1.6.2014
Kategorie: Historie

Komunistický koncentrák: „Přijeli jste sem proto, abyste zde zdechli!“

Sdílejte článek:

OD: JK 01|06|2014

 

Dopis politického vězně z Leopoldova adresovaný ÚV KSČ (roku 1961):

„Prožil jsem řadu let v samovazební cele. Vyšší důstojník rezortního ministerstva prohlásil při mém příchodu na uvítanou k jedné skupině politických vězňů v Leopoldově: „Nepřijeli jste sem proto, abyste si zde odpykávali trest, ale přijeli jste sem proto, abyste zde zdechli.“ Přeplněné žaláře a koncentrační tábory, prosté hroby bez kříže a jména – jsou vaší obžalobou.

 

 

Můžete namítnout, že na životních podmínkách ve vašich žalářích se v posledních letech leccos změnilo. Ano, ale jen pro někoho! Začali jste více přemýšlet a přišli jste na nové, dokonalejší formy likvidace politických vězňů. Vaše úvaha zní asi takto: Z utrpení, byť bylo sebevětší, lze mnoho utajit, mnoho zlehčit, neboť pochopit jeho skutečnou hloubku je neobyčejně těžké. Vážná věc je ovšem smrt. Zvláště tehdy, když nelze spoléhat, že je možno ji utajit. – Proto jste došli k závěru, že je nutno některých věcí – alespoň na přechodnou dobu – se vystříhat. Až na ojedinělé případy musí každá smrt budit dojem „přirozeného“ skonu. Může takto vůbec uvažovat člověk? Ano, chcete, abychom zemřeli, a chcete, abychom zemřeli „přirozenou smrtí“. Proč přirozenou smrtí? Svět nemá rád krev. Daleko se nesou výstřely, hrozná svědectví vydávají hromadné hroby. Není vhodná doba na krematoria, ani na plynové komory.

 

A že umíráme? Učinili jste vše, aby se o tom nikdo nedověděl. Pohřbili jste nás zaživa do samovazebních cel. Snažíte se umlčet každé naše slovo, každý náš výkřik. Bedlivě střežíte, aby se do našich rukou nedostala tužka a papír, abychom nepromluvili. Pro váš klidný spánek a pro snadnější oklamání světa máme mlčet. Nespáchali jsme žádný trestný čin. Máme plné právo na spravedlnost a na lidskost a máme i plné právo na život. Uvrhli jste nás do žalářů a koncentračních táborů za naše filosofické, politické a náboženské přesvědčení. Většinu z nás vězníte již přes deset let v podmínkách, které mění náš každodenní život v mučivé útrapy a vedou k naší psychické a fyzické likvidaci. A o tom máme mlčet?

 

Ostnatý drát, koridory, psi a kulometné věže nebyly v leopoldovské věznici za první republiky ani za druhé světové války. Teprve vy, komunisté, jste dali rozkaz, aby byly jimi zesíleny normální pevnostní valy, které již samy o sobě byly dokonalejší ochranou proti útěku vězňů než vězeňská zeď. Cely s betonovou podlahou, betonovým lůžkem a malým okénkem u stropu, kde v přítmí, špíně, chladu a vlhkosti dostává člověk z pěti dnů jen jeden den jíst, to také poznal Leopoldov až v čase vaší „humanity“. To však všechno zřejmě nestačilo a proto jste se v roce 1959 rozhodli: další cely! Tentokrát v podzemí nové samovazby. Opět beton. V těchto celách není již ani to malé okénko u stropu a výkřiky mučených spolehlivě tlumí čtyři stěny.

 

Proměnili jste náš život v peklo. Když jste viděli, že nás nemůže zlomit samovazba, že v zájmu zdání normální smrti nelze stupňovat podvýživu a že tuberkulóza a ostatní choroby nejsou s to dostatečně rychle umořit naše tělo, rozhodli jste se, že ještě před naší smrtí fyzickou má nastat „smrt psychická“. Vraždíte naši duši: Nesmíme vlastnit ani beztrestně používat psací potřeby – kromě krátké chvíle, vyhrazené jednou za měsíc nebo i delší dobu k napsání krátkého, přísně cenzurovaného dopisu rodině. V roce 1957 jste nám zakázali číst knihy a dodnes jste tento nelidský zákaz neodvolali. Korekcí, to jest hladem, zimou, vlhkem a špínou v celách, které jsou hanbou dvacátého století, trestáte čtení novin, včetně Rudého práva, časopisů a všeho, co by nám mohlo říci: venku se žije tak a tak, ve vědě a v technice je to a to nového. Žijeme v naprosté kulturní izolaci. Právo na vzdělání a kulturní potřeby je v Leopoldově mrtvou literou ústavy i pravidel vnitřního pořádku pro vězně, nezřekne-li se vězeň svého filosofického, politického a náboženského přesvědčení nebo nezapřeli své já.

