3.3.2014
Kategorie: Historie, Kultura a tipy

Karel Kryl – muž co nechtěl rýt držkou v zemi

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 03|03|2014

 

Malý „velký“ muž Karel Kryl se narodil 12. 4. 1944 v Kroměříži. Ve čtyřech letech byl nucen s rodiči trpně přihlížet tomu, jak předvoj dělnické třídy kladivy a krumpáči rozbíjí drahé stroje tatínkovy tiskárny. Té tiskárny, která ani za nacistické okupace navzdory nebezpečí a gestapáckým prohlídkám nepřestala tisknout zakázané vlastenecké tiskoviny. Otec Kryl byl jako buržoazní padouch poslán stavět Novou huť Klementa Gottwalda a matka se třemi dětmi byla vystěhována do zanedbaného přízemního domku, kde jedinou místností, která se dala vytopit, byla kuchyň. Čtyřmetrové stěny pokojů v zimě do tří metrů zamrzaly a v kamrlíku byly krysy. Otec, který musel jezdit po stavbách a přespávat v maringotkách, se doma objevoval jen čas od času. Staří přátelé začali přecházet na druhý chodník, nebo mizeli v komunistických lágrech a věznicích. Nastala doba třídního boje, na kterou nemá Karel Kryl hezké vzpomínky.

 

 

 

Na střední průmyslové škole v jihočeské Bechyni studoval účelovou keramiku, učil se hrát na kytaru, trempoval a psal básničky. „A tam … jsem poprvé přičichl k hudbě, byla tam školní kapela, a já tenkrát složil dva texty, k Ellingtonovi…“ Svou první kytaru – „džipsonu“ – dostal v roce 1959. V Bechyni pak složil první písničku:

 

Potkal jsem svou tchýni

na mostě v Bechyni

vítr jí rozfoukal

drdol …

 

Ve škole a zejména na internátě byl za vyhlášeného uličníka. Navzdory malé postavě se hodně pral, dostával dvojky i trojky z chování za pozdní návraty, návštěvy mládeži nepřístupných kin, nepořádnost a narušování kázně. Domů dokonce putovalo několik výhružných dopisů rodičům.

 

Po maturitě v roce 1962 chtěl dále studovat, ale neměl ten správný třídní původ, a tak musel odejít na umístěnku do Teplic, do továrny na záchodky a sanitární keramiku. V Teplicích se setkal s Jitkou Dlaskovou a Milošem Zapletalem, se kterými začali dělat divadlo poezie. V době, kdy mládež všeobecně holdovala rocku a Suchému se Šlitrem, poslouchal Kryl na svobodárně v Trnovanech, v kumbálku bez topení, zato však s výhledem na šestatřicet továrních komínů a pravidelný západ slunce, „doopravdický černý blůs“ – Counta Basieho, Charlieho Parkera, Billie Holiday.

 

Základní vojenskou službu nastoupil v roce 1963 k útvaru protivzdušné obrany do Dobřan. O vojně Kryl hovořil nerad. Přiznával, že co se týče kázně a upravenosti byl špatným vojákem. V jednom z posledních dopisů matce (září 1989) se v jiné souvislosti zmiňuje: „…můj vojenský ‘Záznam o odměnách a trestech‘. Tam jsem měl taky tři nebo čtyři listy … Jedna strana – odměny – byla bezmála plná typů: odměna – výmaz trestu, a ta druhá strana byla černá těmi zamazanými potrestáními.“

 

Jako silný individualista měl problémy s životem ve vojenském kolektivu. Poznal jak frčka dokáže změnit obyčejného kluka, který potom zneužívá nabyté moci. Těžce nesl atmosféru bojového útvaru, kde se bez výstrahy střílelo na narušitele vzdušného prostoru, byť to byl jen zbloudilý německý práškař. Později se k tomuto období vrátil slovy: „Nikde jsem se necítil tak osamělý a opuštěný jako na vojně.

 

 

Do Prahy se přestěhoval v lednu 1968. Za osm set korun měsíčně pracoval v Československé televizi jako asistent scény, „takový lepší tahač kabelů”. Díky práci v televizi poznal mnoho zajímavých lidí a navázal užitečné kontakty. Naplno prožíval období Pražského jara: „Byl to ohromný výbuch svobody…“ V Praze se otevíraly první noční kluby a striptýzy, na Karlově mostě zpívali písničkáři, lidé se probouzeli z letargie a nadšeně podporovali společensko-politické změny. Kryl se pokusil složit zkoušky na FAMU, ale neuspěl. Z bratrských zemí zaznívaly obavy o osud socializmu v Československu, Moskva hovořila o kontrarevoluci.

