10337761_10208424315474712_847000066793886876_n
17.2.2016
Kategorie: Historie

K poučení z krizového polistopadového vývoje ve straně a společnosti

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ 17|02|2016

Úspěšně znormalizovaný Ústav pro studium totalitních režimů vydal ve spolupráci s Technickou univerzitou v Liberci na sklonku roku 2015 sborník odborných prací „Každodenní život v Československu 1945/48–1989“.

Ukazuje (prý) takzvaný vyvážený pohled na minulost, napsal pro Revolver Revue publicista Adam Drda. Když jsem četl úryvky ze zmíněné publikace, ocitl jsem se znovu v sedmdesátých letech minulého století. Na místě je i závěrečné hodnocení pana Drdy: „…nezbývá než sborník hodit do popelnice, poděkovat Petrušce Šustrové, Michalovi Uhlovi a dalším pacifikátorům ÚSTR — a doufat, že se i v příštích letech udrží pár nezávislých historiků, jejichž okrajové názory bude možno konfrontovat s oficiální produkcí“.

Můžeme dnes vcelku bez větší chyby tvrdit, že převrat v roce 1989 (ať už byl prapůvodně iniciován soudruhem Jurijem Andropovem, z jehož popudu byly zbudovány instituce typu „Prognostický ústav“, anebo jen z vhodné atmosféry pro mladší komunistické struktury u nás doma) byl obrovskou příležitostí pro zhrzené soudruhy z roku 1968, kteří ji naplno využili.

Když se podíváme na strukturu Charty 77, zjišťujeme, že přes 60 % jejích signatářů z roku 76 bylo tvořeno vyloučenými komunisty. Nepopírám, že se k ní hlásila i řada vyloženě antikomunistických osob, ostatně jiná masovější proti-normalizační struktura neexistovala, nebo byla marginální, ale podstatu Charty personifikovaly ze značné části osoby s komunistickým smýšlením, anebo komunistickou minulostí. Nemluvě o mohutné infiltraci strukturami StB, která si (podle mého skromného názoru) s Chartou spíše hrála a svým způsobem si ji cynicky pěstovala.

Netvrdím, že chartisti nebyli perzekvováni, šikanováni a zavíráni. To by bylo příliš do očí bijící, kdyby nebyli (a ostatně si StB nenechala ujít příležitost ukázat, kdo je tady skutečným pánem, včetně osobní zvrhlosti některých estébáků). Ale soudím, že Charta byla vlastně vítanou neoficiální strukturou, která signalizovala, že tu existuje jakási skrytá opozice ke stalinistickému, husákovsko-biľakovskému režimu.

Do řad chartistů se dostávaly osoby, které s StB buď dobrovolně, nebo pod nátlakem spolupracovaly a nepochybně hrály přinejmenším roli informátorů, nebo přímo i hybatelů různých iniciativ.

Pohlédněme jen na stručné CV výběru několika prvních (242) signatářů Charty 77:

  • Jaroslav Seifert, člen KSČ od roku 1921, 1929 Gottwaldem vyloučen, po válce krátce režimem uznáván, angažoval se v Pražském jaru 68 (které stejně nakonec bylo jen bojem jedné komunistické kliky s jinou komunistickou klikou), poté Charta. (Na jeho nominaci na Nobelovu cenu 1984 se podílela jiná komunistka: Jiřina Šiklová — 12 let v KSČ, Pražské jaro, Charta.)
  • Prof. Jan Patočka, po únoru 48 z univerzitního světa vyloučen, návrat 1968, 1971 opět vyloučen, Charta. Politická orientace neznámá. (Žáci, mj.: V. Bělohradský, T. Halík, L. Hejdánek, D. Kroupa, J. Němec, R. Palouš, J. Sokol.)
  • Milan Machovec, až do konce života přesvědčený marxista. Po 1953 vyučoval dialektický marxismus, 1968 Pražské jaro, po srpnu vyloučen z veřejného života, Charta.
  • Milan Hübl (a manželka Eliška Skřenová), 1950–1964 Vysoká škola politická ÚV KSČ, 1968 Pražské jaro, poté vyloučen jako exponent „pravice“, Charta. Potvrzený spolupracovník StB, 1980.
  • Robert Horák, politický pracovník aparátu KSČ. Do 1968 na ÚV KSČ, po roce 1969 odsunut. K Chartě se dostal díky přátelství s F. Krieglem.
  • Oldřich Liška, do 1969 příslušník StB. Pražské jaro, z komunistické tajné policie vyloučen, dále vrátný na MV. Údajně Chartu informoval o praktikách StB (anebo naopak!).
  • Svatopluk Karásek, evangelický farář. 1970 odebrán státní souhlas. 1976 zatčen, souzen v procesu s Plastiky, 1977 Charta. 1980 emigrace. 2002 krátce poslancem PS PČR.
  • Eugen Brikcius, 1966–1968 FF UK. Charta. 1982 emigrace.
  • Anna Šabatová, FF UK, 1971 tři roky vězení. Charta 77, VONS, 1986 mluvčí Charty. Manžel Petr Uhl (dosavadní trockista, dosud nevyjasněný podíl na šíření difamace StB v listopadu 1989, Dražská, Šmíd), dcera ultralevicová aktivistka.
  • Jan Vladislav, po únoru 1948 vyloučen z univerzity. Angažoval se v 1968, ukončil studium filosofie na FF UK. Zákaz publikace. Charta. 1981 emigrace.