 

Narodili jsme se v zemi, kde měl svou kolébku i Jan Amos Komenský. Vy, komunisté, jste ho nedávno oslavovali. Před tváří celého kulturního světa se chcete představovat jako hodni jeho odkazu. Přitom však doma, v Leopoldově, jste nařídili, že se do našich rukou nesmí beztrestně dostat ani jediná kniha, noviny nebo časopis, že máme být v samovazebních celách zaživa pohřbeni. Těžký je život v samovazební cele bez knihy. Naučili jsme se však žít i v umírání. Nemůže nás však nebolet, že právě v našem národě jsou i dnes lidé, kteří mají tak záporný vztah ke knize, k člověku i k duchovnímu odkazu našich předků.

 

Nutíte nás měsíce a roky žít mezi čtyřmi stěnami, na osmi čtverečních metrech plochy. A obklopili jste nás parazity lidské společnosti. Instruovali jste ty mravně nejzchátralejší z kriminálních zločinců, aby nás v celách napadali a aby v naší přítomnosti uráželi všechno, co je nám drahé a svaté – naše rodiny, národ i Boha, naše přesvědčení i naši víru. Vše je dokonale promyšleno. Převážně nám volíte za spolubydlící nejen lidi s nejzápornějšími povahovými vlastnostmi, ale i s vážnými duševními chorobami. Mnozí z nich si zaslouží více politování než odsouzení. Nejeden z nich byl již i několikrát v ústavu pro duševně choré. I špatný člověk, je-li duševně chorý, má proto právo na léčení. Zákon nedovoluje věznit lidi duševně choré a vy nejen že je vězníte, nýbrž také zneužíváte jich jako prostředku pro „zlomení“ nejednoho politického vězně.

 

Možná, že řeknete: ne, to není pravda. A ani není pravda, že bychom v Leopoldově byli k vězňům krutí. Vždyť Leopoldov nemá jen samovazební cely, má i cely společné. Ano, má i společné! Nemůže přece nemít výkladní skříň pro oficiální návštěvu, nemůže nemít část, v níž byste vystavovali svou „lidskost“. Společné cely a moderní haly s obráběcími stroji, obsluhovanými vězni – novodobými otroky – upravené cesty, květinové záhonky, to je druhá tvář Leopoldova. Tam je více stravy, jsou tam i knihy, noviny a časopisy. A nechybí v ní ani kino a televize pro nevelký počet vyvolených.

 

Byla by však mylná domněnka, že tyto lepší životní podmínky mají svůj původ v lidskosti. Je to nutnost, potřeba! Jsou to pohonné látky a olej pro udržení určité vnitřní spokojenosti těch, kteří se dočasně smířili s postavením otroků. Je to nezbytnost, aby byly zamezeny hromadné projevy odporu, a je to prostředek pro křivení charakteru.

 

Nebojte se pohlédnout pravdě do očí a vyšlete komisi, která by prošetřila podmínky v Leopoldově. Prohlédněte si „výkladní skříň“ a vstupte do nové samovazby. Začněte třeba v bývalé kotelně nové samovazby, ve sklepě, a setrvejte aspoň pár minut v malých celách, které vás uvítají pachem a špínou. Je horké léto – a vy se chvějete zimou. Třeba i měsíc zde musí žít vězeň v hluboké podvýživě, v roztrhaných hadrech, ve vlhku a chladu, ve špíně. Je v těchto místech „ukázňován“ – a duševně chorý vězeň je zde „léčen“. A lámou se zde i hladovky. Ale vraťte se do přízemí a nechte si otevřít korekční celu. Podívejte se na stropy, pokryté plísní; podívejte se na vlhké stěny; uchovejte si dobře v paměti obrazy těchto míst! Betonové lůžko, hlubokými jamami se šklebící betonová podlaha, u stropu malé okénko. Představte si: 16 hodin denně zde vězeň „šlape“ beton ode zdi ke zdi, ke dveřím a zpět, znovu a znovu – desetitisíce kroků, třicet, čtyřicet a někdy i více kilometrů na čtyřech metrech! – ve špíně, o hladu, v hlubokém ponížení, v ledové a vlhké místnosti. Je-li zde pět dnů, jí z nich jen jeden den, v ostatních čtyřech dnech má půst.

