Již nejednou byl můj dobrý skutek, jak se říká, po zásluze potrestán, neb často nejvíce pomáhám tam, kde není žádné pomoci potřeba. Tak nějak se ti moji slabí a utiskovaní již mnohokrát proměnili v pěkně kousavou bestii. Už na základní škole jsem vždy bránila slabší spolužáky, čímž jsem se nejednou přimotala ke kdejaké potyčce a odnesla si domů poznámku, či zůstala za trest po škole a opisovala školní řád. Kdykoli jsem se, například v pracovním kolektivu, snažila prosadit lepší pracovní podmínky a řešit to, na co ostatní jen za zády vedení každodenně nadávají, ukázalo se, že nikdo o lepší podmínky vlastně nestojí, a zůstala jsem v tom sama.

Kdysi mě jeden známý požádal, zda bych neporadila jednomu jeho kamarádovi, který se svojí zálibou v alkoholu dostal do prekérní situace. Tedy ne že by to bylo poprvé, ale tentokrát přišel o víc, než jako obvykle, o jednu výplatu.

Vendelín Barták byl kdysi dávno v celém širokém okolí známý jako velmi schopný „koňák“ a lidé se s ním jezdili radit, jak a co je v chovu koní nejlepší.  Již jako mladý však začal nezřízeně holdovat alkoholu, a když mu zemřela žena, prochlastal nejenom koně, ale nechal zdevastovat i dům, který jejich rodina vlastnila po několik generací. Elektrickou energii a vodu mu odstřihli už před mnoha lety a do patra domu byste se nedostali, protože dřevěné schodiště posloužilo Vendelínovi jedné tuhé zimy jako topivo. Oficiální zaměstnání neměl již čtvrt století a živil se štípáním dříví a podobnými sezónním pracemi pro místní obyvatele. Peníze obyčejně ještě ten den odnesl do nejbližšího hostince, a když mu nějaké zbyly, okradli jej o ně jeho kumpáni, když ve škarpě vyspával opici.

vul

Ačkoli byl Vendelín Barták známý jako místní pobuda, vlastnil rozsáhlé polnosti v kraji zdejším, které kdysi také patřily k rodinnému majetku rodiny Bartáků. A právě o ty polnosti tenkrát šlo. „Nalili do mě litrovku rumu, a to víš, něco už jsem měl před tím,“ upřel na mě Vendelín provinile ty své oči a pokračoval: „a odvezli mě k tomu advokátovi do kanceláře, kde jsem to podepsal,“ načež vytáhl z kapsy ušmudlaný kus papíru. A opravdu, Vendelín Barták tehdá prodal jednomu místnímu vykukovi, znalému jeho záliby v alkoholu, rozsáhlé polnosti v hodnotě několika sta tisíců za smutných třicet tisíc Kč. Na ruku dostal šest, a zbytek mu měl být vyplacen do měsíce. Z těch šesti něco prochlastal a zbytek si „vypůjčili“ hospodští kamarádi. A tak zbyly Vendelínovi po vystřízlivění jen oči pro pláč.

Bylo mi ho líto. Můj mozek, pachatelky dobra, situaci okamžitě vyhodnotil jako strašlivou nespravedlnost – okradli človíčka! A tak jsem se rozhodla pomoci. To by v tom byl čert, aby to takhle mohlo fungovat v civilizované společnosti!

 A protože jsem věděla, že má Vendelín už přes dvacet let propadlý občanský průkaz a o tom, že existuje nějaký rodný list, vůbec neměl páru, začalo mi vrtat hlavou, jak tedy mohl podepsat jakoukoli smlouvu. Zavolala jsem do jedné advokátní kanceláře a ověřila, zda k podpisu takové smlouvy může dojít i bez ověření totožnosti jednoho z účastníků a za takto podivných okolností. Paní advokátka pravila rezolutně, že ne a začala se vážně zajímat o to, kterýže advokát má toto na svědomí, načež s údivem pravila: „To mě tedy velmi překvapuje, neb dotyčný je jeden z nejznámějších a velmi uznávaných a schopných advokátů,“nicméně poradila mi, aby Vendelín podal trestní oznámení a ujistila mě velkou pravděpodobností na úspěch, že bude smlouva anulována.

Vendelínovi jsem vše přetlumočila a on mě požádal o sepsání onoho trestního oznámení, a zda bych s ním zajela na místně příslušné policejní oddělení jej podat.  Souhlasila jsem, pomáhat se přeci musí, to dá rozum.