Nechci tady vypisovat všechny signatáře Charty, i když tam najdeme i velmi zajímavá jména (a jiná tam jaksi významně chybí!). Úplný seznam 1898 signatářů je zde i zde (včetně fotokopií podpisu). Zdá se, že řada spíše nekomunistických signatářů byla „odejita“ za hranice. Ne, že neodešli i někteří prokomunističtí, ale spíše ti režimu nebezpečnější. Ostatní stvořili možná jen užitečnou stafáž. Nechci zde vynášet nějaký kantovský kategorický imperativ, jen konstatuji.

Jen na okraj poznamenám, jak lavinovitě narůstal počet signatářů v listopadu 1989, jak je četlo RFE! Inu, že se vítr obrací, bylo jasné nejpozději od okamžiku, kdy se (patrně omylem) otevřely hranice mezi NDR/SRN.

Ale k věci: po listopadu byly odsunuty do pozadí osoby spojené s obdobím normalizace, ale (až na sporé výjimky) bylo dbáno, aby se nikomu z nich nezkřivil na hlavě vlas a odešli do svých komnat s výtečnými výsluhami psát své paměti a užít zbytku prominentního života.

K politické moci se dostali (až na několik idealistických osob, které znechuceny vyklidily pozice dříve nebo později samy, nebo se jich nový establishment nějak zbavil) v drtivé většině různí exponenti Charty 77 a z nich do důležitých pozic hlavně reprezentanti doktríny socialismu vzor 68.

Z těch, kteří výrazně ovlivnili směřování polistopadového vývoje, bych zmínil např. ss Jičínského (hlavní podíl na transkomunistické Ústavě), Rychetského (Ústavní soud), a řadu dalších, jen namátkově: Battěk Rudolf, Bašta Jaroslav, Dejmal Ivan, Dienstbier Jiří, Dobrovský Luboš, Havel Václav, Hejdánek Ladislav, Jičínský Zdeněk, Lis Ladislav, Mlynář Zdeněk, Němcová Dana, Pallas Jiří, Palouš Radim, Pithart Petr, Ruml Jiří, Rychetský Pavel, Sokol Jan, Uhde Milan, Uhl Petr, Vaculík Ludvík, Machovec Milan…

(Plus, významnou měrou, právě prominentní členové Prognostického ústavu;  převážně též s komunistickou minulostí.)

Chci se tedy dobrat k tomu, že listopadové předání moci mělo svoji osnovu, která stručně říkala, že bývalým vrcholným představitelům nomenklatury se nesmí nic vážného stát (obětovány byly pro oklamání veřejnosti jen symbolické figurky), režim se bude tzv. „liberalizovat“ jen ve smyslu mírného uvolnění soukromého podnikání pod byrokratickou kontrolou, základní kameny státní správy, která v praxi vykonávala řízení komunistickou stranou, zůstane nedotčeno jak co do rozsahu, tak co do skladby, zůstane zachován režim kolektivismu a státismu ve většině oblastí a politický a volební systém bude ustanoven tak, aby se v něm udržovaly jen velké politické strany socialistického střihu.

