1.8.2015
Kategorie: Historie

Kronika komunismu v Čechách a stálé napětí české společnosti

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (8 votes, average: 4,25 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

JAN URBAN 01|08|2015

Zatímco ostatní středoevropské státy mohly i v době odklonu od demokracie, diktatur a porážek po mnoho desetiletí přežívat v rámci vlastní historické státnosti a svébytnosti, Československo tento „luxus jistoty“ nemělo.

Válka, spolu s ideovou omezeností politických elit Čechů a Slováků, tuto šanci zmařily. Z hrdého snu o demokracii, která měla pomoci překonat nacionalismus promíchaných etnik, zbyla jenom prázdná slupka znásilněné kolonie.

Komunismus po druhé světové válce jen dokončil porážku československé demokracie, kterou nejvíce a smrtelně oslabili ti, kdo se v ní považovali za „národní“ demokraty.

Dva mýty československého komunismu

Komunismus by v mírových podmínkách fungující industriální společnosti nikdy nemohl zvítězit. Na to je příliš iracionální, rozdělující a díky své ideologické zátěži dokonale neschopný inovací.

V podmínkách krize a konfliktu, při polarizaci diskuze a nárůstu strachu z neznámého ale kvete jakákoliv radikální zkratka. Od ztráty dominantní víry v Boha a posléze i v panovníka koncem 18. a začátkem 19. století je recept na zfanatizování masy lidí banálně jednoduchý.

Vědecky znějící hantýrkou se vykreslí nepřítel a vysvětlí kořeny domnělého nebo i skutečného traumatu. Výsledkem je, že nezbývá nic jiného než jít kupředu a bojovat za Nový začátek.

Recept uchvátí především mladou generaci, která má dost „omylů“ svých rodičů. „Vědecky“ odůvodněný boj je přece o tolik lákavější než nudná dřina postupného měnění věcí…

A vědecky odůvodněný ráj je navíc už za nejbližším rohem. Třídní boj, rasová čistota, odsun nebo vraždění jinak mluvících – všechno dovoleno.

V rozhodujícím roce 1945 se Moskva stala pro většinu české společnosti nekriticky obdivovaným mýtickým bohatýrem-osvoboditelem. Vytvořil se tak obraz, který měl se skutečností málo společného.

Stejně nereálná byla víra v ještě jeden nový začátek Československa. Všichni si mysleli, že jen poopraví domnělé chyby roku 1918. Odsun, znárodnění, rozdělení půdy – to všechno bylo chápáno jako odstraňování křivd minulosti a pohyb k větší spravedlnosti.

Jenomže stát je i historická zodpovědnost, formovaná a daná jednou za několik století – a podobné kutilství mělo pro něj a pro demokracii ty nejtragičtější důsledky. Podobně naivní a nezodpovědní byli později i polistopadoví politici spěchající opravit domnělé omyly historie rozdělením Československa v roce 1992.

Ve světle neúspěchů všech těchto oprav se stále více vynořuje skutečná česká otázka, zda největší chybou posledního století nebylo už rozbití mocného a fungujícího středoevropského soustátí v roce 1918 – namísto jeho pracné demokratizace.

Rakousko-Uhersko, byť považováno za „žalář národů“, bylo totiž ve všech směrech otevřenější a schopnější rozvoje než komunistická diktatura, která na části jeho území později více než čtyřicet let ve jménu etnické modernizace vládla.

Československý komunismus – později nelogicky upravený na český a slovenský – lze proto vnímat jako projev hluboké nejistoty vlastní identity.

Čeští a slovenští čelní komunisté nebyli nikdy primárně československými vlastenci nebo státotvornými občany. Poblouzněni ideologií hlásající věčnou spravedlnost a blízkostí „sovětským soudruhům“ se dobrovolně stali otrockými vykonavateli příkazů cizí moci.

