16.11.2015
Kategorie: Multikulturní soužití

„Je suis (Charlie) Bataclan”

Sdílejte článek:

RENÉ JOSEF 17|11|2015

Ukončil jsem hovor a cítil jsem, jak mně stéká slza po pravé tváři. Byla už tma, ale slunce mě hřálo v srdci. Hřbetem ruky jsem otřel slzu a olízl. Prý jsou slané. Slyšel jsem a viděl svého syna. Také jsem mluvil se svými dvěma dcerkami. Po tak dlouhé době jsem konečně viděl i svoji ženu a rodiče. Vůbec jsem si nevzpomínal, kdy jsem naposledy plakal. Jestli jsem vůbec kdy plakal. A bylo mně jedno, jestli mě oni tak uvidí.

Díky moderní technologii jsem mohl být zase na chvíli s těmi, co je miluju nade vše na světě. Vyndal jsem SIM kartu a nůžkami jsem ji rozstříhal na co nejmenší kousky. Otevřel jsem okno a ty nepatrné kousíčky vyhodil do větru. Vítr byl chladný a ve čtvrtém patře dostatečně prudký. Ani jsem se nepodíval do směru hodu a okno zavřel. Telefon jsem vložil do kapsy, nůžky pečlivě srovnal do šuplíku stolu, židli zasunul a odešel z místnosti. Tentokrát jsem si klíče nebral, jen jsem je pohlazením prstu rozhoupal na věšáku. Mám rád ty zvonivé zvuky. Zvuky přehlušilo bouchnutí dveří a potom už bylo slyšet jen mé kroky chůze ze schodů. Na ulici na mě čekalo auto. Nerozuměl jsem významu nápisů na boku dodávky, ale bylo to jedno. Najednou se otevřely dveře a já jsem ve vteřině seděl uvnitř. Krom řidiče tam byli ještě dva muži. Nedíval jsem se na ně, spíše jsem tušil jejich přítomnost. Nikdo z nás neřekl ani slovo, nikdo se ani nepohnul a auto se rozjelo. Přes zčernalé sklo toho moc vidět nebylo. Určitě i dnes ve městě záři tisíce neónů. Když jsem je poprvé uviděl, byl jsem doslova ohromen tou barevností a nestálostí. Dnes jsem tato světla ale nevnímal.

„Nabereme ještě jednoho a zhruba za 30 minut budeme na místě“, ozval se řidič.

Nečekal na naši reakci a dál se mlčky věnoval řízení. Kdy a kde ten dotyčný nastoupil, jsem si ani nevšiml, byl jsem pohroužen hluboko do svých myšlenek.

Celá naše rodina žila v míru a pokoji. Jednoho dne Američané nechali zavraždit Kaddáfího a začala válka. Pár lidí odešlo, ale my a mnoho dalších jsme zůstali. Nedokázali jsme opustit místo, kde jsme se narodili a kde se narodili i naši předkové. Nikomu jsme nic neudělali a nikdo nemá důvod cokoliv udělat nám. Potom přišli oni. Museli jsme se shromáždit za městem. Rodiny křesťanů oddělili od ostatních a celé je vyvraždili. Někoho upálili zaživa, někoho podřízli, někoho zastřelili, ženy i děti znásilňovali a poté je věšeli na sloupy, řezali a nechali vykrvácet. Někoho vláčeli za autem a někoho tím autem přejížděli. My ostatní jsme se na to museli dívat. Potom za každou rodinou přišel jeden z nich a vybral si většinou nejstaršího syna. Můj syn byl ještě malý, a tak jsem byl vybrán já.

„Vy vybraní budete sloužit Islámskému státu, a vaši blízcí tak budou ušetřeni.“ Souhlasil jsem. Musel jsem souhlasit. Nedopustím, aby moji rodinu postihl tak krutý osud. Výcvik trval tři měsíce a po skončení této doby jsem byl připraven. Tehdy jsem také díky učencům pochopil, jaký má být a jaký jednou bude skutečný řád světa. Islám dobude a ovládne celou Zemi! Bylo nám dovoleno se občas spojit s rodinou a ubezpečit se, že jsou v bezpečí a že je o ně dobře postaráno.

Poté bylo několik z nás vybráno na cestu do Evropy. Do Turecka jsme se dostali s konvojem, který tam vozil černé zlato. Pamatuju se, jak jsem se hrozně vylekal, když těsně u hranic nad námi přeletěli dva vrtulníky s boky napěchovanými raketami. Řidiče to ale vůbec nevyvedlo z klidu.

„To ale nejsou naši?“, udiveně jsem se zeptal.

„Ne.“ Odpověděl s úsměvem. 

V Turecku jsem dostal dolary a smartphone. Hodně dolarů a Apple iPhone 6S Plus. Tenhle telefon mně učaroval. Dokonalá věc. Před plavbou se naše skupinka zformovala.