 

 

Nechtěli byste se snad nad tím zamyslet? Nepřekvapil by vás potom vysoký počet tuberkulózou nemocných vězňů v Leopoldově a nemuseli byste dlouho pátrat po příčinách. Nejeden z nás totiž vděčí za tuberkulózu a celou řadu dalších chorob právě korekčním celám s neuvěřitelnými životními podmínkami. A zamyslete se i nad lidskou důstojností! Dejte si od velitelství předložit raportní lístky. Pravda, mnoho je v nich zkresleno, ale i tak se z nich částečně dovíte, co všechno se v Leopoldově trestá korekcí, co všechno se považuje za kázeňský přestupek a porušení vnitřního pořádku. A zároveň se při této příležitosti zeptejte, jak je to zde s fyzickým násilím a se štvaním psů na vězně, kolik vězňů zde v posledních letech spáchalo sebevraždu, kolik jich zemřelo za podezřelých okolností a bylo zastřeleno, kolik lidí zde vůbec ročně umírá.

 

Tvrdíte, že vaším nejvyšším cílem je lidskost. V Leopoldově jsou zřejmě jiného názoru. Nebo snad může o lidskosti mluvit ten, kdo s neuvěřitelným cynismem vánoce co vánoce ještě více než kdy jindy posílá vězně do korekce? – Nezapomeňte, když už jste v nové samovazbě, navštívit ještě aspoň oddělení ze zvláštním režimem – oddělení, kde vaše nenávist jde tak daleko, že jste dali před normální zamřížovaná vězeňská okna ještě zvenčí upevnit silné, neprůhledné tabule s drátěnou vložkou – abychom nemohli vidět slunce a oblohu – a kde jste zadrátováním natrvalo uzavřeli i malá podávači dvířka, takzvaná „okénka“ ve dveřích samovazebních cel, kterými jsme dříve dostávali potravu. A již roky nám dáváte jídlo na špinavou podlahu chodby, za dveře cely – hůře než psům!

 

Promluvte si s vězni na oddělení se zvláštním režimem. Dejte si předložit údaje, které by vám poskytly přesný obraz aspoň o jejich podvýživě, tuberkulóze a duševním stavu. Neboť tak hlubokou podvýživu, tak vysoké procento onemocnění tuberkulózou a duševními chorobami stěží někde jinde v Československé republice najdete. Je to oddělení likvidace. Jsme zde doslova zaživa pohřbeni.

 

Jaký má být náš osud? To snad nejlépe vysvítá z dvou výroků jednoho z bývalých referentů nové samovazby. První výrok: „Silnější vyhrává; do roka jste všichni hotovi!“ To bylo řečeno člověku, který tehdy vážil pouhých jednapadesát kilogramů a jehož zdravotní stav byl kritický – ale zároveň to platilo pro všechny ostatní politické vězně. A druhý výrok: „Vy budete první, kterého přijdu osobně do cely zastřelit v případě maďarských událostí u nás!“ Jak vidět, se vším se zřejmě počítá.

 

Žije-li někdo v samovazební cele den, týden, nebo i měsíc, nemusí to být ještě tak strašné, ale na oddělení se zvláštním režimem žijí lidé již roky! Nejeden z nás má za sebou už pět i více let života v samovazební cele, života v umírání. Pokoušeli jsme se o nápravu, stěžovali jsme si, hledali jsme – člověka. Bylo to bezvýsledné. Za pravdu, kterou jsme vám řekli, se ještě více prohloubilo vaše nepřátelství a zahrnuli jste nás dalšími perzekucemi.

 

Hrozná je vaše morálka. Zatím co my jsme z vaší vůle zaživa pohřbeni a umíráme, vy protestujete proti životním podmínkám vězňů v Řecku, ve Španělsku a všude tam, kde třeba jen jediný komunista „trpí“. Připusťme, že i v zemích, o nichž mluvíme, se mohou v soudnictví vyskytnout případy, jež třeba napravit. Naše životní podmínky jsou však tisíckrát horší těch, proti nimž protestujete. Porovnejte tuto skutečnost:

 

Pan Glezos, v Řecku vězněný komunista, se může z vězení obracet na světovou veřejnost, může protestovat a domáhat se svých práv hromadnou i individuální hladovkou, aniž by se vystavoval hrubému fyzickému násilí a po případě i smrti; může také posílat školákům do Moskvy šachové figurky, vyrobené spoluvězni. My můžeme – a to ještě s velkými obtížemi – jen jednou za čas napsat pár řádků mámě a tátovi nebo manželce a dětem. Hromadná hladovka se v Leopoldově potlačuje všemi prostředky, včetně karabáče, psů a střelných zbraní. Považuje se za vzpouru. Trestá se soudně několika roky odnětí svobody a kázeňsky deseti dny korekce. Individuální hladovky se trestají deseti dny korekce. A posílat někomu šachové figurky, to naprosto nepřichází v úvahu. Proč všude tam, kde vládnete, upíráte lidem právo na svobodu? Proč naše sestry a mámy mají slzy v očích, proč děti oplakávají otce a manželky muže? Proč umíráme na šibenicích, v přeplněných žalářích a koncentračních táborech? Proč?!

