13.12.2012
Kategorie: Společnost

Jolka aneb jak jsem studoval ruský jazyk

Sdílejte článek:

Naše reálné gymnázium má pověst jedné z nejtěžších středních škol v kraji. Že jsem jej vystudoval já, se svým nejvěrnějším kamarádem Foxem, se ve své době rovnalo skoro zázraku. Nešlo jen o to, že naše politická orientace zrovna nedržela linii tehdy vládnoucí KSČ, ale i energie, kterou jsme měli vynakládat na studium byla často spotřebována na akcích bigbeatové skupiny Genessis, přehrávací prověrkovou komisí přejmenovanou na Jetel. Tak často docházelo k tomu, že v hodinách ruského jazyka jsme hovořili plynnou slovenštinou s přízvukem Dědy Mráze, mrouskajíc přitom obočím jak Brežněv na sjezdu bolševiků, abychom alespoň vzdáleně dodali naší řeči punc cizokrajnosti.

Ruský jazyk byl zajímavým zpestřením našich studentských let. Profesor Kunst, který nás jej vyučoval, byl vášnivým hudebníkem a obdivovatelem dívčí krásy. Třídu měl rozdělenou na skupiny dle pohlaví. Slečny chodily k tabuli pro jedničky a dvojky, chlapci byli rádi za ušmudlanou čtyřku, pouze kytarista ústavního orchestru Jirka a jeho bratr se někdy dostali na trojku, či nám obyčejným smrtelníkům nedostupnou chvalitebnou. Nutno řící, že samozřejmě s odstupem času vidím, že ty holky se fakt učily, zatímco naše parta ruskoslováků si nic jiného ani nemohla zasloužit.

Nejhorší bylo, že tento předmět jsme mívali ve čtvrtém ročníku hned v podnělí druhou hodinu, kdy si většina z nás ještě lízala rány po náročném víkendu a dospávala prohýřené noci. Foxe málem nebylo možno klasifikovat, neboť tento den do školy takřka nechodil, pravidelně zahlazujíc svoji nepřítomnost omluvenkou na bolesti břicha po požití párku nevalné chuti. Já tak benevolentní rodiče neměl a tak trpěl ve školní škamně. „Vole, vstávej, máš si vzít sloníček a jít k tabuli,“ strká do mě kamarád Bimbo.

 

Ve stavu na pomezí spánku a mrákot se soukám z lavice. „Taváryšč pofesór, u meňá nět slounika, bo naša mačka jevó zožrala,“ zkouším nejapnou výmluvu, ale nic lepšího mozek s minimem aktivně pracujících buněk nedokáže v tuto chvíli vymyslet. Kantor se chápavě usmívá, ale nepovolí: „Pajdi sudá!“

 

Na tabuli registruji velký nápis JOLKA. Cestou přemítám, co by to mohlo být za sovětskou údernici, až u katedry mi při pohledu na ozdobenou větev ve váze svitne správné zadání – vánoční stromeček ! „Nu, gavarí!“ vyzývá mne trýznitel v modrém plášti.

 

„Da,“ souhlasím. Chvíle napjatého ticha, kdy se moje ušní radary snaží zachytit jakýkoliv signál z řad premiantek. Bohužel jim nerozumím ani slovo. Zkusím tedy sám: „Děduška maróz, jolku nam priňos, lučše jolky nět, čo priňos nam děd,“ vybaluji svůj největší trumf v podobě říkanky z páté třídy základní školy a považuji věc za ukončenou. „Što,“ opravuje zkoušející mou slovenštinu a nabádá k pokračování.

 

Rozpohybuji tedy obočí a přidávám několik slovenských vět o vánočních tradicích. Je vidět, že profesor trpí. „Četýre, sadís!“ hodnotí nakonec moje představení. „Ďakůjem,“ odvětím v dobré vůli, ale kantorův obličej poté rudne vzteky a je vidět, že lituje vyřčené klasifikace, neboť šestka by asi byla málo.

