14.10.2013
Kategorie: Multikulturní soužití

Jaké je to být učitelem na rómské škole?

Sdílejte článek:

OD: IVAN MOTÝL 14|10|2013

Čtyřicet procent Romů nedokončí ani základní školu. Reportér, původní profesí učitel, si vyzkoušel, jaké to je, učit na romských školách v Ostravě. Zažil rvačky, hodně křiku a také se dozvěděl, že Masaryk měl „největší péro na světě“. Z vyučování si odnesl pocit, že ve své roli selhal.

 

Začínám vyučovat dvouhodinový blok dějepisu v osmé třídě Základní školy Přemysla Pittra v Ostravě-Přívoze. Zkouším děti z již probrané látky, konkrétně z pojmů spojených s Velkou francouzskou revolucí: Ludvík XVI., generální stavy… Kladu otázky vycházející ze školních osnov, ale třída odmítá spolupracovat a žáci jeden přes druhého chrlí vlastní dotazy. „Pane učiteli, kolik máte roků?“, „Jste Rom, nebo gadžo?“, „Kolik je hodin?“.

 

Poprvé, ovšem zdaleka ne naposledy zvyšuji hlas: „Už jsem se vám představil. Teď se budeme učit!“ A v duchu přemítám, zda jsem neodstartoval příliš zhurta. „Víte vůbec, co znamená slovo revoluce?“ ptám se pro jistotu. „Válka!“ zakřičí někdo. „Můj táta je ředitelem porna,“ vypálí bez jakékoli souvislosti jeden z osmáků. „Taky budu hrát porno,“ dodá ještě. „Povstání,“ najde někdo konečně správné synonymum.

 

 Vy jste policajt, že?

 

Výklad o Bastille přerušují dva opozdilci, zřejmě třídní kápové. „Kdo jste? A co tu děláte?“ zaútočí místo pozdravu. „To je Motýl,“ pokřikují ostatní. „Ticho!“ zařvu a jednoho z čerstvě příchozích volám k tabuli, aby namaloval, jak si představuje zmíněnou pevnost. Chyba. Nejsou tu křídy – ty si musí nosit kantoři u sebe, jinak by o přestávce zmizely.

 

Pokračuji ve vyprávění o osvobození pařížské věznice, žáci se na chvíli ztišují. „Pane učiteli, dobře to udělali! Vězení je hnusná věc,“ hlásí jeden z žáků. Zkouším vyzvědět, zda poznal někoho, kdo byl v opravdové base. „Vy jste policajt, že?“ upadám ihned do podezření. Raději se vracím do osmnáctého století, jenže výklad o Ústavodárném národním shromáždění a Deklaraci práv člověka a občana krachuje na pojmech, jako je ústava, deklarace, občan… „Mě to nebaví,“ prohlásí jeden z chlapců, když se snažím vysvětlit, že dnešní obdobou onoho shromáždění je třeba český parlament.

 

Snad se nesvléknou!

 

Kázeň ochabuje, teď už se téměř všichni volně procházejí po třídě, šťouchají a vytlačují z lavic. Ty nejagresivnější se snažím znova usadit a už začínám chápat, proč po mně vedení školy chtělo podepsat jednodenní pracovní smlouvu: co kdyby se při rvačce někdo vážně poranil… „Sakra, sedni si už!“ chytám hocha za rukáv, neudržím se a vykřiknu: „Tohle vážně není normální škola!“

„Chcete říct, že jsme zvláštní škola? Jdu za paní ředitelkou, že nás urážíte!“ slyším okamžitou reakci. „Dej mi žákovskou,“ nařizuji. „Nemám,“ odpovídá dotyčný. Chci po něm jméno a příjmení. Představí se jménem jednoho ze spolužáků a třída se opět baví. I další kluci začnou vykřikovat příjmení, která jim evidentně nepatří. Připadám si bezradný, pokořený. „Tiiichoooooo!“ zařvu z plných plic. Třída se na minutu uklidní, zkouším vyprávět o revolučním kalendáři francouzských povstalců a vybízím třídu, že si teď také uděláme svůj kalendář.

 

„Zkuste vymyslet vlastní názvy měsíců,“ vybízím. Leden se stane „cigánským“ měsícem, únor „gadžovským“. Tím je fantazie třídy vyčerpána. „Víte vůbec, co teď máme za předmět? Co je to vlastně ten dějepis?“ ptám se. „To je minulost,“ přihlásí se dosud tichá dívka. Až teď si uvědomuji, že holky vůbec nezlobí a že se jim kvůli rozjíveným puberťákům vůbec nevěnuji. „A znáte nějaké slavné osobnosti z českých dějin?“ pokračuji. „Evangelismus!“ vykřikne kluk v poslední lavici u dveří.

 

„Masaryk,“ říká jiný hoch. Zaraduji se a využívám toho: „A co víš o Masarykovi, kdo to byl?“ „Masaryk měl největší péro na světě.“ „Odkud to víš?“ „Od paní učitelky.“ „To vám určitě nemohla říkat.“ „Přísahám!“ pokračuje provokatér, popotáhne si tepláky a naznačuje, že se hodlá svléknout. Další dva žáci rovněž vstávají z lavice, začínají se pohupovat v tanečním rytmu a sahat si mezi nohy ve stylu Michaela Jacksona. Probůh, jen aby se skutečně nesvlékli, říkám si v duchu.