„Budete si navzájem pomáhat a hlídat se. Nesmíte vzbudit jakékoliv podezření a musíte postupovat s ostatními utečenci. Až v Německu se rozdělíte. Každý máte svůj úkol. Kdo zklame, bude odhalen, nebo cokoliv prozradí…“ Tohle jsem slyšel už tisíckrát. Všem bylo jasné, co se v takovém případě stane. Pokud nezklameme, bude naše rodina v bezpečí. A každý z nás udělá vše, co bude v jeho silách. O tom nikdo z nás nepochyboval. Dostali jsme syrské pasy a plovací reflexní vesty. Cesta gumovým člunem proběhla bez problémů. Ke konci plavby nás dokonce doprovázela až ke břehu jachta s vlajkou OSN a my jsme následně stanuli na pobřeží v Evropě. To bylo před několika měsíci.

bataclan

Vůbec jsem si nevšiml, že auto už nějakou dobu stojí. Pomalu jsem se vracel do reality. Slabě bylo slyšet zvuk motoru. Potom nás odvedli do nějakého skladu a každého z nás začali strojit. Telefon jsem odevzdal, ale peníze ani pas nikdo nechtěl. Tak jsem si to zasunul zpátky do kapsy. Všude se ozývaly hlasy, ale já jsem je přestal vnímat. Věděl jsem dobře, co mám dělat a byl jsem klidný a vyrovnaný s osudem. Jako by to byl sen, jako by to nebyla skutečnost. Mechanicky jsem dělal jen to, co bylo třeba udělat a na co jsem byl připraven.

Už mě bolel prst ze spouště, ale stále jsem ho křečovitě držel teď již na teplém kovu. Mechanicky jsem měnil zásobníky a hlavní otáčel kolem sebe. Viděl jsem všechny, koho má střelba zasáhla. Ti lidé většinou strnuli v pohybu a poté se zhroutili k zemi. Viděl jsem obličeje, které na mě nevěřícně zírají, a potom z nich vyprchává život. Někdo ke mně natahoval otevřené dlaně, jako by doufal, že právě tohle gesto je ochrání od střelby. Marně. Viděl jsem, jak po sobě šlapou a kulky jim trhají oblečení. Vlevo ode mě někdo vyrazil dveře a lidé začali utíkat ze sálu. Podíval jsem se tím směrem, ale moje zbraň stále směřovala do největšího davu. Viděl jsem mladou dívku, jak se mi vyděšeně dívá přímo do očí a utíká ke dveřím. Jedním pohybem bych ji mohl zastřelit. Neudělal jsem to. Ona už je totiž stejně dávno mrtvá.

Celá Evropa je již dávno mrtvá, i když to ještě neví. Tohle je totiž jenom začátek. Proběhlo mně hlavou, jak jsou hloupí, že nás dokonce zvou, a jak nám všichni ti lidé ještě pomáhají. Aniž by ta dívka ze mě spustila oči, vběhla konečně do dveří a zmizela z dohledu. Zachránila se. Prozatím. Třeba to byla jedna z těch, co nás vítala na nádraží. Ubližuji lidem, kteří mi nic zlého neudělali. Necítím ale vinu. Pro mne je džihád poctou, vrcholem znamenající odpuštění.

Když jsem vystřílel poslední zásobník, zbraň jsem nechal dopadnout k nohám.  Prst ze spouště byl ještě v křeči, ale už jsem ho nenarovnával. Jak jsem mačkal detonátor, zvolal jsem: „Alahakbar!“

Epilog:

Na tváři velitele byla patrná spokojenost. V ruce držel červené složky všech bojovníků, kteří včera v Paříži zaútočili a odpálili se. S potěšením a napětím celou noc sledoval TV i internet, ale potřeboval potvrzení splnění úkolu od agentů přímo z místa událostí. A nyní právě došla zpráva, že všichni svůj úkol splnili. Příkazy na další den sepisují jeho podřízení, ale tyhle příkazy vždycky vyřizuje sám. Projevuje tím tak úctu k sebevražedným atentátníkům. Začal psát rozkaz na zítra. Až to dopíše, potom konečně bude mít trochu času pro sebe. Poslední dny byly velice vypjaté. Věděl moc dobře, kam se půjde pobavit a při tom pomyšlení se mírně pousmál. Pečlivě opsal jména a adresy rodin mučedníků. Vyplnil potřebné kolonky, napsal datum 14. listopad 2015, zaškrtl okénko „vykonat neprodleně “ a přidal podpis. List vložil do obálky, která byla nadepsána tlustým tiskacím písmem: VŠECHNY NECHAT POPRAVIT!

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2016: *****

Jana Nováčková 200,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Lubomír Vavrek 250,- Kč, Miroslav Provazník 100,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Jana Hrdličková 200,- Kč, Ivana Petrová 200,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Martin Pavlíček 1000,- Kč, Ivana Beňová 3333,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, MUDr. Eva Doupovcová 200,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Ivanka Trávníčková 500,- Kč, Jaroslav Hanyáš 2000,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Jozef Vaškovič 1350,- Kč, Ota Tesař 500,- Kč, Eva Nemecká 200,- Kč, Zdeněk Císař 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 12 133,- Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (9 votes, average: 4,56 out of 5)
Loading...
7 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.