nám přece jen dali. Mexičanům by nedali nic.

A co černí chlapci a bílé dívky? Nikdo o tom nesmí mluvit, ale je to naprosto zjevné: Černí jsou bílými dívkami posedlí. Následující drama jsem viděl nesčetněkrát. Černoch příjde k bílé dívce a začne se před ní vytahovat a předvádět, nikoliv výhružně. Je to spíš hra, než hrozba. V průběhu svého tance se zeptá “A kdy se mnou půjdeš na rande?”. Na to jsou dvě odpovědi. Více sebevědomá dívka na něj podrážděně vykřikne “S tebou nikam nepůjdu.” Subtilnější dívky skloní hlavu a zamumlají “ne” velice tiše. Na to vždy černoch odpoví “Jsi rasistka”. Mnoho dívek – až příliš mnoho – dokonce cítí vinu kvůli tomu, že s černými nechodí. Většina bílých dívek na mé škole se od černých držela dál, ale pár, zejména těch na drogách, s nimi začalo chodit.

Ještě jedna věc je na černých nápadná. Nemají žádný smysl pro romantiku, nebo pro lásku. To, co muže a ženy přitahuje, je pro ně prostě sex a na toto téma jsou až hrubě otevření. Samozřejmě – existuje spousta zvrhlých bílých, ale někteří moji bílí studenti prokázali smysl pro něžnost a oddanost, což jsou emoce, které černým v podstatě chybí, zejména chlapcům. Černé školy jsou plné násilí a těch několik bílých, kteří nemají prostředky uniknout, je chyceno v pasti. To násilí je neskutečné – ani ne tak to, že se děje, ale atmosféra, ve které se děje. Černí se usmívají, spokojení s tím, co dělají a najednou se začnou prát. Je to až tajuplné. Před nedávnem jsem šel chodbou a skupina černých chlapců šla přede mnou a bez varování se najednou začali prát s jinou skupinou na chodbě.

Černí se mimořádně rychle urazí. Jednou jsem neúmyslně kopnul černého chlapce do boty. Okamžitě na mne vystartoval a vyhrožoval útokem. Odešel jsem ze třídy a nechal jsem školní stráž přivést ho do ředitelny. Bylo neobvyklé, že takto černý vystartoval na učitele, ale mezi sebou se takhle chovali zcela běžně.

hqdefault

Skutečné oběti ovšem jsou bílí, chyceni v téhle pasti. Jsou vždy v nebezpečí a jejich vzdělání trpí. Bílí slabší jedinci jsou nejvíce zranitelní, ale většinou jen drobnými ústrky. Někdo jim dá facku, nebo je nakopne, když se ohýbají, aby si vzali knihy ze skříňky. Černí si typicky nechávají hrubé násilí na jiné černé.

Mezi studenty bylo hodně promiskuitního sexu a to vedlo k násilí. Černošky se neustále perou o černé chlapce. Nebylo neobvyklé vidět dvě černošky, jak si doslova rvou mezi sebou vlasy, zatímco policista uprostřed se je snaží od sebe odtrhnout. Černý chlapec, o kterého se rvaly, jen stál s úsměvem opodál a vychutnával si show, které zavinil. Z nějakého důvodu, který nedokážu vysvětlit, se ale chlapci od dívky prakticky nikdy nervali.

Vedle toho byla neustále na školních pozemcích policie, v černých školách jsou také všude stráže – my měli strážného na každé chodbě. Také sedávali v problémových třídách a vodili studenty do ředitelny. Nebyli ozbrojení, ale spolupracovali se třemi policisty, kteří byli neustále na stráži.

Ve škole bylo také hodně drog a dealování. Jednak to byl způsob, jak získat slušné množství peněz, ale také to byl způsob, jak černí získávali moc nad dívkami, které drogám propadly. Závislá dívka – černá nebo bílá – se stávala hračkou pro kohokoliv, kdo drogy opatřil. Jeden z mých studentů byl notorický dealer. Všichni to věděli. Bylo mu 19 a byl v předposlední třídě.  Jednou dostal při testu 3 body ze 100. Od doby, kdy mu bylo 13, byl už čtyřikrát ve vězení. Jednoho dne jsem se ho zeptal “Proč chodíš do školy?” Neodpověděl, jen se podíval z okna a usmál se. Jeho přítel Yidarius si ale pospíšil s vysvětlením: “Chce zelený a ženský”. “Co to je zelený”, zeptal jsem se, “peníze, nebo drogy?” “Oboje” řekl Yidarius s úsměvem. Přerušil je jeden tlustý černoch ze třídy “A oběd, pane Jacksone, dostaneme oběd a snídani!”. Tím myslel oběd a snídani zadarmo pro chudé studenty každý den. “Negře, my víme že miluješ snídaně!”, přerušil ho jiný student. Čtenáři si možná myslí, že zde kreslím hrubou karikaturu černých studentů – koneckonců, 85 procent z nich nakonec školu dokončí. Bylo by zajímavé zjistit, kolik z nich jí dokončí za 4 mínus. Procházejí z třídy do třídy a nakonec dostudují, protože je příliš tlaku na učitele, aby je nechali projít. Tímhle protlačením se šetří peníze, škola vypadá dobře a učitel vypadá dobře. Mnoho z těhle dětí mělo propadnout, ale systém by se jejich vahou zhroutil.

