16.1.2014
Kategorie: Historie

Jan Palach, světlo svobody

Sdílejte článek:

MIROSLAV VÁCLAVEK 16|01|2014

 

„Rozmarné odpoledne. / Kolem vezou víc než Prométhea. / Oči jsou prolomená hráz. / Pláču – v dešti – na chodníku. / Pro všechno. / Pro těch jednadvacet let, / pro cizími vojáky sražený jarní květ, / pro Člověka, co odmítl jít zpět, / (…) Je leden roku 69.“ Jan Zajíc, z básně Janu Palachovi …

 

 

Je leden 1969. Země zubožená jednadvaceti lety komunistické diktatury se utápí v beznaději, šedi, bídě a všudypřítomné špíně. Z polorozbořených barabizen, v kterých bys tehdy marně hledal ty dnešní nádherné pražské paláce a domy, k nebi tiše stoupají tenké linie čpícího kouře a štípou do očí.

 

Nedá se dýchat a není to jenom spalovanými hnědouhelnými kaly. Je půl roku po okupaci Československa vojsky Varšavského paktu a zhasly všechny naděje, kterými si lidé nalhávali to, že je možné komunistické bestii nasadit masku lidské tváře.

 

Ulicemi měst se procházejí sovětští okupanti a jejich okované holínky svým cvakotem odměřují čas nové moci, dovezené na housenkových pásech tanků a obrněných transportérů a červená barva národních vlajek, zrudla krví srpnových mrtvých.

 

Národ zhasl, oněměl, ztratil duši a zlomil si vaz. Had strachu pevně ovinul i ta nejstatečnější srdce a zbabělcům podával jablek ze stromu hanby.

 

Ti, kteří mohli, uprchli na západ, ostatní pomalu hnili u estrád za dveřmi svých bytů, nebo hledali zapomenutí v láhvi samohonky.  

 

Byl konec světa.

 

Slova jako důstojnost, svoboda, pravda a lež, dostaly svoji novou zvrácenou podobu a ti, kteří se přesto rozhodli nechat se vést svým svědomím, byli nemilosrdně profesně a společensky likvidováni, pokud nebyli s okupační mocí kolaborujícími vlastizrádci přímo kriminalizováni.

 

Tak se stalo, že mnohé čekala lopata – jako mého otce – a ta nejhorší spodina zamířila vzhůru. Kde se s ní potkáváme ještě dnes.  Což je mimo jiné jak příčinou úpadku obecného i hospodářského, tak například i toho, že o jednom z našich největších hrdinů, natočili film Američané a polská režisérka, nikoliv my.

 

V dobách největší novodobé národní tmy se ale přesto rozzářilo světlo.

 

Světlo bolesti, oběti a nejvyšší odvahy. Světlo bojující. Světlo lidské.

 

Možná si říkáte jaký, že byl Jan Palach bojovník, když ani nevystřelil, ani nezabil. Odpověď je prostá – ten největší.  

 

„Válečníci nejsou ti, jak si myslíte, že válečníci mají být. Bojovník není někdo, kdo bojuje, protože nikdo nemá právo vzít někomu život. Bojovník je pro nás ten, kdo se obětuje pro dobro druhých. Jeho úkolem je postarat se o staré, bezbranné a o ty, pro něž to není v jejich silách, a především o děti, budoucnost lidstva.“ Indiánský náčelník Sitting Bull

 

Nevím, zda Jan Palach, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, znal tato slova slavného indiánského náčelníka, ale ani jeho slova o tom, že člověk by měl bojovat se zlem, na které stačí, nejsou o nic menší a inspirativnější.

 

A tak snad aniž by věděl, že právě nastoupil cestu bojovníka se Jan Palach rozhodl, že přinese oběť pro druhé, vzbudí je z lhostejnosti, strachu, odevzdanosti, otupělosti a rezignace a dá svůj život za životy naše a naši svobodu.

 

Hovořit v jeho případě o sebevraždě, poblouznění, či psychickém onemocnění je totéž, jako bychom takto nazývali oběť Kristovu.

 

A tak i proto poznáš člověka od plev, jen co o Janu Palachovi promluví, nebo napíše. Stejně jako tenkrát, nebo dnes.

 

O míře jeho odvahy vypovídá již sám skutek toho, odevzdat dobrovolně a s plným vědomím následků tělo plamenům, protože jen tak jeho čin nezanikl, nemohl být zamlčen, ani přepsán, ani nazýván zločinem a přesto, že nebyl příčinou újmy někoho jiného, dotkl se hluboce každého z nás.

 

Jakkoli se zdálo, že jeho pohřeb byla poslední tečka za jeho životem a činem, který následovali mnozí další, jejichž oběť není o nic menší ani bolestivější, pak leden roku 1989, byl pro tehdejší komunistickou diktaturu nepříjemným překvapením.

 

Těm dětem, za které zemřel a těm dospělým, kteří dvacet let živořili v hanbě a ponížení se dostalo daru jeho odvahy. I oni se rozhodli bojovat se zlem, na které stačili a Václavské náměstí začalo svítit Palachovým světlem. I přesto, že se komunisté mstili jak živým, tak mrtvým. Jako tomu bylo v případě těla Jana Palacha, které bylo komunisty vykopáno z hrobu, spáleno v krematoriu a zapomínáno všemi prostředky. 

 

S každým násilím, kterého se komunistická moc dopouštěla. S každou brutalitou, kterou rozháněla protestující. S každým úderem obušku a s každou lží, světla přibývalo. Protože žádná tma a žádné zlo neobstojí před světlem, které má každý z nás někde hluboko v sobě.

 

To světlo se nazývá naděje, láska a víra a Jan Palach nám na něj nedal zapomenout.

 

 

„Umřel, protože chtěl vykřiknout co nejhlasitěji. Chtěl, abychom si uvědomili, co se to s námi děje, abychom viděli, co to vskutku děláme, a uslyšeli, co to vskutku říkáme v tom čase ústupků, o kterých se říkalo, že jsou nezbytné, kompromisů, které byly vydávány za rozumné, a taktizování, o kterém se leckomu chtělo věřit, že je chytré. Vytrácelo se tehdy vědomí, že i pod největším tlakem musí při tom všem cosi zůstat, cosi základního, s čím na trh už nelze a bez čeho lidský život ztrácí svou nezadatelnou důstojnost.“

 

Z dokumentu Charty 77 k 20. výročí sebeupálení Jana Palacha, 15. leden 1989

 

To, že dnes, čtyřicet pět let po jeho sebeobětování na protest proti normalizační tmě opět žijeme jako lidé, tedy bytosti svobodné, které si svoji cestu života volí samy, že žijeme tak, abychom se nemuseli sami za sebe stydět, a nejsme obklopeni všudypřítomnou lží, je i zásluhou Jana Palacha.

 

Jeho smrt by tak měla být součástí národního svědomí.

 

Jakožto naše životy prostředkem vděčnosti a úcty k němu.

 

Protože při pohledu na ty, kteří nás zastupují tomu tak doposud není.

 

Naděje spočívá v tom, že je to jenom už na nás.

 

Ač to je ten boj největší.

 

 

 

Miroslav Václavek, Šumperk 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 4,60 out of 5)
Loading...
9 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.