 

Letní dovolenou trávil Kryl s přáteli na Moravě, v malé chatové kolonii v Chřibech. Večer 20. srpna seděli u táboráku a zpívali trampské písničky. Uprostřed noci se z nebe ozval temný hukot a bývalý kreslič protivzdušné obrany státu rozpoznal na obloze velký skupinový cíl.

 

Druhý den se spěšně vracel vlakem do Nového Jičína. Země již byla obsazená vojsky Varšavské smlouvy. Cestou napsal nejdříve Bratry:

 

Tak vás tu máme bratři

z krve Kainovy

Poslové noci která

do zad bodá dýku…

 

a hned na to Bratříčka:

 

Bratříčku nevzlykej

to nejsou bubáci…

 

Z Nového Jičína odjel do Kopřivnice, kde v závodním rozhlase obě písničky nahrál. Okreskami a vedlejšími silnicemi pásky odvezli do rozhlasu v Ostravě. Bratříček rychle vystoupal na přední příčky hitparád.

 

V hektických dnech spontánního odporu obyvatelstva potom jezdil Kryl po klubech a kulturních střediscích. V době studentské stávky hojně navštěvoval vysoké školy a zpíval studentům.

 

Na sklonku roku 1968 navštívil s přáteli představení Semaforu v Obecním domě. V průběhu večera vypadl elektrický proud a Kryl se prodral na pódium, kde spolu s Palečkem a Janíkem improvizovali, a měli úspěch. Následovalo pozvání do Návštěvních dnů Šimka a Grossmana, a Krylova hvězdná kariéra byla odstartována. V rozhlasové hitparádě Houpačka obsadil Bratříček první místo a Jiří Černý Krylovi navrhl, aby ze svých ostravských nahrávek udělal sólovou desku. Vyšla v březnu 1969, tedy zhruba půl roku po invazi, ale ještě před tvrdým nástupem normalizační cenzury. Pojmenována byla podle titulní písničky – Bratříčku, zavírej vrátka, a měla neuvěřitelný úspěch.

 

 

Když 9.září 1969 odjížděl do Západního Německa na písničkářský festival na hradě Waldecku, odjížděl na dva tři týdny, a vrátil se za dvacet let.

 

Po festivalu navštívil svého přítele v lázeňském městečku v německém pohraničí. Seděl v malém penzionu na pokraji lesíka a přemýšlel o posledních událostech. Došlo mu, že v Československu si už nezazpívá. Po dvou dnech rozmýšlení požádal na nejbližší policejní stanici o politický azyl.

 

První dny v emigraci nebyly lehké. Stesk po domově, cizí prostředí i kultura, neznalost jazyka. Naštěstí narazil na lidi, kteří mu pomohli. V dopise rodičům psal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“

 

 

Kryl se na podzim 1989 zúčastnil slavného setkání písničkářů v polské Vratislavi. Na koncert dorazily tisíce Čechů. Kvůli potížím na hranicích museli většinou cestovat přes Německo. Pátek 3.11. byl dnem Karla Kryla. Bylo to po dvaceti letech jeho první setkání s živým publikem z vlasti. „Zpíval o život a nejen Češi, ale i Poláci se přidávali“. (Michal Klíma v posledním čísle samizdatových Lidových novin). Kryl v euforii vykřikl z podia: „Tak za měsíc v Praze“. Nikdo tomu nevěřil – ani on sám.

 

Přišlo to nečekaně! Po 17. listopadu se otřásla v základech i poslední středoevropská totalitní moc. Praha, a po ní celá země, zažívala nebývalé demonstrace. Režim byl zaskočen nemyslitelným spontánním vystoupením celého národa a pomalu se začínal hroutit. Kryl v Mnichově horečně sbíral informace o událostech v Československu. Líbila se mu originalita revoluce, sympatizoval se studenty. Zvonění klíči považoval za dobrý vtip.

 

Z vlasti však nepřicházely jen nadějné zprávy. Krylova maminka byla hospitalizována v nemocnici v Ostravě – Porubě, kde 26. listopadu tiše zemřela. Datum pohřbu bylo stanoveno na pátek 1. prosince. Komunistické úřady povolily Karlu Krylovi vstup do země, aby se mohl zúčastnit smutečního obřadu. Dostal čtyřiadvacetihodinové sociální vízum. Po dvaceti letech strávených v cizině tak 30. listopadu odpoledne přiletěl do Prahy.

