24.7.2013
Kategorie: Společnost

Jak sociální stát rozvrací společnost

Sdílejte článek:

OD: LUKÁŠ KRIVOŠÍK 24/07/2013

Rozbité rodiny a propad porodnosti. Zdravotnictví, které zabíjí pacienty. Sociální panelákové byty a dávky pro svobodné matky, které celé sídliště proměnily na ghetta plné násilí, deprese a odcizení … To vše je britský „stát blahobytu“ (welfare state). Novinář James Bartholomew píše pro noviny Daily Express. Před pár lety uveřejnil kontroverzní dílo, které ve Spojeném království způsobilo senzaci.

 

 

Kniha s názvem The Welfare State We’re In pomocí množství statistik a konkrétních událostí ze života představuje příběh britského zaopatřovacího státu – jeho vznik, proklamované cíle a zejména destruktivní důsledky pro občanskou kulturu širokých vrstev společnosti. 

 

Británie včera a dnes

 

Autor svůj výklad začíná srovnáním britské společnosti před zavedením sociálního státu a dnes, po více než 60 letech jeho existence. Různé statistiky i svědectví dobových cestovatelů mluví o Angličanech viktoriánského a meziválečného období jako o zdvořile umírněném národě, který vyznává hodnoty disciplíny, rodiny, tvrdé práce, pořádku a slušnosti.

 

Lidé nezapomínali ani na méně šťastné. Viktoriánská střední vrstva vynakládala na charitativní účely okolo 10% měsíčních příjmů. Dnes, v době sociálního státu, je to jen jedno procento. Paradoxně, jako důsledek státního boje s chudobou, stoupl počet sociálně závislých.

 

Počet násilných trestných činů během druhé poloviny 19. století až do 40. let 20. století osciloval na úrovni okolo 5 000 za rok. Od roku 1945 najednou čára na grafu dramaticky narůstá, až dosahuje současných 350 000! Zajímavé přitom je, že mnohé kriminální činy ze začátku 20. století dnes už ani trestnými činy nejsou. Zvýšila se tedy závažnost kriminality. V průběhu jednoho lidského života se britská společnost dramaticky změnila k horšímu.

 

Kde udělali soudruzi chybu?

 

Jako první možnost našince dozajista napadne, že za úpadek mravů může liberální kapitalismus. Žádný stát na světě se však ideálu minimálního státu a klasického liberalismu nepřiblížil tak dokonale jako Velká Británie ve viktoriánském období. A tehdy, tedy v éře, kdy byl stát nejštíhlejší, byla společnost paradoxně nejsoudržnější.

 

Kořeny sociálního státu

 

I když se moderní stát blahobytu spojuje až s meziválečným obdobím a jmény jako Atlee, Beveridge nebo Bevin, snahy o implementaci takového modelu byly v Británii již dříve.

 

V Anglii existovala dlouhá tradice církevní charity, se kterou však skoncoval v 16. století Jindřich VIII. vyvlastněním majetku klášterů. Jistý druh veřejné sociální péče se snažila zavést královna Alžběta I. Systém zákonů o chudobě přetrval až do 30. let 19. století.

 

Královská komise, která měla v roce 1834 posoudit možnost reformy těchto zákonů, konstatovala, že sociální dávky ničí charakter příjemce, vytvářejí závislost, nárokovou mentalitu a naučený pocit bezmocnosti. Zpráva upozornila i na jejich časté zneužívání a konstatovala souvislost mezi dávkami a kriminalitou. Většinu z nich doporučovala úplně zrušit.

 

Po zbytek 19. století dominovala Británii kultura charity a svépomoci, jaká neměla v dějinách obdoby. Lidé nečekali na podporu shora, spíše měli tendenci obracet se jeden na druhého. Společnost byla mnohem lépe propojena zdola. Na rozdíl od Marxových předpovědí se díky svobodnému obchodu obrovským způsobem zlepšil život širokých vrstev obyvatelstva. Lakomec Ebenezer Scrooge z Vánoční koledy Charlese Dickense byl spíše výjimkou než typickým představitelem viktoriánské Anglie.

 

Decentralizovaná a adresná pomoc byla velmi efektivní. Chudák ji dostal až po vyčerpání všech dalších možností. Lidé, kteří se mohli v případě nouze spolehnout nanejvýš na souseda nebo vzdálenější rodinu, se snažili být slušnější v bezprostředních mezilidských vztazích a spíše měli tendenci preventivně působit proti potenciálním neshodám.

