kanibasl
11.8.2016
Kategorie: Historie

Komunismus a kanibalismus v SSSR

Sdílejte článek:

MIROSLAV VÁCLAVEK

„Smrt řeší všechny problémy. Není člověk, není problém.“ Josif Džugašvili vulgo Stalin.

 
 
O Sovětském svazu toho bylo napsáno spoustu. Místní blouznivci referovali o ráji na zemi kde pracující má nebeské many ráno, v poledne i večer co jeho hrdlo ráčí a po práci legraci, dávno předtím než k nám onen ráj vtrhl po takzvaném osvobození v roce 1945 a obehnal tuto zemi ostnatým drátem. Pravda i tehdy občas prosákla nějaká ta zpráva o milionu mrtvých tady a milionu mrtvých tam, ale kdo by tomu věřil.

Vždyť i básník tak sladce zpíval. Jako anděl.

znám zemi blízko pólu

znám divukrásnou zem

a do té země spolu

a navždy ujedem

není to Amerika

zem zlatých miráží

kde otrok černoch vzlyká

na moři plantáží

ta zem je divukrásná

a plna lahody

ach tam bys byla šťastna

je to zem svobody

tam najde člověk práci

tam nemá dělník hlad

tam můžem jako ptáci

žít zpívat milovat

pojď neplač již čas letí

ať zhyne starý svět

v té zemi rostou děti

jež vedou lidstvo vpřed

dost slov a rajských tónů

pojď navštívit ten kraj

jen v zemi miliónů

je radost krása ráj.

(Vítězslav Nezval, Vyznání na cestu)

Ani dnes to není o mnoho lepší. Nejkrvavější etapa lidstva, tedy pokus o nastolení komunismu za pomoci třídního teroru sice není již opěvován prostituujícími se trubadúry oficiálně prohlášenými za umělce. Nicméně je ale považována za vcelku humorné období kdy vládli trochu přihlouplí komunisté a obyvatelstvo se prosmálo životy nad jejich tupostí až k dnešnímu laskavému pojetí oné doby v místních filmech.

161075_clanok_foto_204

Kanibalismus v Sovětském svazu. Hladomor na Ukrajině.

Co je hezkého a úsměvného na kanibalismu opravdu nevím. Že k němu docházelo cestou k jasným zítřkům je dávno známá věc. Ale jen šeptem. Období komunisty záměrně vyvolaného hladomoru na Ukrajině kdy rodiče zešílevší hladem zabíjeli a jedli své děti si ponechejme na jindy. I s pravdou se musí opatrně. Ale nic než pravdu.

Sovětský svaz byl po celou dobu své existence jeden velký koncentrační tábor, jehož občané, tedy vězni, neměli žádná lidská práva a hodnota jejich života byla nulová. Ve třicátých letech byl třídnímu teroru po letech chaosu dán legislativní rámec, a v SSSR byl zaveden systém vnitřního pasu. Vnitřní pohyb obyvatel SSSR byl tak zásadním způsobem omezen a regulován.

Obyvatelé měst vybraní stranou, dostali pasy opravňující je k životu tamtéž. Což bylo pro obyvatele venkova, kterým tyto pasy nebyly vydávány, v případě přestoupení zákona spočívajícího v opuštění místa přikázaného pobytu, trestným činem s taxou dvou let odnětí svobody. Kolchozník tak byl nevolník v majetku předsedy kolchozu a jeho drábů, který nesměl opustit místo nuceného pobytu a své otrocké práce.

Takový člověk tedy neměl identitu, neexistoval. Byl součástí masy určená k exploataci a likvidaci. A po něm měl přijít na svět člověk nový. Od kolébky formovaný stranou a komunistickou ideologií.

Usnesení Rady lidových komisařů ze dne 21.srpna 1933 „O zřizování pracovních osad“ v rámci boje proti kulakům, nařizovalo odeslat do pracovních osad na západní Sibiři a v Kazachstánu dalších 550 000 tisíc osob. K tam již odeslaným 124 000 zvláštních vysídlencům a 48 000 „kulakům“ také již deportovaným. 378 000 odsouzených k trestům od tří do pěti let, včetně příslušníků jejich rodin, už tam bylo rovněž.

Ostrov Nazino leží na západní Sibiři, asi 800km od města Tomsk na soutoku řek Ob a Nazina. Dlouho neznámý bod na mapě. Co do rozlohy vzhledem k nekonečné Rusi jen malé zrnko písku.