 

Na letišti již na něj čekalo několik přátel, pár nadšených fanoušků a hrstka novinářů. Redaktoři Mladé Fronty odvezli Kryla do své klubovny v Panské ulici, kde uspořádali improvizovanou tiskovou konferenci. Již tehdy dokázal Kryl přesně formulovat své představy. Na otázku co dál dělat odpověděl: „Za prvé nenechat si ukrást revoluci. Za druhé – mít naprosto jasno, koho chci mít na Hradě, z jaké má být strany a kdo to má být, kdo mě zastupuje, kdo za mne mluví …

 

 

V následujících dnech stačil vystoupit na bezmála třiceti koncertech. Měl vždy vyprodáno a posluchači většinou zpívali s ním. Zaskočilo ho, že i přes svůj dvacetiletý exil je tak populární. Později o událostech oněch dní řekl: „Nic tak krásného a dojemného jsem nikdy předtím nezažil. Byla to ohromná satisfakce a radost.“

 

Setkal se také s Václavem Havlem a ihned se zapojil do revoluční vřavy – bouřlivě vítán zpíval na demonstracích. Tak se stalo, že se jednoho sychravého prosincového odpoledne sešel na žádost Václava Havla na balkoně pražského Melantrichu s Karlem Gottem, umělcem, který si dle všeobecného mínění zadal s komunismem. Zahrál jednu ze svých písniček a na závěr spolu s Gottem zazpíval hymnu. Mnozí tento krok odsuzovali, někdo to bral jako gesto smíření a jednoty národa v boji za společnou věc. Kryl sám to později hodnotil jako velkou politickou chybu. Hodně dlouho si to vyčítal a častokrát se k tomu vracel. Do konce života měl Havlovi za zlé, že jej ke společnému zpěvu přemluvil.

 

 

Vývojem po revoluci byl Kryl zklamaný. V týdnech a měsících revolučního nadšení se lidé soustředili na bourání starého režimu a položení základů demokratickému systému. Nebyl obecný zájem o vypořádání se s konkrétními viníky dlouhodobé devastace země, ani o označování přisluhovačů komunismu. Karel Kryl se s tím nechtěl smířit. Tvrdil, že nedojde-li k potrestání viníků nastane politický marasmus. Říkal: „Tím, že se jeden zločin nepotrestá, se pouze vytváří půda pro další zločiny.“

 

Vadilo mu, že aparátčíci i kolaboranti, kteří se zpočátku báli, později připíchli trikolory a vyrazili do ulic zpívat hymnu, aby se posléze postavili do fronty na koryta. Nomenklaturní kádry si žili stejně dobře jako před revolucí, někdy i lépe. Když se na ministerstvech a v jiných významných institucích objevili lidé poznamenaní minulostí, bylo to pro Kryla, který do sametové revoluce vložil všechny své politické a lidské ideály, už příliš. V rozhovorech zaujímal ostrá stanoviska: „Staré struktury se daly dohromady s novými strukturami a společně kradou, lžou a žvaní.“ Nelíbilo se mu, že se lidé kloní jen k jedné politické straně a odsuzují jakýkoliv jiný názor. Tvrdil že: „Strana, která získá příliš mnoho moci, jí automaticky zneužívá ve svůj prospěch.

 

 

O Havlovi později Necenzurovaným novinám (1992) řekl: „Sledoval jsem Václava Havla ne teprve poslední dva nebo tři roky, ale dobrých dvacet let, … a byl jsem přesvědčen, že je to člověk charakteru ryzího, musí s tím charakterem ryzím přežít tři roky působení nejenom poradců a mocných, ale také zalíbení v tom, že jako režisér přichází na scénu. Málokdy se stává, že dobrý režisér je také dobrým hercem.“

 

S výsledkem prvních demokratických voleb v roce 1990 nebyl spokojen. Parlamentu si nevážil. V roce 1991 se několik poslanců zúčastnilo recesistické akce, při které v Praze na Smíchově natřeli růžovou barvou sovětský tank, umístěný zde jako poctu osvoboditelům města od fašistických okupantů. Kryla to rozlítilo: „…Hňupství … Já na to mám text: ‚Byla by chyba plivat na pomníky‘… Považuji to za klukovinu, přiblblost. Za urážku té spousty lidí, kteří padli.“