ODS byla tehdy mírnou anomálií, která umožnila tehdejšími tzv. reformními kroky pohodlný přesun nomenklaturních kádrů z politických pozic do ekonomických. ODS byla nejpozději za Topolánka (po roce 2002) „normalizována“ a ač deklaratorně pravicově-konzervativní, její politika posledních let už plně zapadá do socialistického, centralistického modelu.

Jinými slovy byl tedy listopadový „žert“ převratem jen symbolickým a jeho úspěšně zavedeným výsledkem je návrat do pozdních šedesátých let reformovaného reálného socialismu, k čemuž mu dopomohla celá ta plejáda zhrzených komunistů, kteří sice pobyli v disentu, ale komunistické myšlení jim bylo a je bytostně vlastní.

K tomu napomáhá výrazně i neomarxistická, internacionálně socialistická orientace celé Evropské unie a (a to je třeba přiznat) i (v evropských měřítcích) naprosto přepjatě rovnostářská, pro-socialistická, závislá a závistivá (a relativně chudá) společnost, která z toho „převratu“ vlastně neměla krom pocitů a falešných nadějí vůbec nic.

Pokud se podíváme na současný stát a sejmeme přitom nálepky, kterými se navzájem současné strany a politici častují, zbude nám zde jen smutná přehlídka Nové Národní fronty. Od rudých ultras, kteří prý už nechtějí komunismus, přesto jsou dále komunisty, a kteří okupují dlouhodobě svými oficiálními 16,5 % mandátů část sněmovny, přes oficiální extrémní socialisty ČSSD a Zelené, až po ostatní státistické (etatistické) strany umírněně socialistické, v podobě KDU-ČSL, ODS a TOP09, až k fašizujícímu, socialistickému ANO 2011.

Tomu v záloze stojí socialistický president, socialistický Senát s odborovým bossem v čele, socialistický Ústavní soud, ostatně i obecné soudy se soudci, z nichž některé jmenoval ještě soudruh Husák, a nakonec i naprosto nezmenšená spousta ministerstev a státních úřadů se stovkami a stovkami zaměstnanců, jako za centrálně řízené ekonomiky. Je pozoruhodné, že žádná politická síla se za uplynulých 27 let nepokusila reálně a radikálně státní správu redukovat.

Jakoby to dělalo dojem, že se po tom čtvrtstoletí jakoby ukáže, že trh selhal (aby ne, při všech těch dotacích, subvencích, selektivních daních, naopak tzv. „investičních pobídkách“, masivním přerozdělování a byrokratické regulaci a dozorování podnikání) a bude nezbytné se vrátit k „osvědčenému modelu“ státních podniků, nebo dosazení státních správců do symbolicky soukromých firem jako v nacistickém Německu, fašistické Itálii, nebo komunistické Číně.

K tomu se denně snižuje míra osobní svobody a zvyšuje se tlak establishmentu proti všemu, co není dostatečně konformní s linií internacionálního, multikulturního socialismu. Inu, to už známe z minula.

Jsme si tím sami vinni. Vůbec jsme nepochopili, že kola dějin se točí dále stejným směrem, jen došlo k výměně několika důstojníků a mužstvu byly změněny příděly lodních sucharů za suchary jiné. Mužstvo sice remcá, ale dostává zástupné hračky a je mu houby zle, protože jinak by místo remcání na Facebooku už byl vynesen závěrečný účet nejen této vlády.

A historici nám odborně a vyváženě vysvětlují, že za Husáka bylo vlastně všechno prima (až na těch pár zaprodanců a ztroskotanců, co dostali po čuni, a dobře jim tak).

Chce se mi blejt, velebnosti!

 ZDROJ: Svobodný Svět

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2017: *****

Jakub Malinovský 55,55 Kč, Jiří Linhart 300,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Vladimír Havlíček 2000,- Kč, Mariana Prokešová 111,00 Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Yvona Škurková 100,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Evženie Bláhová 200,- Kč, Jiří Hejnal 300,- Kč, Milena Radonová 300,- Kč, Vladislav Vydra 500,- Kč, Pavel Sejrek 200,- Kč, Margita Ščevlíková 200,- Kč, Růžena Valdesová 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Vít Fortelka 1111,- Kč, Petr Měkyna 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 6 677,55 Kč *****

Děkujeme!


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 4,71 out of 5)
Loading...
loading...
29 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.