A jak tyto zkušenosti ovlivnily můj postoj k černým? Nakonec jsem s nimi celkově přestal soucítit. Mohou si za to sami z dlouhé řady důvodů. Žijí ve světě, kde zvítězil tlak na jejich integraci – ve stejné třídě, jako bílí, jedí stejné jídlo, používají stejné záchodky, mají stejné učitele, ale tam kde bílí mají úspěch, černí selhávají.

Jeden z tragických důsledků, který toto vše má, je ten, že mezi bílými učiteli, kteří učí černé, může tento systém vyvolat k černým až nenávist. Znal jsem učitele, který přestal chodit do fast-foodů, ne kvůli zdravé výživě, ale proto, že většina těch, co tam pracovala, byli černí. Černých měl dost ve vlastní práci. Toto byl extrémní případ, ale tato frustrace po sobě zanechává následky. Mnoho z mých bílých kolegů se tomuto životnímu postoji pomalu přibližovalo.

Mezi učiteli je nevyslovitelné tajemství: Všichni si uvědomují, že černí na bílý způsob výuky nereagují. Proto se neustále mění učební osnovy a způsoby výuky. Například učitelům říkají, že černí potřebují menší skupinky a že je třeba víc se jim věnovat. Učitelé jsou instruování, že černí jsou prostě hlasitější a neučí se skrze lekce a čtení. Implikují tím, že černí mají určité vlastnosti, které tradiční učební postupy znemožňují.

Bílí se po staletí učili určitým způsobem, který ale na černé nefunguje. Samozřejmě, to implikuje rozdíly mezi rasami, ale když na ně budete naléhat, většina liberálních učitelů vám nakonec poví, že učební styly pocházejí z nějaké nedefinovatelné kulturní vlastnosti černých. Proto se musí změnit škola, proto se musí změnit Amerika. Ale změnit v co? Jak chcete řešit kvantovou fyziku prací v menších skupinách a zvýšením věnováním se? To nikdo neví, ale prostě se musíme neustále měnit, dokud nenajdeme to, co funguje.

Veřejné školství se změnilo od doby, kdy lidé, co toto čtou, do školy chodili. Mám kamarádku, co učí na základní škole – řekla mi, že každý týden dostávají děti novou lekci z “multikulti”, kterou napsal nějaký byrokrat ve Washingtonu. Ukázala mi materiály na jeden týden: plakát velikosti domácího kina. Na něm je různorodá skupina – a tím myslím opravdu různorodá: handicapovaní, muslimové, židé, zženštilci, chudí, bohatí, hnědí, černí atd. – sedí spolu u stolu, smějí se vesele a pracují na nějakém nedefinovaném úkolu. K plakátu je také seznam otázek, na které se učitel má ptát. Jedna z nich byla “Ty děti jsou rozdílné, ale vypadají šťastně. Řekněte mi, který z nich je Američan?” Podle liberálního scénáře má nějaké osmileté dítě ukázat na obrázek bílého dítěte a říct “Tenhle”. A učitel hezky přečte odpověď, příhodně vytištěnou pod otázkou: “Ne, ti všichni jsou Američané, stejně jako ty.”

A to se děje na všech většinově bílých základních školách všude. Učitelé na základních školách milují “Všechny barvy rasy” od oceňovaného dětského básníka Arnolda Adoffa. Nekteré verše, které čtou dětem z knihy jsou: “Máma je čokoláda, táta je vanilka, ale já jsem lepší, mám novou barvu. Je to nová příchuť, příchuť lásky. Někdy je černá pro mne moc tmavá a bílá ošklivě světlá, chci abysme všichni byli zlatí. Pamatujte, dřív, než lidé migrovali a rozdělili se, jsme všichni byli stejní: jedna barva, jedna rasa. Barvy plynou z toho, co bylo předtím, do toho, co bude pak. Všechny barvy.”

Po tom všem, co jsem napsal, může být překvapivé, že mi moje zážitky daly hluboký pocit uspokojení z práce učitele. Tato práce nabízí stabilní život příslušníka střední třídy a možnost pro děti něco doopravdy  udělat. V našem moderním, rozděleném světě děti komunikují s dospělými jen málo – zvláště s rodiči – a je zde tedy potenciál pro skutečnou interakci mezi učitelem a žákem, nebo učněm a mistrem.