 

Rovněž těžce nesl negativní přístup české společnosti k emigrantům: „Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně – ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Lidé o kterých mluvím, přijeli po Listopadu s otevřeným srdcem – a byli odmítnuti… Je to skandální, ostudné a zahanbující…. Exulanté odešli z důvodu svého přesvědčení. Pro svou zemi bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch, kteří tu zůstali.“

 

Začal být nepohodlný. Hodně jeho dřívějších obdivovatelů se od něj odvracelo. Říkali o něm, že se snad zbláznil. Ale Kryl se nezměnil. Byl jen stejně radikální jako v šedesátých letech. Nechtěl stát v řadě – v jednotném šiku s jedinou vítěznou stranou.

 

Mnozí ho nařkli z oportunismu a zatrpklosti, někteří z uražené ješitnosti, že mu nebyla nabídnuta žádná funkce. Pravdou je, že Kryl si představoval svůj podíl na budování nové společnosti poněkud jinak. Zpočátku se cítil být součástí změn, chtěl za ně nést spoluodpovědnost. Když se hlásil u Václava Havla do služby očekával, že bude pozván ke konzultacím a poradám. Cítil se být novinářem a politikem. Havel, který v té době měl na 400 poradců, mezi nimiž údajně bylo asi 200 bývalých agentů Státní bezpečnosti, mu řekl jen:

„Karle, jdi a zpívej!“

 

Ale Karel Kryl čekal víc!

 

 

Krylovy kontroverzní názory a jeho otevřenou kritiku populárních politiků včetně Václava Havla hodně lidí odsuzovalo. V tisku se objevovaly protikrylovské články. „…Otírají si o mne hubu. Elévové i novináři, příležitostné psačky plačky, zklamaní sameťáci, nadšení svazáci…“, stěžoval si. Do toho přišly ještě potíže se získáním platných dokladů. Byrokratický aparát požadoval po Krylovi, aby ve smyslu nového zákona o státním občanství prokázal například nepřetržitý trvalý pobyt na území republiky. Úřední šiml řechtal a Kryl se zlostnil.

 

Pomalu dospíval k rozhodnutí, že podruhé opustí zemi: „Teď chci odejít odtud. Tohleto není moje vlast, tou bylo Československo. Ale to už neexistuje.“ Protestoval také proti komercionalizaci kultury: „Parní válec západní civilizace teď tuhle zemi válcuje – a já nechci být u toho.“

 

Od fanoušků dostával dopisy typu: „Pane Kryle, neopouštějte nás.“ a „Když ne vy, tak kdo? Co my můžeme dělat?“ To ho děsilo. Odmítal suplovat občanskou statečnost jiných lidí: „Lidé teď mají možnost rozhodovat sami za sebe… Můžu formulovat jejich trápení nebo starosti, ale jen tehdy, když mě o to požádají a budou naslouchat. Nechci se vnucovat a nastavovat zrcadlo, o které nikdo nestojí.“

 

 

 

Plánoval oslavy svých padesátých narozenin v Čechách, ale již se mu je nepodařilo uskutečnit. Když se ve středu večer 2. března s manželkou vracel z obvyklé procházky a ze skleničky vína, dostal náhle na rušné mnichovské ulici bolesti. Z nejbližší budky zavolali pohotovost a rychle se vrátili domů, kde Karel Kryl upadl do bezvědomí. Byl převezen na jednotku intenzivní péče nemocnice U Anglických zahrad, ale z bezvědomí se už neprobral. V ranních hodinách 3.března 1994 svůj boj o život vzdal. V půl desáté dopoledne ho lékaři se souhlasem manželky odpojili od přístrojů, které uměle udržovaly jeho vitální funkce. Jako příčina smrti byl uveden infarkt.

 

Nádech mystiky měla zpráva, že se v den Krylovy smrti ulomilo z průčelí Vinohradského divadla křídlo anděla.

 

Okolo smrti Karla Kryla se objevilo mnoho spekulací. Zaznívaly názory, že mu puklo srdce nad rozpadem republiky, nad arogancí mocných a lhostejností ostatních. Měly ho utrápit poměry v zemi. Zní to romanticky, ale nepravděpodobně. Kryl neměl tak křehkou psychiku, ani nebyl nešťastným a zlomeným člověkem. Jeho sestra Marie Selnerová přiznala rodinné dispozice ke zdravotním potížím se srdcem. Když k tomu přidáme hektický život bouřliváka Karla Kryla a špatnou životosprávu, nemůžeme se příliš divit.