 

Pak by mě někdo mohl obvinit, že jsem pedofil…

 

Deklarace žáků 8. A

 

Zkouším odvést pozornost jinam: „A co dějiny Romů? Víte, odkud přišli do Evropy?“ Vzápětí čelím dotazu, zde je moje manželka Romka. Navrhuji, že si napíšeme anketu o problémech Romů v České republice, a využívám první bod francouzské deklarace práv a svobod: „Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech.“ Ptám se: „Jsou Romové v Ostravě svobodní?“

Patrik píše, že ne. Romové prý neustále „slyši nadavky od bylych rasistickych občanu byli hažou všechny do stejneho pytle, pičo!!!“ Poslední slovo je lehce přeškrtnuto.

Kristýna sumíruje v podobném duchu: „Viděla jsem jak gadži zbil cikánku a nebo jak šikanovali gadže děti cikánů sama jsem zažila týrání od gadža.“ Hlavou mi běží myšlenka, že i já jsem teď „bílým nepřítelem“ dětí, které mě obklopují, oním gadžou, který je nutí učit se nějaké blbosti o dějinách jakýchsi Francouzů. Celá osmá á už hučí jako úl, občas spadne židle, dva teenageři se zrovna rvou o nějakou věc a vzduchem létají další a další sprosťárny. Rezignuji a čekám na spásné zvonění.

 

A je vimalovano

 

„Hrůza. Končím. Nemám na to,“ říkám po příchodu do sborovny. Skláním hlubokou poklonu před přítomnými kantory, kteří si v hodinách umějí udržet kázeň. „Ale no tak. Nás tady každý den nějaký žák taky vytočí. Za takové dva roky už byste věděl, jak je zvládnout,“ uklidňuje mě učitelka Hana Puchová. Do místnosti vchází češtinářka a vypráví, jak jí právě jeden výtečník hodil opravenou písemku do koše, protože pětku prý nebere. Když se ho snažila přimět, ať práci z koše vytáhne, převrhl demonstrativně odpadky na katedru.

 

Když slyším, jak bezmocní bývají i zkušení kantoři, dodá mi to odvahu a vyrážím to zkusit ještě do šesté třídy. Tématem devadesátiminutového bloku je sloh a gramatika. Prvních dvacet minut se mi daří udržovat klid, věnujeme se popisu třídy, přičemž každý vyvolaný má za úkol přidat další větu. Pak rozdám sešity (žáci je nedostávají domů, protože už by je nepřinesli zpět), aby děti mohly dosud řečené písemně zaznamenat. A libuji si, že teď bude celá třída dvacet minut tiše psát.

 

Ovšem už za dvě minuty se hlásí první žáci, že jsou s prací hotovi. „Naše třida se na chazí zkladní školy Přemisla Pittra. Mametu tabuli, 22 lavic je vimalovana na bílo růžovo,“ čtu si pouhé dvě věty v odevzdané slohovce. Hluk se stupňuje, většině stačilo na podobně odbytou úlohu pět minut. Několik pečlivě zapisujících si dívek se už v nastalém zmatku nemůže soustředit. „Buďte ticho!“ křičí holky na kluky. Pokouším se o totéž, marně.

 

Žáky na chvíli zaujmu až novou didaktickou hrou. Na tabuli zapisujeme seznam předmětů, které by chtěli mít ve vysněném dětském pokoji. Z výčtu skládají popis místnosti.

 

Zabavilo je to sotva na pět minut. Pak se dvojice hochů pouští do rvačky, která končí zčervenalým zápěstím a výraznou stopou po ráně pěstí za krkem. „Bolí tě to, nemáš to zlomené?“ prohlížím si s obavami chlapcovu ruku. A říkám si, proč jen jsem výuku už o přestávce nevzdal.¨

 

 

Ústup od katedry

 

Téměř jako v posledním tažení přecházím od slohu k pravopisu.

 

Jak napíšeme slovo oběd? „Objed?“ Proč je správně „oběd“, nedokážu vysvětlit bez pojmů „předpona“ a „kořen slova“.

 

I kdyby snad někdo chápal, o čem mluvím, výsledek to nemá beztak žádný. Kluci právě zahájili novou sérii pošťuchování, jeden vyhazuje spolužáka z místa a odmítá mu vydat jeho školní pomůcky. „Šarpe se“ i trojička v jiném koutu třídy.

 

„Tak mi alespoň řekněte, co jste měli v neděli na oběd,“ stáčím řeč od gramatiky a vyhodnocuji odpovědi: vítězí brambory se zelím a bůček, na druhém místě je kuře, následují pečená žebra, steaky a goje – romské jídlo. Dva školáci neobědvali, doma prý došly peníze. Zkouším se vrátit k pravopisu, ale klid ve třídě už nezískám. Posledních deset minut si mezi šesťáky připadám jako policajt z antikonfliktního týmu, který udržuje v odstupu znesvářené demonstranty.

 

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
7 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.