16.10.2013
Kategorie: Společnost

Komunistická strana krádeží a vražd

Sdílejte článek:

MIROSLAV VÁCLAVEK 16|10|2013

Milota (reaguje na žádost o lobbing ve Sněmovně): Do začátku září se vám ozvu a řeknu: Ano, jsou tady dva lidé, kteří se těmto otázkám věnují. Jsou schopní vám odpovědět na vaše otázky, pojďme se pobavit o nějaké možnosti. Pokud jde o darování peněz, to je u nás spojené ještě s další věcí. To nemusí být. To můžou být i jiné věci. My máme Haló noviny, to možná víte, jo? Čili my jsme schopní inzerovat a v rámci inzerce se dá prostě cosi točit. A teď ať si řeknem, tak ještě řekněte, o čem se asi bavíme. Majitel herny: Já jsem si říkal tak milion korun. Milota: Tak dobře. Pojďme se domluvit, že se vám ozvu během čtrnácti dnů…

 

 

Záznam pořízený při schůzce s komunisty Milotou a Dolejšem, kterým měl údajný majitel herny dosáhnout změny navrhovaného zákona a to za cenu jednoho milionu korun Komunistické straně, pak pokračuje dále, kdy si soudruzi a kapitalista navzájem sdělují nuance celé operace, včetně způsobů jakým hodlají vyprat získané peníze tak, aby byly křišťálově čisté.

 

Že se v tomto směru nejedná o žádné amatéry, je zřejmé z historie této zločinecké organizace vůbec, protože její počátky stojí na bankovních loupežích, vydírání a vymáhání výpalného, prováděného v předválečném Rusku především kriminálním zločincem Josifem Džugašvilim, kterému byla v Praze postavena jeho největší socha na světě, výměnou za to, že dělníci kapitalisty, který komunistům platí, nebudou předmětem stávkového hnutí.

 

Takto získané peníze, z nichž byl financován jak provoz této tehdy podzemní organizace, tak i pohodlný život komunistické intelektuální elity v zahraničí, kde pozdější vysocí představitelé trávili dlouhé roky v přepychu plácáním svých utopií po salónech, vedly nevyhnutelně i ke vzniku rudé šlechty.

 

A tak ti, kteří údajně usilují o rovnoprávnost a sociální spravedlnost, si hned poté co jim bylo německou tajnou službou výměnou za separátní mír na východní frontě umožněno získání moci, si počali dělit hmotné statky poražených jako bandité po vyloupení bankovního ústavu, mezi jednotlivé klany zdánlivě monolitní organizace.

 

Samozřejmě, že udržet takovou lupičskou a zločineckou moc naživu si vyžádalo nezměrné a nepopsatelné utrpení za cenu desítek milionů mrtvých, kteří byli komunistickému režimu nebezpeční jak svojí morální, tak intelektuální úrovní a tudíž se stali cílem třídního teroru, včetně těch, kteří svojí existencí sloužili jenom jako otrocká síla tvořící základní kameny této zrůdné společnosti, neboť ta stojí pouze na lebkách a hnátech umučených, upracovaných a zavražděných.

 

Jistě, po stalinských morových ranách a hrůzách druhé světové války, kdy spolu soupeřily dvě příbuzensky blízké větve socialistického proudu, tedy nacismus s komunismem, přišlo po Džugašviliho vulgo Stalinově smrti jisté uvolnění.

 

Samozřejmě, že jen velmi jisté, protože ani Chruščovův režim, nezaváhal ani na vteřinu s utopením maďarské protikomunistické revoluce v krvi a tím tak na dlouhou dobu vzal všem národům, na něž dosáhla ruka takzvaného osvobození, jejich případnou chuť na nějakou další rebelii proti novým pánům z Moskvy.

 

A tak šel čas, Nikita Chruščov málem změnil planetu Zemi na škvarek spálený nukleární válkou, aby poté byl odejit a na jeho místo generálního tajemníka strany, se usadil Leonid Iljič Brežněv.

 

Nenech se milý čtenáři, který si jej pamatuješ jako chroptícího starce z návštěv u jeho satrapů v zemích, které Moskvě patřily, uvést v omyl jeho zdánlivou slabostí. V oněch dobách se jednalo o nepříliš sice bystrého, ale o to více bezskrupulózního a po moci toužícího člověka, který s kamarilou jemu osobně oddaných poskoků trávil čas způsobem života, který oficiální sovětská propaganda nazývala jako buržoazní, zkažený a prohnilý, neboť jeho hrdlem protékaly hektolitry vodky a jeho postelí procházela jedna děva za druhou, přičemž jeho vozový park tvořilo asi sedmdesát limuzín. Samozřejmě, že těch nejdražších a nejluxusnějších.