 

V dobách a zemích, kde je jednotlivec napojen pupeční šňůrou na stát, je častým důsledkem odcizení a společenský rozklad. Naopak, společnost, jejíž členové se musí spoléhat na sebe navzájem, je mnohem soudržnější, slušnější i spořádanější.

 

Pro Brity taková typická přátelská zdvořilost měla základ právě v realitě viktoriánské Anglie, kde byly jediným východiskem z případné nouze komunity, kterých byl člověk součástí.

 

Stát – původce nezaměstnanosti

 

Lidé si zvykli vytvářet takzvané friendly societies, dobrovolné družstva, v nichž rámci se realizovalo pojištění pro případ nemoci, stáří a nezaměstnanosti. V letech 1803 až 1910 narostl počet jejich členů ze 704 350 na 6 600 000.

 

Samozřejmě, systém nebyl dokonalý. A to se mu stalo osudným. Také v Británii se šířily marxistické myšlenky, navíc příklad Bismarckova Německa nasvědčoval, že pokud se velké úspěchy dají dosáhnout již s decentralizovaným charitativním systémem, což by pak dokázal centrálně řízený veřejný systém?

 

Zajímavé je, že cestu k pronikavému vítězství labouristů v roce 1945 připravily liberální a konzervativní politici. Lidé jako Winston Churchill nebo Lloyd George zavedli první povinné státní pojišťovací schéma. Přitom deset milionů lidí z dvanácti, kteří se v roce 1911 stali součástí národního sociálního pojištění, bylo již dříve pojištěných na soukromé bázi.

 

Bartholomew na příkladu statistik dokazuje, že právě vláda zapříčinila svými sociálními opatřeními vysokou nezaměstnanost. Stát dávkami vlastně konkuruje normálním zaměstnavatelům. Pokud poměr výdělku a volného času, který nabízí vláda, převyšuje mzdu nabízenou zaměstnavatelem, člověk prostě raději zůstane na podpoře. Zvláště ohroženi jsou zejména chudí s nižší kvalifikací.

 

Nezaměstnanost neničí své oběti ani tak finančně jako psychicky. Ne nadarmo Freud říkával, že práce je nejsilnější vazbou lidstva k realitě. Britští nezaměstnaní mají třikrát vyšší tendenci cítit se nešťastně než britští zaměstnanci. Je zde dvojnásobné riziko vzniku neuróz, desetinásobně vyšší riziko pokusů o sebevraždu a větší hrozba drogové závislosti.

 

Sociální zabezpečení nevedlo pouze k dlouhodobé nezaměstnanosti. Bartholomew jmenuje mnoho případů zneužívání systému a mrhání penězi. Struktura dávek znevýhodňuje spoření, což zase podporuje konzum a okamžitou spotřebu. Lidé se stávají hrubými a nabývají tendenci k sebelítosti.

 

Zdravotnictví a školství

 

Jak horor se čte kapitola o NHS (National Health System) – britském veřejném zdravotnictví. Tento kolos si už žije vlastním životem a nepohnulo jím ani 16 let konzervativních vlád.

 

Přitom britské zdravotnictví před rokem 1948 nebylo špatné. Fungovaly zde kvalitní charitativní nemocnice, ke kterým měli přístup i chudší. V jednom takovém zařízení vymyslel Alexander Fleming v roce 1928 penicilin. Po vzniku NHS inovativnost britské medicíny značně upadla.

 

Výsledkem centrálně plánovaného zdravotnictví jsou dlouhé čekací lhůty, nízká vybavenost nejmodernějšími přístroji, nedostatek postelí, nedostatečná odbornost zdravotního personálu a nedůvěra mezi pacientem a lékařem. Ve většině ukazatelů zaostává Spojené království za zbytkem vyspělého světa.

 

Zestátněním zdravotnictví se situace objektivně zhoršila. Zvláštním problémem je nedodržování hygienických předpisů. Namísto rozšíření sítě byly v uplynulých letech zavřené některé z nejstarších nemocnic. Často šlo o zařízení zřízené ze soukromých fondů, které byly po válce znárodněny.

 

Autor uvádí i některé studie a svědectví o charitativních nemocnicích a zdá se, že hygiena i angažovanost personálu byla na vyšší úrovni. Podle Bartholomewa vede podprůměrnost NHS ke zbytečným předčasným úmrtím přes 15 tisíc lidí ročně. Tito pacienti by mohli žít, kdyby měla země zdravotnictví alespoň na průměrné úrovni. I Švédové mají ve zdravotnictví více tržních prvků jako Britové.

