freedom-945300_960_720
6.1.2016
Kategorie: Politika

Kudy ke svobodě?

Sdílejte článek:

URZA 06|01|2016

Kudy ke svobodě? Anarchoagoristickou ignorací státu a podporou šedé ekonomiky? Omezování státu „zevnitř“ skrze politické strany? Potenciálně krvavou revolucí či občanskou válkou? Ekonomickým kolapsem EU? Platí, že čím hůře, tím lépe? A v případě libovolné strategie – co bychom pro to měli konkrétně udělat? Psát články? Fetovat a podporovat drogové mafie? Jít střílet policajty? Pobodat nějaké politiky po německém vzoru? A když už se společnost někam dostane, jak pak v praxi provést reformu? Jak spravedlivě rozdělit majetek obřího nenažraného státu do soukromého vlastnictví? Lze v takovém procesu vůbec mluvit o spravedlnosti? 

Jak se dopracovat ke svobodě? První a zjevná odpověď zní, že těžko; osobně se nedomnívám, že se dožiji skutečně svobodné společnosti, kterou pro mě – coby anarchokapitalistu – představuje bezstátí. Upřímně řečeno dost pochybuji i o tom, že by něco podobného – i při celkem pozitivních scénářích vývoje – měly možnost poznat třeba mé děti a dost možná ani jejich děti. Proč? Inu, to souvisí s dle mého názoru jediným způsobem, jak té svobody dosáhnout; nejprve se však pojďme chvíli zabývat tím, jak jí rozhodně dosáhnout nelze.

Už jsem se k tomu vyjádřil v závěru svého seriálu o anarchokapitalismusvobodu nelze lidem vnutit násilím. Je možné občany silou donutit chodit k volbám, podřídit se králi, církvi, pokusit se budovat socialismus, lze je donutit se vzájemně zabíjet, ať už v gladiátorských „hrách“, v lágrech a plynových komorách, není problém části z nich dát pravomoci terorizovat jiné, ať už v uniformě SS, PČR, VB, nebo bez uniformy tajných fízlů; nic z toho není neproveditelné, máte-li dost síly. Neexistuje však žádná moc, která by lidem mohla vnutit svobodu, když o ni nestojí; proč? Prostě proto, že když se jakýmkoliv způsobem zbavíte státu a vlády ve společnosti, jejíž členové jsou ve své valné většině přesvědčeni, že tyto instituce ke svému životu potřebují, máte na výběr ze dvou možností: Buď je necháte, aby si dělali, co chtějí, nicméně v takovém případě bude prvním krokem ustanovení nové vlády; nebo jim v tom silou zabráníte, čímž se ale stáváte jejich vládcem, čímž svobodnou společnost pohřbíte dřív, než se narodí. Připomíná to trochu Hlavu XXII, nicméně je to krutá realita.

Bohužel z toho plyne i to, že samo o sobě ekonomické zhroucení EU či ČR ke svobodě nepovede, pokud v průběhu toho procesu nedojde ještě k prozření drtivé většiny lidí, kteří by museli pochopit, že na vině nejsou kapitalisté, konkrétní politici, uprchlíci, spekulanti a všechny další nenáviděné skupiny, nýbrž socialismus jako takový; z tohoto důvodu nejsem příliš velkým fanouškem přístupu „čím hůře, tím lépe“ (krom některých specifických případů, kdy to „hůře“ je pouze na efekt – třeba Zeman sice dělá ostudu, ale jinak je prakticky neškodný), protože zhroucení ekonomiky samo o sobě nebude k ničemu, nepůjde-li ruku v ruce s ním skvěle načasovaná osvěta. Upřímně řečeno si takový pád reálně neumím představit, neboť přesně v tak těžkých chvílích je laissez faire asi tak to poslední, na co by lidé slyšeli; naopak se spíše upnou k někomu, kdo jim řekne něco ve smyslu: „ANO, bude líp!“ A upozorňuji, že Babiš ještě zdaleka není ta nejhorší možnost, jsou tu ještě lidé formátu různých novodobých Hitlerů, nějaký ten socialistický regulátor se najde v každé době.

Co tedy s tím? Jedinou možností je bohužel přesvědčovat lidi o kladech svobody a záporech toho, když jim někdo vládne. V momentě, kdy jich drtivá většina pochopí, pak už ani příliš nezáleží na současném způsobu řízení společnosti – klidně to může být demokracie, ve které dojde ke zvolení strany, která stát legálně zmenší a nakonec zruší (ne že by ta legalita byla nějak morálně důležitá, ale dle mého názoru může účinně potlačit odpor). Pozor, tím rozhodně netvrdím, že se lze „provolit“ ke svobodě, ten podstatný krok je přesvědčit lidi o tom, aby svobodu chtěli; jak už k tomu pak dojde, není příliš relevantní, příklad s demokracií jsem uvedl jen proto, že v ní momentálně žijeme.

