13.9.2015
Kategorie: Společnost

Katastrofickým scénářům věřit nechceme. Dokud se nenaplní …

Sdílejte článek:

KAROLINA STONJEKOVÁ 13|09|2015

Nedávno jsem se svým bývalým spolužákem diskutovala o aktuální situaci ve světě a o současné uprchlické vlně, na kterou, jak se ukázalo, máme oba diametrálně odlišný názor. Spolužák argumentoval z pozice filosofie, humanismu a pro něj tak typického idealismu, zatímco já se snažila o přístup řekněme pragmaticko-realistický. Nakonec diskusi ukončil se slovy: „Nevěřím katastrofickým scénářům“ – čímž prakticky dokázal veškeré mnou předložené racionální argumenty odmítnout ve třech slovech.

Jistě! Je to bezpochyby lepší… Černé vize budoucnosti obecně nejsou něčím, čemu bychom chtěli s kdovíjakým nadšením věřit. Je lépe žít v naději růžové budoucnosti, protože je to příjemnější. Kdyby mi někdo před pěti lety vyprávěl, že v roce 2015 zažije Evropa největší exodus ve své novodobé historii, dost možná bych ho také označila za „šiřiče katastrofických vizí“, za konspirativního teoretika, či méně eufemisticky řečeno, prostě z blázna. Realita roku 2015 by však později usvědčila z fatálního omylu mně.

My v Evropě máme vůbec dlouhou tradici nevěření apokalyptickým scénářům. Máme mentální problém si připustit, že by se mohly stát, a tak raději věnujeme veškerou energii tomu, abychom katastrofické scénáře a jejich nositele eliminovali, vytěsnili z hlavy i ze společenské diskuse  – namísto abychom se snažili připravit se na možné následky, které nám z nejhorší varianty plynou.

055255c-70857-konecsveta2016-header-0d0100000-0d0000000-0d9420000-1d0000000-sector_668x376-fit

Historie Evropy je plejádou katastrofických scénářů, kterým nikdo nechtěl věřit – a přece se vyplnily…. Kdo by chtěl v roce 1914 věřit apokalyptickému scénáři, že právě vypukající válka, do které se mocnosti s takovým nadšením vrhaly, nebude ani snadná ani blesková, ale naopak dlouhá a krvavá?

Chtěl snad někdo ve třicátých letech věřit apokalyptickému scénáři, že průměrný rakouský malíř může rozpoutat ničivý konflikt celosvětového rozsahu? Kolik lidí v Evropě bylo ochotno si připustit, že by se vůbec kdy mohl dostat v Německu k moci?

Kdo byl ochoten uvěřit důrazným varováním, že nenávist vůči Židům a Slovanům, ze které se v bavorském vězení vypsal do Mein Kampfu, se jednou zhmotní do rasových čistek a vyhlazovacích táborů a že se tak navíc stane na kontinentu, který zrodil humanismus a osvícenství? Kolik Židů bylo ve dvacátých a třicátých letech ochotno věřit apokalyptickému scénáři, podle kterého se setrvání v Evropě rovnalo de facto trestu smrti?

Ale abychom nechodili pro příklady jen do světa. Kolik lidí v poválečném Československu si připouštělo možnost, že komunisti budou provádět tak násilnou a brutální kolektivizaci? Kolik lidí raději uvěřilo komunistickému ministrovi zemědělství, Júliu Ďurišovi, který veřejnost ujišťoval, že se žádné združstevňování po sovětském vzoru nechystá, zatímco v tichosti připravoval zákony, na jejich základě pak kolektivizace probíhala? Nebo kolik lidí (ne)chtělo věřit, že by skutečně mohl komunistický režim provést měnovou reformu, která znehodnotí vklady a přinese prudký pokles životní úrovně?

Kdo by před pár lety věřil varovným hlasům, že fanaticky vítané a řadou politiků a médií masivně podporované „Arabské jaro“ nepovede k nastolení cesty demokracie a svobody, ale jen k výměně jednoho diktátora za jiného, případně za totální chaos, rozvrat a válku v těchto zemích? Bral někdo vážně děsivě znějící slova Muammara Kaddáfího, který řekl, že pokud bude svržen, přijde do Evropy pět milionů imigrantů?

Ale abychom si opět posloužili příkladem z domácího prostředí – jak velkého porozumění se dostalo slovům prezidenta Václava Klause, který varoval, že ratifikací Lisabonské smlouvy bude umožněno, aby Evropská unie distribuovala uprchlíky do členských států, tedy i do ČR?

Nyní se „apokalyptické scénáře“ objevují znovu. Týkají se současného uprchlického exodu. Týkají se faktu, že Evropa není na tak velké množství uprchlíků připravena – ani společensky, ani ekonomicky. Týkají se faktu, že sem přicházejí po stovkách tisíc lidé, kteří pocházejí z diametrálně jiného kulturního, náboženského a konečně i ekonomického prostředí. Týkají se skutečnosti, že tito lidé z velké části neuznávají naše „západní hodnoty“ nebo jim přinejmenším nerozumí a ani se o to nesnaží. Týkají se toho, že nejsme schopní bez problému fungovat ani s menšinami, které u nás už řadu let žijí, a přitom aktivně pracujeme na tom, aby tu přibývaly další, se kterými budeme nakonec stejně bezradní. Týkají se skutečnosti, že současný exodus má i svá bezpečnostní rizika – protože aktuální vysoce nepřehledná situace prostě nahrává tomu, aby na naše území mohli být vysíláni bojovníci IS. A konečně týkají se i faktu, že všechny problémy světa, který má v současnosti přes 7,2 miliardy obyvatel, prostě nevyřešíme tím, že celý svět nacpeme do 500 milionové Evropy. 

Znovu slýcháme varovné scénáře. Znovu máme tendenci jim nevěřit. Jako v roce 1914, jako ve dvacátých a třicátých letech, jako v roce 1948, jako v roce 1953, jako v roce 2010, atd. atd. Znovu máme pocit, že se jedná o falešná Nostradamova proroctví, o varování, která se nenaplní, o zbytečné strašení. Třeba ano…

Jenže opravdový problém černých scénářů nespočívá v tom, že snad straší lidi a vytvářejí iracionální paniku. Jejich skutečný problém spočívá v tom, že si je odmítáme připouštět, přemýšlet o nich a že jim nechceme věřit, dokud se nestanou realitou. A že nikdy nemáme připravený žádný plán B pro případ, že by skutečně nastaly…

ZDROJ: Karolina Stonjeková

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc květen 2017: *****

Jitka Dvořáková 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Tomáš Foldyna 786,84 Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Yweta Halberstadt 123,45 Kč, Magdalena Machová 100,- Kč, Žaneta Manoušková 250,- Kč, Štefan Horák 300,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Radoslav Richtář 1000,- Kč, Jaroslav Hanyáš 1000,- Kč, Jiří Fridrich 50,- Kč, Marie Tichá 500,- Kč, Zdeněk Šebelle 100,- Kč, Jiří Hrabák 100,- Kč, Vít Fortelka 5555,- Kč, Hana Lošťáková 258,28 Kč

***** Celkem za měsíc: 12 173,57 Kč *****

Děkujeme.


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (19 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
5 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.