Když přišel den D, zbavil Vendelín Barták své tělo přebytečné špíny v kádi pod okapem, své silně zatouchající oblečení vyměnil za nové, které jsem mu věnovala, a vyrazili jsme dobýt spravedlnost. Policisté nejprve měli problém přijmout trestní oznámení od člověka, u něhož nelze ověřit totožnost, nicméně OP, i když přes dvacet let neplatný měl, tak to nakonec sepsali.

Asi po týdnu zastavilo před mým domem policejní auto a muži zákona si jali ověřovat, zda jsem to byla já, kdo sepsal ono trestní oznámení na váženého pana advokáta, a tak jsem jim tedy po pravdě povyprávěla, jak to bylo, a že mě o to Vendelín Barták požádal.

No, jo, jenomže Vendelín Barták, který už měl tou dobou opět notně v žíle, se prý od veškerého mého počínání distancoval a pravil, že o ničem neví, a že nic řešit nebude. Páni policisté mi tedy vysvětlili, že i když si Vendelín ono trestní oznámení sám podepsal i podal, přeci jenom by to pro mě mohlo mít neblahé následky, páč on pan advokát je opravdu velmi schopný člověk, který si tedy rozhodně nenechá zkazit pověst. A tak jsme se shodli na tom, že by jako v tomto případě nebylo od věci, kdybychom tak nějak respektovali skutečnost, že ona i ta spravedlnost občas mívá zlomené obě nohy a není tedy rozumné nutit ji se na ně postavit.

Nový majitel rozsáhlých polností rodiny Bartáků pak ještě velmi důrazně vysvětlil Vendelínovi, že za to svinstvo, kterého se dopustil, už nedostane zbytek z těch třiceti tisíc a může být rád, že nebude mít zlomená žebra i na druhé straně hrudníku. A tak Vendelínovi z celého toho rozsáhlého majetku zbyla propadlá občanka a obrovské dluhy za zdravotní a sociální pojištění, které za něj za těch čtvrt století kdy nepracuje, nikdo neplatil. Inu každý svého štěstí strůjcem.

A jestli jsem se z téhle příhody poučila? Jistěže ne. Našla jsem si dalšího slabého – utiskovaného.

Jedna moje bývalá kolegyně z práce měla stále velké problémy svoji práci zvládnout tak, jak by ji zvládnout měla a odejít samozřejmě nechtěla, protože si byla vědoma toho, že jako absolventka ZŠ moc velké šance na to, že udělá nějakou závratnou kariéru, nemá. A tak jsem jí pomáhala s prací, podporovala ji, zastávala se jí a opakovaně před nadřízenými nastavovala svoji kůži za její přešlapy. Říkala jsem si, že každý si přeci zaslouží dostat šanci ukázat, co v něm je a postupně se vypracovat.

A nemýlila jsem se. Dotyčná to dotáhla až na manažerské místo – to moje. Zkrátka jí došlo, že být férový k někomu, kdo jí pomáhal, už dneska není v módě, a že chybějící intelekt a vzdělání se dá velmi účinně nahradit dostatečně pružnou páteří a ochotě k jakékoli zákeřnosti a podrazům. Ani bych se nedivila, kdyby to dotáhla až do ředitelského křesla – předpoklady a potřebné schopnosti k tomu má.

A tak jsem zase dostala lekci, že to s tím mým pácháním dobra už je opravdu na pováženou. Nicméně jsem člověk, který si po každém nezdaru řekne, že všechno zlé je pro něco dobré a jedu dál. Já si našla novou práci a můj bývalý ředitel má pod sebou konečně dalšího člověka, který je ještě hloupější než on sám, takže oboustranná spokojenost.

Všechny tyhle mé zážitky (a mnoho dalších) mě však přiměly k tomu, abych se zamyslela nad tím, že je přeci jenom na čase, ač to není mým zvykem, dát si nějaké to předsevzetí pro tento rok :

KONČÍM S PÁCHÁNÍM DOBRA!!!!

A moc bych si přála, aby si i ti naši proimigrační politici, všichni ti multikulturalisté a ostatní mocičky moc sluníčkoví lidé uvědomili, že pomáhat se sice má, ale velmi opatrně a ne s rizikem sebezničení, neb je stále poplatné ono:

ČIŇ ČERTU DOBŘE, PEKLEM SE TI ODMĚNÍ.

ZDROJ: Jitka Gotterová