 

Zajisté se mu dostalo i jeho luxusní dači, kde dával průchod další veleoblíbené kratochvíli nomenklaturních kádrů, tedy potulování se po lese a střelbou po všem co má kožich, chlupy, nebo peří, tedy údajnému lovu a myslivosti a ani on, jako novodobý Džingischán nehnul ani brvou, když bylo třeba vyslat do naší vlasti půl milionovou hordu hrdlořezů s bratrskou a internacionální pomocí v srpnu 1968.

 

Moc jeho kliky ovládající říši, nad jejímž územím slunce nezapadalo, se zdála být neohraničená ani časem, ani jinou veličinou, protože heslo, kterým se naši domácí kolaboranti s okupační mocí zaštiťovali, znělo: Se Sovětským svazem, na věčné časy a nikdy jinak.

 

Je jaksi jen nevyhnutelné, že způsob takové moci je ale nutně neživotaschopný, protože produkuje typy jako například Jurij Čurbanov. Tedy režim sám jako cizopasný organismus na těle nějakého života tento obklopí, dusí jej, vysává a zároveň klade vajíčka, z nichž se líhnou další parazité tak dlouho, až život, který takový organismus živí nadobro uschne, zemře a zhroutí se.

 

Když minulý týden zemřel bývalý zeť Leonida Iljiče Brežněva, tedy již zmíněný Jurij Čurbanov, proběhla médii krátká zprávička, nijak nerozvíjející toto téma, což plně chápu, protože ztělesnění úpadku, korupce a prohnilosti terminálního stádia sovětského komunismu, s jehož relikty se setkáváme v každodenním životě i my, je pro českou kleptokraturu mimořádně nepříjemné. A to se všemi svými konsekvencemi a Rathovskými, nebo jinými paralelami.

 

Když se Jurij Čurbanov poprvé setkal s dcerou Leonida Brežněva Galinou, byl Nový rok 1970. Kariérně nepříliš úspěšný aparátčík a příslušník ministerstva vnitra Čurbanov, produkt sovětské výchovy pocházející z komunisticky nomenklaturní rodiny, vešel do jedné z místností restaurace určené pouze pro nejvyšší příslušníky sovětské rudé šlechty, odkud vycházel ven hlasitý hluk zábavy a smíchu.

 

Ještě se nestačil rozkoukat a již na něj zamával jeho nadřízený Igor Šelokov, syn všemocného šéfa, této obávané instituce a pozval jej ke stolu. Seděla tam o sedm let starší žena s bohatou minulostí alkoholických eskapád, sexuálních dobrodružství a dvou předchozích manželství, nápadně podobná svému otci.Toho dne začal jak Čurbanovův vzlet, tak i jeho pád.

 

Když se po nějaké době Galina Brežněvová sama ozvala tehdy ženatému Čurbanovovi, ten nezaváhal a rozhodl se ke kariérní známosti s dcerou generálního tajemníka strany. Ten se nejdříve když se doslechl o nové známosti jeho dcery nejdříve vyděsil, aby však poté co vyšlo najevo, že tentokrát se nejedná o nějakou zkrachovalou existenci, v níž předtím jeho dcera nacházela zalíbení, ale o důstojníka sovětské politické policie, v osobě nastávajícího zetě našel hluboké zalíbení.

 

Což se poté co Čurbanov opustil ženu a děti a uzavřel svazek manželský s dcerou Leonida Brežněva, projevovalo v jeho raketovém vzestupu až k výšinám tehdejší sovětské moci. Aby přes generálské hodnosti, v roce 1974 generálmajor, v roce 1977 generálporučík, v roce 1981 generálplukovník, Čurbanov skrze svoji ženu vešel i do nebe, když se stal kandidátem Ústředního výboru KSSS. Což znamenalo dosáhnout nirvány a vejít do úzkého kroužku rudých miliardářů, s neomezenou mocí.

 

Samozřejmě, že tohoto kariérně mocenského manželství, které Čurbanov uzavřel z ryze utilitárních důvodů, se nijak nemohly dotknout další excesy věčně opilé Galiny, protože manželé si žili každý ve svém světě. Ale jedno je přesto spojovalo. Láska k penězům, briliantům a zlatým prutům.