Přesvědčit lidi však musíme my, libertariáni, nikdo jiný to za nás neudělá; zatím jsme schopni efektivně oslovovat pouze ty, kdo jsou schopni oprostit se od toho, co jim bylo od malička vtloukáno do hlavy v rámci státní propagandy, což ale není vše, musejí ještě navíc buď extrémně emocionálně inklinovat ke svobodě, nebo být schopni logického myšlení, čtení velkého množství ne úplně jednoduché literatury, být vnitřně konzistentní a brát nás vážně. Kolik takových lidí je, bohužel netuším – za velmi dobrou zprávu považuji, že libertariánů stále přibývá, jsou daleko známější a je jich mnohem více než před deseti lety a ještě více než před dvaceti (minimálně v ČR, ale zdá se, že i po celém světě); špatnou zprávou jest bohužel to, že lidí splňujících výše uvedené podmínky, bude nejspíše menšina, čímž jinými slovy říkám, že i když budeme extrémně dobří v tom, co děláme, většinu lidí prostě vůbec nedokážeme oslovit!

To ale neznamená, že bychom se měli vzdávat, protože když vytrváme, rozšíříme řady libertariánů i o populisty, kteří budou schopni naše myšlenky „prodat“ i těm, kdo výše uvedené vlastnosti nemají – tedy například je logická argumentace příliš neosloví a žádnou emocionální inklinaci ke svobodě též nevykazují; mluvím o lidech, kteří se stanou libertariány prostě proto, že to bude „cool“, což teď bohužel vážně není. Nemusí se nám to líbit, avšak i tyto lidi s jejich důvody potřebujeme dostat na naši stranu, abychom mohli svobodně žít, neboť jinak budou prostě podporovat současný establishment.

A přesně z toho důvodu se snažím hledat společnou řeč s minarchisty, některými konzervativci a dokonce i Svobodnými, jaká to hrůza, politickou stranou, za což jsem z řad ostatních anarchistů často kritizován. Jenže ať už je teoretický základ anarchismu a minarchismu podobný, nebo se od sebe jejich ideály principiálně odlišují, nic to nemění na faktu, že anarchokapitalismus drtivá většina lidí odmítá bez toho, aby se nad ním vůbec zamýšlela, ergo pro ně může být minarchismus dobrou cestou; ostatně kolik z anarchistů, kteří čtou tento text, bylo někdy v minulosti minarchisty? Já osobně třeba ano a vím jistě, že nejsem sám. A právě proto podporuji Svobodné, ačkoliv principiálně nesouhlasím s existencí státu jako takového a demokracii považuji za zlo – i Svobodné lze totiž využít jako platformu k šíření myšlenky svobody. Nepovažuji za vhodné tříštit síly, kterých beztak nemáme až tak mnoho, na nějaké žabomyší války (i když třeba o něco velice podstatného, nicméně v současné praxi ne moc zřetelného). Toto neberte jako nějakou propagaci zrovna Svobodných, kteří mi v mnoha ohledech už také lezou krkem; vznikne-li jiná podobná strana, budu podporovat i tu a snažit se s nimi najít společnou řeč.

Další zajímavou otázkou je, když už by se povedlo stát redukovat či úplně odstranit, jak přesně provést jeho privatizaci? Co se státním majetkem? Co s veřejnými prostranstvími, silnicemi, co s lidmi, kteří celý život platili sociální a zdravotní „pojištění“, co s aktuálně nemocnými ve státním zdravotnictví, když se toto bude reformovat na volnotržní? Tyto i mnohé další otázky zůstávají bez odpovědi. Já už se k nim však v rámci tohoto textu vyjadřovat nebudu, to by bylo patrně na samostatný článek; každopádně doufám, že tak učiní jiní. Pište, polemizujte, nesouhlaste, rozvíjejte!

ZDROJ: mises.cz

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc srpen 2016: *****

Petr Hlaváček 100,- Kč, Miroslav Novotný 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Lubomír Vavrek 250,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, ing. Soňa Skalníková 200,- Kč, Robert Fritz 5000,- Kč, Petr Špičák 500,- Kč, TOP-CZ 500,- Kč, Janac (ČP) 500,- Kč, Jindřich Koželuh 500,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Ivana Petrová 200,- Kč, Renata Fenclová 200,- Kč, Miloš David 400,- Kč, Ivanka Trávníčková 500,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, Ilja Baudyš 500,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Antonín Jeřábek 100,- Kč, Gustav Zemek 100,- Kč, Jiří Linhart 333,- Kč, Blahomír Skoupý 500,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč


***** Celkem za měsíc: 14 049,- Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 4,82 out of 5)
Loading...

9 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.