Ve jménu snu o novém světovém řádu se tak dopouštěli vlastizrady. To, co bylo v době míru jenom hospodsko-kavárenským sněním o světové proletářské revoluci, se za války se sovětskou podporou a velením změnilo nejenom v kata demokracie – ale i vlastní země.

Československo válku prohrálo

Možnost demokratického Československa se rozpadla a skončila už s podzimem roku 1938. Mravní a politická obludnost Druhé republiky pak byla pouhou předehrou politické nicoty českomoravského Protektorátu a Slovenského štátu, bezprostředně vystřídaných protektorátem stalinistického Sovětského svazu.

Slovensko oslavovalo „národní samostatnost“ – neoddělitelnou v té chvíli od nacismu – a hned v září 1939 se servilně zúčastnilo hitlerovsko- sovětské agrese proti Polsku.

Přes tisíc zajatých polských vojáků předala armáda Slovenské štátu wehrmachtu. Skoro dvě stovky dalších pak sovětské NKVD. Podle dostupných informací ani jeden z nich sovětské lágry nepřežil.

Antisemitské kampaně, nahnání desítek tisíc Židů do koncentráků i arizaci židovského majetku ponechali slovenští i čeští komunisté bez reakce.

Mnozí z těch slovenských, včetně pozdějšího „normalizátora“ po roce 1968 a až do roku 1989 československého prezidenta Gustáva Husáka, ještě v roce 1944 horovali ne za obnovení Československa, ale za připojení k Sovětskému svazu.

Výsledek války znamenal definitivní konec snu o politickém ne-etnickém „československém“ národu a demokratické republice. Namísto státotvorné politiky hodnot zvítězilo krátkozraké politikaření primitivní etnické zloby převlečené za „národní politiku a zájem“.

Edvard Beneš ke konci světové války ve všech ohledech ustoupil tlaku stalinského diktátu. Bezprostředně po válce zlikvidoval londýnské ministerstvo obrany a propustil velkou část skupiny loajálních československých nekomunistických generálů a vyšších důstojníků, kteří vytvořili a vedli západní odboj, zpravodajskou službu i armádu.

Místo o ně se opřel o komunistickou rezidenturu v československých jednotkách v Sovětském svazu, legitimizovanou v Moskvě a pod sovětským nátlakem napsaným Košickým vládním programem. Bez odporu odevzdal komunistům i řízení ministerstva vnitra a zpravodajských služeb.

Už od května 45 – a ne až od února 48 – měly jak československá armáda, tak i složky bezpečnosti stabilní strukturu sovětských vojenských „poradců“. Demokracie už s koncem války přestala být cílem.

Raději s „napravenými fašisty“

Sovětské diktatuře zcela podřízená rezidentura uvnitř velení československé armády dokázala pod ochranou prezidenta v květnové euforii roku 1945 i zdánlivě nemožné.

Bez jakékoliv parlamentní či jiné demokratické kontroly uměle zdržela návrat Sověty nekontrolovaných a „neprověřených“ jednotek ze Západu.

Československé jednotky se nesměly zúčastnit osvobození hlavního města. Jejich velitelé poslechli. Jaký rozdíl od divize francouzského generála Leclerca, který proti explicitnímu rozkazu generála Eisenhowera vyrazil na Paříž a vynutil tak její, z pohledu spojenců předčasné osvobození.

Československá obrněná brigáda zformovaná ve Velké Británii směla přijet na přehlídku do Prahy až jako poslední teprve po svolení sovětského velení – a ještě v létě 1945 byla rozpuštěna.

Československé letecké jednotky britské RAF mohly domů až v srpnu. Sověty neprověřené oddíly vzniklé z domácího odboje byly rozptýleny mimo hlavní centra a rozředěny „partyzány“ a kádry Obranného zpravodajství.

Do Prahy, Brna a Bratislavy byla naopak přesunuta nově vytvořená 4. divize (původně a až do května 4. brigáda), vzniklá teprve v únoru 45 většinou z důstojníků a vojáků bývalé fašistické Rychlé divize a dalších částí armády poraženého Slovenského štátu.