V květnu 1933 tam bylo z nákladních člunů vysazeno téměř 6 000 pracovních osídlenců. Takzvaných městských deklasovaných živlů zatčených při takzvané vyčišťovací akci, především v Moskvě a Leningradě. Tedy jednalo se o osoby, které v těchto městech z hlediska sovětských zákonů pobývaly ilegálně, neboť byli otroky, nebo páchali drobnou kriminalitu či provozovaly prostituci. Rovněž tak bezpečnostní jednotky posbíraly invalidy, slepce i mentálně zaostalé, stejně jako řečeno dnešní terminologií, bezdomovce.

Jak se dočte čtenář dále, když se kácel les létaly i třísky. Ale kvótu 550 000 zvláštních vysídlenců bylo nutno naplnit. O tom co se na ostrově Nazino odehrálo, nechme promluvit archívy a zvláště dopis instruktora z Narynského okružního výboru strany Velička, v dopise adresovanému J.V.Stalinovi:

„Sám ostrov, jak se ukázalo, byl naprosto panenský, bez jakýchkoliv staveb. Lidé byli vysazeni tak, jak byli zadrženi ve městech a na nádražích – v jarním oblečení, bez pokrývek, velmi mnozí bosí. Přitom na ostrově nebyly žádné nástroje a ani drobeček potravy. Všechen chléb došel už na člunech. Nikde poblíž také žádné potraviny nebyly a všechna léčiva určená k obsluze transportů a dopravovaná spolu s nimi byla odebrána už ve městě Tomsku. Druhý den po příjezdu prvního transportu, 19. května, napadl sníh, zvedl se vítr a pak přišel mráz. Hladoví a vyčerpaní lidé bez střechy nad hlavou nemající nástroje a ve své naprosté většině ani pracovní dovednosti, tím spíše pak dovednosti organizovaného boje s obtížemi, se ocitli v bezvýchodné situaci. Celí promrzlí dokázali pouze rozdělávat oheň, u toho sedět, ležet nebo spát, bloumat po ostrově a jíst nahnilé lesní plody, kůru, zejména mech a jiné. Těžko říci, jestli byla možnost dělat cokoli jiného, protože tři dny se žádná potrava nikomu nevydávala. Na ostrově vypukly požáry, dým, lidé začali umírat.

Někteří ve spánku zaživa uhořeli u táborových ohňů, jiní umřeli vyhladověním, chladem, popáleninami a vlhkostí, která byla kolem nich. V prvních čtyřiadvaceti hodinách po slunečném dnu dokázala parta hrobařů zakopat pouze 295 mrtvol a neodklizené nechala na druhý den. Nový den přinesl novou úmrtnost a tak dále. Hned po sněhu a mrazu začaly deště a studené větry, ale lidé i nadále zůstávali bez potravy, a teprve čtvrtého nebo pátého dne dorazila na ostrov žitná mouka, které se pracovním osídlencům začalo vydávat několik desítek dekagramů na osobu.

Ti, kdo vyfasovali mouku, běželi k vodě a v čepicích, onucích, sakách a kalhotách jí rozmíchávali na kaši a tu pak jedli. Obrovská část z nich prostě mouku jedla (tak jak byla v prášku), načež padali, lapali po dechu a umírali udušením. Po celou dobu svého života na ostrově (od deseti do třiceti dnů) fasovali pracovní osídlenci mouku, aniž by měli nějaké nádobí. Nejodolnější část pekla na ohni placky. Převařenou vodu neměli. Místo střechy nad hlavou měli nadále jen oheň. Taková strava situaci nezlepšila.

Brzy začal nejprve zřídka, ale pak v hrozivém rozsahu kanibalismus, zpočátku ve vzdálených koutech ostrova, potom kde se namanula příležitost. Velitelství ostrova dalo zakopat do země tisíce kilogramů mouky, protože se nacházela pod širým nebem a v důsledku dešťů se zkazila. I ta mouka, která se pracovním přesídlencům vydávala, se nedostala ke všem. Fasovali ji takzvaní brigadýři, tj. všeobecně známí zločinci. Ta na „brigádu“ dostávali po pytli mouky a odnášeli si je do lesa, zatímco brigáda zůstala bez jídla. Neschopnost nebo neochota zorganizovat obsluhu lidí nakonec vedla k tomu, že když na ostrov poprvé dovezli mouku, chtěli ji vydávat tak, že se všichni postaví do fronty. Stalo se, co se stát muselo. Lidé se k mouce nahrnuli a byla na ně zahájena neuspořádaná střelba. Méně obětí přitom způsobila palba, než kolik jich bylo ušlapáno, umačkáno, zatlačeno do bahna.