Existují děti, které se na vás jen podívají a hned vám poskočí srdce – odložené děti z dětských domovů, někdy týrané a zneužívané, které ale přesto vypadají jako andílci. Mnoho těchto bílých studentů má v sobě určitou nevinnost, radost i skromnost. Ale ať jsem dělal co jsem dělal, nikdy jsem nedokázal zaujmout černého Beethovenem, Shermanovým pochodem k moři, Tyrtaiem, nebo i liberály jako Johnem Rawlsem, nebo jejich vlastní historií. O nic, co jsem je zkoušel naučit, se nestarali. A když v takovém nezájmu tráví učitel rok za rokem, vysaje to z něj duši, zničí jeho způsob výuky a donutí ho to zamyslet se nad Bellovou křivkou. Černí ničí intimitu, která ve třídě může vzniknout, vytvoří dojem, že tato intimita je něco nesprávného. Aniž by to zamýšleli, ničí to, co je na světě nejhezčí – ať už je to vaše víra v rovnost lidí, v nevinnost vaší dcery, nebo v lidskou slušnost.

Minulý rok jsem na školním záchodě našel na dveřích nápis “Do prdele s bílými” – a vedle toho namalovanou malou svastiku. Národní rada pro sociální studie, hlavní orgán řešící téma sociálních studií v USA, nabádá učitele ke vštěpování hodnot, jako jsou rovnost příležitosti, vlastnická práva jednotlivce a demokratická forma vlády. Ale i kdyby mohli učitelé vštípit tyto hodnoty všem bílým studentům, liberalismus je odsouzen k zániku, protože učitelé nic barevným studentům nevštípí, kromě naprostých základů.

Je zcela nemožné přimět černé starat se o tak abstraktní hodnoty, jako je vlastnické právo, nebo občanství. Černí se nikdy nedostanou dál než k faktu, že vy žijete v domě a oni v “ghettu”. Samozřejmě, existují bílí lidé, kteří nemyslí na nic jiného než na další oběd a černí, kteří se nad to dokázali povznést, ale žádná společnost není charakterizována vlastnostmi vyjímek.

Jednou jsem se zeptal studentů “Co si myslíte o Ústavě?” “Je bílá”, řekl jeden černoch a třída se začala smát. A já se přistihl, jak se směju s nimi, jak se změju zatímco vulkán nad Pompejemi dýmá, jak se směju, zatímco barbaři se připravují k dobytí Palatina, zatímco země, kterou mám rád, práce, kterou mám rád a komunita, kterou mám rád se rozpadá každým dnem.

Četl jsem knihu o vysídlenkyni z Rhodesie, která se před nedávnem vrátila navštívit Zimbabwe. Na silnici zastavila u obchodu se svým společníkem. U jejího auta se hned objevil černoch: “Práci, paní, já pracovat dobře”, prosil. “Co se stalo s tvou minulou prací”, zeptala se žena. Černoch odpověděl: “Bílé jsme vyhnali. Není práce. Dej práci.”

Na určité úrovni rozumí moji studenti stejné věci. Jednoho dne jsem se černé třídy zeptal “Co by se stalo, kdyby bílí zmizeli z USA?” Odpověď jednoho chlapce byla “Byli bysme v prdeli.” Ostatní se jen smáli a přikyvovali.

Měl jsem studenty, kteří se potýkali s úkolem a do očí mi řekli “Nemůžu to udělat pane Jacksone, jsem černej.” Pointa je v tom, že lidské bytosti nejsou vždy racionální. Je v černém zájmu mít bílé v Zimbabwe, ale oni je stejně vyhnali a teď hladoví. Většina bílých si nemyslí, že černí Američané by mohli kdy udělat něco tak iracionálního. Vidí usměvavé černé v televizi, jak bojují proti zlým bělochům, zatímco sami ztělesňují bílé hodnoty. Ale skutečného černocha v televizi neuvidíte – je to ten, u kterého si při pohledu na něj přitisknete kabelku k tělu a zamknete dveře do auta na křižovatce.

Byl jsem na rodičovských schůzkách, při kterých mi srdce pukalo žalem: děti prosící své rodiče, aby je neposílali do té školy a rodiče slepě přesvědčení, že strach jejich dětí je bezdůvodný. Pokud máte rádi svoje děti, dokažte jim, že si jich vážíte – ne drahými dárky, ale tím, že je nikdy nepošlete do školy s černou většinou.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2017: *****

Karel Jemelka 500,- Kč, Milan Rubricius 150,- Kč, Helena S. 1000,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Pavel Zíma 100,- Kč, Jan Šedý 50,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Václav Hejda 300,- Kč, Jan Kunor 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Jan Olsak 300,- Kč, Jiří Kašparovský 200,- Kč, Jacek Neumann 500,- Kč, Ivanka Trávníčková 300,- Kč, ing. Jindřich Mácha 300,- Kč, Jaroslav Hrouda 100,- Kč, Miroslava Jakšová 200,- Kč, Jiří Sodoma 300,- Kč, Josef Kisza 300,- Kč

***** Celkem za měsíc: 6 800,00 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (33 votes, average: 4,97 out of 5)
Loading...
loading...
44 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.