Nemalý počet jejích důstojníků měl i vysoká nacistická vyznamenání z prvních let agresí proti Polsku a Sovětskému svazu. Jednotky 4. divize se pak od prvních dnů po konci války podílely na násilném vyhánění německého civilního obyvatelstva z Jihlavy, Svitav, Brna a na zavraždění dvou set padesáti šesti německých repatriantů na Švédských šancích u Přerova.

V dalších měsících se účastnily i protižidovských „lidových“ bouří a nuceného přesídlování Němců a Maďarů ze Slovenska.

Demokraticky smýšlející západní vojáky tak už v prvních dnech po osvobození nahradili lépe ovladatelní „napravení fašisté“. Pravda, řada z nich se v létě 1944 „rehabilitovala“ bojem ve Slovenském národním povstání, ale škraloup z minulosti se zahladit nedal.

O to vydíratelnější a poslušnější byli vůči novým pánům – a o to bezohlednější při poválečných etnických čistkách. Armáda, jejíž povinností bylo bránit stát a jeho ústavní pořádek, zbavená okamžitě po válce nejstatečnějších a nejloajálnějších předválečných důstojníků, se stala poslušným nástrojem cizího diktátu ještě před květnem 1945.

Sovětská okupace tak bezprostředně nahradila okupaci nacistickou a českoslovenští komunisté jí a proti zájmům vlastní země od první chvíle poslušně sloužili. Zpochybňovat tento fakt ještě sedmdesát let po válce je nemravné.

Argument nezpochybnitelného hrdinství sovětských vojáků při likvidaci hitlerovského režimu nemá s tragédií destrukce demokratického a svobodného státu u nás i v dalších obsazených zemích nic společného.

Pro úplnost je nutno dodat, že sovětské okupaci nesloužili, bohužel, jenom komunisté. Vláda i prezident hned v květnových dnech hodili přes palubu nejen armádu, ale i domácí odboj a Českou národní radu, které ještě před pár dny prezident sliboval podíl na moci. Stačilo, aby sovětský maršál Koněv v jednání se Zdeňkem Fierlingerem prohlásil, že jí nevěří…

Vláda nechala bez reakce i rozsáhlé opevňovací práce Rudé armády na našem území, které skončily až po Postupimské konferenci. Stejně tak nereagovala na řádění jednotek sovětské armádní kontrarozvědky SMĚRŠ, která z našeho území odvlekla do sovětských lágrů, často za asistence Obranného zpravodajství československé armády, tisíce Rusů, Ukrajinců, Rusínů, ale i Slováků a Čechů.

Pověstný Únor 1948 tak nebyl okamžikem zlomu, za který je dodnes mnohými považován. Znamenal pouze krach jenom podmíněně nenásilné poválečné taktiky KSČ, která se po vlně kritiky v parlamentu v létě a na podzim 1947 začala obávat, že její dosavadní mocenské úspěchy nepřežijí příští volby.

Už v létě 47 byl přijat totalitní zákon o SNB, který vylučoval jakoukoliv kontrolu nad tehdy již otevřeně protistátní činností komunistických struktur v bezpečnosti.

V únoru 1948 rozhodly o puči pokyny Moskvy – a spolu s nimi i slabost a zbabělost prezidenta a politiků demokratických stran, všech těch, kdo se po květnu 1945 nedokázali vzepřít omezování demokracie.

Československá politika i společnost zaplatily krutou daň čtyřiceti let totality za to, že po válce daly přednost etnické pomstě před demokracií.

Poučení totality

Komunismus byl a zůstává i v 21. století zdrojem konstantního napětí v české společnosti.

Představme si fotbalistu, který sice má stejný dres jako ostatní spoluhráči, ale hraje podle vlastních pravidel a ve prospěch někoho jiného.