 

Nicméně, přiblížil se čas maturity a ruské bukvy byly její součástí. Věděl jsem, že mojí jedinou šancí je dobře opsat písemnou zkoušku. Předpokládalo to však odhadnout, které téma nějakého bolševického „úspěchu“, či výročí, popřípadě cenzurou schváleného literárního velikána bude v rádiu vyhlášeno. Holky naše študované vytvořily štáb, kde připravily asi patnáct možností. Jenže tenkrát ještě neexistovaly kopírky a moje „zaneprázdněnost“ mi jaksi nedovolila stvořit tahák na více než jednu tutovku.

 

V den písemky jsem s Foxem prožíval stavy jak před startem raketoplánu Sojuz. Tlak, teplota i rosný bod na maximu. Zachrchlal školní rozhlas a profesor začal psát na tabuli. Bingo přišlo ve třetím tématu. Od této chvíle jsem věděl, že na svoji „učenost“ dostanu i papír.

 

Po hodině nerušené přípravy a opisování však přišel menší zádrhel. Podřimujícího strašího kantora nahradil za katerdrou abnormálně aktivní učitel tělesné výchovy, kterého jsem při vší smůle ještě den před tím porazil v tenise. S bojovně vystrčenou bradou a roztaženým chřípím začal rejdit mezi lavicemi. Většina taháků zmizela jak mávnutím kouzelného proutku, nám zoufalcům však nezbylo než jít do absolutního rizika. Mozek pumpoval do žil adrenalinu jak při volném pádu ze Žďákovského mostu, ale vidina jediné šance na složení zkoušky z dospělosti velela pokračovat.

 

Právě jsem potřeboval přečíst nějaké nějaké obtížnější delší slovíčko z „domácí přípravy“, když se za mnou ozvalo: „Něvazmožno!“ „Dík, vole,“ slušně jsem odvětil, předpokládaje, že je to můj bystrozraký kamarád ze zadní řady. Nebyl. Profesor Vandas stál nade mnou v plné síle. „6:3,

6:0, jo. Kanára jsi mi dal. Kdybys radši studoval,“ usmíval se vítězoslavně. „Sorry Pavle, teda pane profesore. Já tu ruštinu fakt nedávám,“ zahájil jsem chabou obranu, ale srdce se mi zastavilo.

 

„No nic, no. Odpoledne potřebuju parťáka na čtyřhru, kterej bude v psychický pohodě. Bez vyhlídky na úspěšnou maturitu bys asi nebyl, co ? Ještě to máš blbě tady a tady. Tak o půl pátý.“ Další část mého písemného projevu byla malinko roztřepaná, ale díky vzácnému pochopení tohoto chlapa jsem to nakonec uklohnil na svoji první dvojku z jazyka „sovětských přátel“ za celé studium na střední škole.

 

Ústní zkoušení bylo už jen formalitou. Věděl jsem, že to bude čtyřka jako vždy. Maturitně chápavá a zjihlá komise mi navíc pomáhala ze všech sil. Tak jsem při rozhovoru na volné téma kaňkal na kaňkách, guljál v parke a nakonec i guljál v parke na kaňkách, jak jsem pak slyšel i v nějakém rozhlasovém pořadu. Malinko vzrušení snad způsobila jen věta: „U měňá stará mama, staryj otěc i obaja iščó rabótajut i něguljájut nikagdá i nikde, bo tóže němajů kaňky.“

 

„Četýre, sadís, spasíba!“ ukončil nakonec moje trápení profesor Kunst. Zářil jsem jak sluníčko. Věděl jsem, že dobrá je dobrá. Z ruštiny vynikající. Spiklenecky jsem tedy mrknul na bledězeleného kantora a procítěně pravil: „Spasíííííbooaaaa !“ Jen aby věděl, že semínko cizokrajného jazyka začalo v mých mozkových závitech klíčit.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.