 

A tak když Galina přišla s novým milencem, cikánským zpěvákem Borisem Buriacem, známým svými vazbami na sovětské podsvětí, mohl Čurbanov naplno rozvinout svůj talent a díky těmto kontaktům vplout do světa sovětského státem a stranou organizovaného zločinu a mít svůj podíl z černého obchodu, kdy produkty z tajných fabrik vlastněných komunistickými tajemníky, prodávali příslušníci sovětského organizovaného zločinu, pod ochranou sovětské tajné politické policie, řízené Čurbanovovem a jeho kumpány, přičemž samozřejmě tyto složky ve svých rukou třímaly i obchod s narkotiky.

 

Byla to situace podobná té naší dnešní, kdy všichni věděli, že se krade, ale protože moc, policie a justice spočívala v rukou zločinců, celý stav nepokrytého státního banditismu trval do doby, než zemřel tchán Jurije Čurbanova, tedy Leonid Iljič Brežněv.

 

Již následující generální tajemník, tedy náčelník KGB Jurij Andropov začal s opatrným vyšetřováním celého obludného případu, ale ani on nemohl popřít sám sebe a moc, které byl sám součástí, protože sovětský komunistický režim byl jako jakákoliv jiná diktatura hluboce prohnilý a založený na existenci zločinců coby jejich vládců, tedy se ukázalo na jednu tehdejší svazovou republiku a její majitel, uzbecký gauleiter Šarif Rašidov, byl dohnán k sebevraždě.

 

Což stačilo k tomu, aby se vlk Andropov nažral, nejkřiklavější příklad orientálního diktátora v rouše komunistově, včetně všeho co věděl, byl odstraněn a systém navenek očištěný, jel klidně dál. Tedy tentokrát Čurbanov ještě unikl.

 

Když se ale po vymírání starců na postech generálních tajemníků, podobném tomu co se přihodilo dinosaurům, dostal do čela SSSR Michail Gorbačov, znamenalo to alespoň pro Čurbanova začátek jeho pádu.

 

A tak milý generálplukovník Čurbanov, dostal v roce 1988, dvanáct let v sibiřském lágru, odkud byl v roce 1993 propuštěn a od té doby žil fádní život v Moskvě. Fádní proto, že všechny konve na mléko s diamanty, zlatými pruty a miliony dolarů, švýcarských franků, nebo jiných tvrdých měn, byly manželům Čurbanovovým zabaveny vyšetřovateli Gorbačovovy éry, poté co byly vykopány na zahradě jejich vily a rovněž se tak i rozplynulo všechno kouzlo moci, které jej předtím obklopovalo.

 

Stejně jako Čurbanov, skončil v pracovním lágru i milenec jeho ženy Galiny Buriace, přičemž další její přítel Jurij Sokolov, byl za své zločiny odsouzen k trestu smrti.

 

 

Sama Galina Brežněvová, zemřela jako duševní i lidská troska, zcela propadlá alkoholu v roce 1998 v psychiatrické léčebně, ve věku 69 let.

 

Že se reforma nereformovatelného a neživotaschopného komunistického systému založeného na diktatuře a potlačování všeho co souvisí s tím nejzákladnějším, tedy lidskou svobodou, Michailu Gorbačovovi povést nemohla je pochopitelné.

 

Že se s relikty této moci a způsoby její vlády potýkáme ještě dnes, je zřejmé rovněž. Pouze prošly určitou metamorfózou a přizpůsobily se domácímu prostředí, jinak bují úplně stejně, jako v dobách největší slávy Jurije Čurbanova.

 

Je rovněž s podivem, že lze zaznamenat úvahy nepodstatné části našich spoluobčanů v souvislosti s nadcházejícími volbami v tom smyslu, že komunisté nejsou spojeni s žádnou korupční kauzou a proto jim odevzdám hlas.

 

Je to hluboký omyl, protože komunisté, jejich struktury a způsob moci, na zločinu, vraždách, teroru, korupci, banditismu, kriminálních skutcích a loupežích stojí jak historicky, tak současně i budoucně.

 

Jestliže dnes berou za zákon milion, zítra to bude milionů deset a pozítří sto.

 

A komu se to nebude líbit, ten bude na Pankráci pověšen.

 

Čurbanovovů se najde dost.

 

 

Miroslav Václavek, Šumperk

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 4,92 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.