Skupina komunistů, která se po letech exilu a indoktrinace vrátila v roce 1945 z Moskvy, se během několika měsíců obklopila milionem nových členů, zčásti prospěchářů a zčásti nadšených mladých lidí popálených válkou a skutečně věřících ve světlé zítřky a společnou práci pro vlast a blaho lidstva.

V masové politické straně tato skupina opticky zmizela, ale sama zůstala zcela závislá na Moskvě. Stalinské čistky počátku 50. let, ve kterých byla řada jejích činitelů vězněna a několik i popraveno, na tom nic nezměnily. Naopak, loajalita těch ostatních ještě posílila.

crane-mort-khmer-cambodge

Komunisté zlikvidovali hospodářství rozvinuté země, zničili na desítky let pohraničí včetně jeho hustě obydlených průmyslových oblastí, rozvrátili tradiční horizontální společenské vazby, vlastnická práva i zemědělství, školství a životní prostředí. Stejně tak zničili životy statisíců lidí.

Ti nejvyšší podporovali ještě 70. letech i genocidní plány vyvraždění až sedmdesáti procent Čechoslováků v případě útočné jaderné války Varšavského paktu proti západní Evropě.

Řada z nich, včetně vrahů, vlastizrádců a válečných zločinců, vydržela na vlivných postech až hluboko do 80 let. Nikdo z nich nebyl za spáchané zločiny potrestán.

Z tohoto pohledu je celá nedávná debata o tom, které období komunistického režimu je možné nazvat diktaturou a pro které je údajně třeba hledat mírnější výraz, hluboce neinformovaná a nemravná. Vrah jistě nepřestává být vrahem ve chvíli, kdy přestal vraždit.

Nejhorším zločinem však bylo, že se komunistům podařilo přivlastnit si a reinterpretovat dějiny, poškodit ještě nehotovou národní identitu a vyrvat z ní vědomí kontinuity.

Nejprve terorem a zastrašováním, později korumpováním poslušných poškodili na dlouhou dobu český národní rozvoj, víru ve společenství a občanské hodnoty slušnosti, v pravidla a spravedlnost.

Tito lidé měli být potrestáni a jejich konání mělo být označeno za zločinné a nemravné. Komunistická strana Československa a všechny její následnické subjekty podobného jména měly být zakázány se stejným odůvodněním jako NSDAP v Německu v roce 1945.

Zbývá otázka mravní. Neboť všichni komunisté byli zvýhodněni a všichni věděli o nerovnosti ne-komunistů, a věděli, anebo mohli vědět, o nespravedlnostech a zločinech, konaných i jejich jménem. Je obtížné předstírat, že se nic nestalo. Teprve označení viny otevírá možnost usmíření a nápravy.

Generace vyrůstající po roce 1945 a dominující v dnešní formálně demokratické politice je tím do velké míry stále pokřivená, ve smyslu ne-rovná.

Podobně slepí a vůči Moskvě loajální následovníci KSČ zůstávají stále stejně antidemokratickým hnutím parazitujícím na parlamentní demokracii. Dá se očekávat, že v jakékoliv budoucí krizi se vždy spojí s nečeským řešením a mocí.

Otázkou je, zda nekomunistický zbytek společnosti bude mít v nadcházejících zkouškách dost času. Času, který dovolí vyrůst generacím zodpovědných občanů i politiků, kterým se konečně podaří uvést do života vizi moderního českého národa, jako „pevné, nepřetržené a nepřetržité souvislosti mezi minulostí, přítomností a budoucností“, tak jak národ definoval už Hubert Gordon Schauer v roce 1886.

Zatím to stále ještě neplatí. V poválečném Československu a v dnešním Česku obzvláště je nestrávená a nereflektovaná historie, bohužel, přítomností.

ZDROJ: Jan Urban, hlidacipes.org

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč

Celkem za měsíc: 8 033,00 Kč
Vybráno 22.95%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
22 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.