 

Možná, že mě za pravdu, kterou jsem vám právě řekl, postavíte před soud a odsoudíte. Možná, že jsem si svými slovy dokonce sám nad sebou podepsal rozsudek smrti. Jedno ani druhé by mě nepřekvapilo. Básník Jiří Wolker říká v jedné své básni: „Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého, co strašné je, co zlé je, to umírání je…“

 

A myslíte, že se může bát smrti politický vězeň, jenž ví, že kdyby záleželo jen na vás, již nikdy se nevrátí ke své rodině, že během svého dlouholetého žaláře dříve či později v samovazební cele zemře? Kdyby se smrti bál, snad by už dnes ani nežil. A umírání? To můžete zhoršením životních podmínek jen urychlit!

 

Že by se mé řádky u vás střetly s patřičným porozuměním a vedly k nápravě, v to, pravda, snad není ani možné doufat. Proč je tedy vlastně píšu? Jen proto, aby byly napsány? Ne. Jak jsem již řekl, jsou určeny vašemu svědomí. Je-li mezi vámi třeba jen jediný člověk, v němž hrozná nenávist ještě zcela nezničila všechno to, co činí člověka člověkem, snad se přece jen zamyslí. A dostanou-li se tyto řádky do rukou čestného, zdravě myslícího člověka, pak věřím, že vloží celé své já do boje za zlidštění našich životních podmínek i za důstojný lidský život.

 

Dost krve bylo již prolito na cestě lidstva – zítřek patří lidskosti! Aby jméno člověka mohlo znít skutečně hrdě, nestačí o člověku jen mluvit – je třeba především být člověkem. A to vy, jak mnohé z našeho života nasvědčuje, snad již ani nedokážete. Opojení mocí a materialistické pojetí vám vnukly myšlenku o nadřazenosti komunismu a porobení všech, kdo s komunismem nesouhlasí. O tzv. diktatuře proletariátu vypěstovali jste v sobě i sebevědomí nového nadčlověka, komunisty, který od základu přetvoří svět a dobude pro sebe i celý vesmír. Nevidíte a nechcete ani vidět, že jste roztříštili vnitřní jednotu člověka a zbavili jeho život štěstí. Trpí vaše okolí a začínáte již i vy sami pociťovat důsledky některých svých činů. V Leopoldově je mimo nás, politických vězňů, i celá řada kriminálních případů a mezi nimi několik set vrahů. Nikdy jich v naší republice nebylo tolik a nikdy se snad u nás nevyskytovali vrahové, kteří by měli na svědomí tolik lidských životů jako dnes. Jak to, že právě za vaší vlády stoupla tak nesmírně kriminální trestná činnost a že dochází k činům, které nemají obdoby? Kolik je dnes u nás rozvrácených rodin a kolik dětí je odsouzeno k tomu, aby nikdy nepoznaly teplo domova! To všechno je výsledek vaší morálky.

 

Zbavte se konečně nenávisti a začněte opět vidět člověka, kterého vám skryl bezduchý materialismus. Ten mezi vámi, kdo lidsky cítí, by nejen začal hovořit o nápravě, ale svými činy by se snažil uskutečnit toto:

 

V Leopoldově se musí mnoho změnit. Musí zmizet beton korekcí, musí se vrátit kniha do rukou člověka. V samovazebních celách nesmí být zaživa pohřbeni ani duševně choří, a za noci nesmí vězňům do očí bít ostré světlo žárovky, ani je nesmí okrádat o spánek lidská zloba. Za trestný čin se bude považovat používání fyzického násilí i působení mučivých útrap bezbranným vězňům. Odstraní se hluboká podvýživa i ponižování lidské důstojnosti. V životních podmínkách bude mít rozhodující slovo lidskost, a aby se mohlo dospět k správnému vztahu k lidem, bude se nenávist považovat za zločin. A mnoho se musí změnit i v Československé republice. Člověk má právo žít! Má právo na spravedlnost, má právo na svobodu!

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.