 

Příprava pohřbu neprobíhala bez problémů. Manželka chtěla svého muže pohřbít v Mnichově, rodina měla zájem o uložení jeho ostatků k rodičům v Novém Jičíně, předseda sociálních demokratů Miloš Zeman navrhoval pochovat jej na vyšehradském Slavíně. Nakonec se podařilo vyjednat, že Kryl bude pohřben na hřbitově v pražském Břevnově. Při přípravách pohřbu se střetávaly aktivity Krylových přátel, právníka Štumpfa, příbuzných i manželky Marlen, která v té době prakticky nikoho v Čechách neznala a navíc nehovořila česky. Došlo tak k mnoha nedorozuměním. Byla například vytištěna dvoje různá smuteční oznámení: jedno dala vytisknout jeho žena, druhé bratr Jan.

 

Zádušní mši celebroval 11. března Krylův dávný přítel Anastáz Opasek. Byl vydán omezený počet vstupenek, které kromě příbuzných a přátel dostali také politici a novináři. V prostoru před klášterem se sešlo na čtyři tisíce osob. Mnoho blízkých přátel se do kostela vůbec nedostalo. Zarážející byla neúčast politické reprezentace. Představitel undergroundu Ivan Magor Jirous to vyjádřil prostě: „Nasralo mě, že mu nebyl Havel ani na pohřbu, když na Hradě přijímá takový kreatury jako Jacksona!“ Pavel Tigrid nad Krylovou rakví řekl: „Nejsem si jist, jestli jsme tě všichni dost pochopili. Život šel … a my jsme šli každý svou cestou…” S nesouhlasem se setkal projev Ivana Medka, kterého vyslali z prezidentské kanceláře: „…Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi“. Na to se z publika ozvaly ojedinělé výkřiky: „Lžete!”.

 

Rozruch kolem fenoménu Kryl neutichl ani po jeho smrti. Necelé dva měsíce po pohřbu hráli Krylovy písničky komunisté na prvomájové veselici na Džbáně. Soudruzi Grebeníček a Ransdorf se k němu dokonce hlásili jako ke svému oblíbenci(!?). Sociální demokraté zase v rámci předvolební kampaně v roce 1996 pouštěli Krylovu píseň Demokracie na stovkách mítinků po celé zemi, což se stalo příčinou vášnivých sporů. Protestovali jak členové Krylova fanklubu, tak někteří příbuzní.

 

Zatímco kvality Kryla-písničkáře nikdo nezpochybňuje, názory na jeho básnické dílo jsou kontroverzní. Někteří literární teoretici jej považují za jednoho z našich největších básníků druhé poloviny tohoto století, jiní ho naopak zatracují. V Literárních novinách napadl jeho básnické dílo intelektuál Petr Král. V článku s titulkem Nekryluju nazval Krylovy básně kýčem. Vyčetl mu přízemní mělkost textů a jejich závislost na aktuálním společenském kontextu, mimo nějž ztrácejí výmluvnost i prostou srozumitelnost. Králův text vyvolal vášnivé a odsuzující reakce. Místo seriózní polemiky se z kauzy stalo politikum. Střízlivého a věcného zhodnocení Krylovy básnické tvorby se asi dočkáme až později.

 

Kdože to tedy byl Karel Kryl? Vynikající písničkář, básník, rebel, vlastenec, a taky trochu ješita a prchlivec. K tomu sám kdysi poznamenal: „Navíc jsem prťavej – jako foxteriéři, což jsou nejvzteklejší psi.“

 

Krylův přítel ze Svobodné Evropy Egon Lánský o něm řekl: „Byl vyjímečný, to víte, ale jako ostatní byl též občas zpupný, sebejistý, bázlivý i ješitný. Byl ale instinktivně na straně slušných lidí…“

 

Yvonne Přenosilová jej charakterizovala takto: „Velice citlivý a strašně sebekritický, neustále nespokojený sám se sebou… Nikdy nebyl slunným kamarádem, spíš býval zamračený.“

 

Celý svůj nelehký život věnoval Karel Kryl boji za pravdu. Nesehnul se, pranýřoval nešvary, otevřeně vyslovoval své názory, i když jim okolí nebylo nakloněno.

 

Především však byl čestným a poctivým člověkem!

 

 

ZDROJ: Životní příběh Karla Kryla (celý článek)

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
4 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.