Je třeba se domnívat, že velitelství ostrova a jeho vojenští pracovníci za prvé málo chápali své úkoly vůči lidem, které měli na povel, a za druhé z vypuknuvší katastrofy ztratili hlavu. Jinak a ni nelze hodnotit systém bití holemi, zvláště pak pažbami pušek, a individuální střílení pracovních osídlenců. Takové metody vedení a výchovy zásadně podpořily rozpad sebemenší lidské organizace, který začal hned od prvních dnů života na ostrově. Jestliže nejkřiklavějším ukazatelem tohoto rozpadu se stal kanibalismus, pak jeho masové formy se projevily v něčem jiném: vznikly marodérské bandy a tlupy, které ostrov prakticky ovládly. I lékaři se báli ze svých stanů vyjít.

Bandy terorizovaly lidi už na člunech, kde pracovním osídlencům brali chléb, oblečení, lidi bili a zabíjeli. Zde na ostrově byl zahájen opravdový hon, a to především na ty, kdo měli peníze, zlaté zuby a korunky. Jejich majitel velmi rychle zmizel, a potom začali hrobaři zakopávat lidi s rozkotanými ústy. Zlé je navíc to, že mezi osobami přivezenými k pracovnímu vysídlení se náhodně vyskytují naši lidé. Jejich hlavní masa zemřela, protože byla méně uzpůsobena podmínkám, které byly na ostrově a pozemcích, a kromě toho především na tyto soudruhy dopadla tíha zvůle, týrání a marodérství ze strany recidivistů, jak na člunech, tak na ostrově, a v první době na pozemcích. Kolik jich je, těžko říci. Těžko také říci KDO zemřel, protože dokumenty jim podle jejich prohlášení zabavovali jednak v místech zatčení pracovníci orgánů provádějících izolaci a zejména pak v transportech recidivisté na kouření, avšak někteří z nich si přivezli doklady jako stranické a kandidátské průkazy, komsomolské legitimace, občanské průkazy, potvrzení ze závodů, propustky do závodů a další.“

Dopis dále pokračuje výčtem několika křiklavých přehmatů, tedy oněch třísek z káceného lesa.

„1. Novožilov vl., z Moskvy, závod Kompresor, řidič, třikrát odměněn, žena a dítě v Moskvě. Skončil práci a chystal se s manželkou do kina. Zatímco se oblékala, vyšel si pro papirosy a byl zatčen.

2. Gusevová, starší žena, bydlí v Muromu, manžel je starý komunista, vrchní průvodčí stanice Murom, odpracováno 23 let, syn pomocník strojvedoucího tamtéž. Gusevová přijela do Moskvy koupit oblek pro manžela a bílý chléb. Žádné doklady nepomohly.

3. Zelenin Frigorii, byl na zaučení jako zámečník v borovské textilce Rudý říjen. Jel do Moskvy s poukazem na léčení. Poukaz nepomohl – sebrali ho.“

Po přečtení dopisu Stalinem a členy politbyra, pár příslušníků sovětských bezpečnostních složek odpovědných za hrůzy na ostrově Nazino poté dostalo důtku a padl i nějaký mírný trest.

Krvavý Stalinův Termidor roku 1937 měl teprve přijít.

O největším památníku Josifu Džugašvilimu vulgo Stalinovi na světě, realizovaném v Praze se tou dobou také místním rudým kanibalům jen snilo.

Myslím, že komunistům by bylo nejlépe na Nové Guineji.

Tam se samou láskou domorodci odjakživa pojídají úplně stejně jako na ostrově Nazino.

A až vám zase komunisti budou říkat, že by vás samou láskou snědli, můžete jim to věřit a začít se bát.

Myslí to totiž vážně.

ZDROJ: Miroslav Václavek

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc říjen 2017: *****

Hana Lišková 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Tomáš Foldyna 1215,14 Kč, Martin Pavlíček 1000,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, David Kostelník 500,- Kč, Daniela Janková 100,- Kč, David Bezdek 150,- Kč

***** Celkem za měsíc: 4 715,14 Kč *****

Děkujeme!


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...
loading...
169 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.