 

Podobně je to se školstvím. Před zavedením povinné školní docházky a sítě veřejných škol v Británii existoval rozsáhlý sektor s nestátním vzděláváním. V roce 1870 měly i chudší děti za sebou 5 až 7 let vzdělání. Opět může znít překvapivě, že gramotnost byla vyšší než dnes.

 

Teď ani po 11 letech povinné školní docházky není 82% anglických školáků schopných vyhláskovat slovo „environment“. Znalosti matematiky jsou stejně bídně. V mezinárodním srovnání z roku 1995 skončilo Anglie na 24. místě. První byl Singapur.

 

Rovnost šancí státní školy neposílily. Bohatší rodiče (včetně labouristických politiků) dávají děti do soukromých škol. Jelikož ve škole jsou „drženy“ i takové živly, které se o vzdělání nezajímají, výsledkem je nepořádek na hodinách, 23-procentní absence, šikana a vytváření mládežnických gangů.

 

Zrušení nebo přinejmenším zkrácení povinné školní docházky by z vyučování vyloučilo mnoho problémových jedinců, kteří si vzdělání neváží a namísto rozvracení škol by společnosti mohli být užiteční alespoň jako metaři ulic. Bartholomew dokumentuje antisocializačný vliv veřejného školství nejen na statistikách, ale i na konkrétních příkladech žáků, kteří byli ve škole zabiti nebo těžce zraněni.

 

Sociální bydlení a rodinné násilí

 

U nás je bohužel zanedbaným tématem otázka, jak život v odlidštěných panelákových králíkárnách poznamenal mezilidské vztahy. Bartholomew uvádí příklad levicových sociologů, kteří krátce po válce navštívili londýnskou čtvrť Bethnal Green.

 

Očekávali, že najdou rozbité sociální prostředí, neboť se jednalo o čtvrt s chudým obyvatelstvem, kterou sto let předtím vylíčil v nejčernějších barvách Charles Dickens. Překvapilo je, že lidé, které zde našli, žili sice skromně, ale spořádaně. V obydlích se vedle sebe tísnily i dvě-tři generace jedné rodiny, ale prostředí bylo soudržné a vitální.

 

Pak se v rámci státního blahobytu začaly stavět sociální panelové bytovky. Široké rodiny a sousedské komunity byly nahrazeny neosobností. Na rozsáhlých společných prostorách paneláků se podepsalo, že se za ně nikdo necítil odpovědný a tak je brzy zavalila špína a stěny pokryly graffiti.

 

Rozsáhlé plochy kolem domů jsou zaplněny odpadky. Panelové sídliště se stala semeništěm zločinu a zoufalství. Negativní důsledky měla i regulace nájemného, ​​která způsobila, že majitelé neměli na opravu budov peníze.

 

Architekti časem identifikovali konkrétní stavební prvky, jejichž prostřednictvím panelová sídliště narušují společenské vazby. No tato fascinující téma si zaslouží zvláštní zpracování.

 

Velmi zajímavá je kapitola o rozpadu manželství a rodiny. Na Slovensku existuje klišé o špatné tradiční katolické rodině, kde otec patriarcha mlátí svou ženu a zneužívá děti. Proti tomu stojí moderní osvícená rodina, která se neváže na „překonanou instituci manželství“ a děti v ní vlastně profitují z pravidelného střídání partnerů svého biologického rodiče.

 

Bartholomew nabízí jiný obraz. Mezi lety 1900 – 1960 se 5 procent britských dětí rodilo mimo manželství. Dnes je to 40 procent. Lidé se více rozvádějí a uzavřených sňatků je méně. Sociální stát ve snaze pomoci svobodným matkám nakonec vytvořil kulturu, v níž se mladým dívkám vyplatilo „nechat se zbouchnout“. Snadno se díky tomu dostaly k sociálnímu bytu (na panelovém sídlišti) a stát jim začal vyplácet peníze.

 

Problém je, že osamělý rodič má zpravidla méně peněz než dva rodiče. Mezi chudými je jen 10 procent manželských párů, ale až 51 procent svobodných matek. Děti tak vyrůstají v horších poměrech, než by musely. Matka sama nemá čas dítě vychovávat, a tak jeho osobnost formuje státní škola a sídliště. O důsledcích absence druhého rodiče (obvykle otce) ani nemluvě.

 

Pro muže je státní podpora svobodných matek na první pohled výhodná. Mohou se chovat sexuálně nevázaněji. Vždyť o důsledky se postará sociální systém. No osamělí muži jsou destrukcí rodiny postiženi stejně jako ženy a děti. Žijí kratší dobu, mají vyšší sklony k sebevraždám a tak dále.

 

Sociální stát více zdaňuje sezdané pracující páry a rozdává peníze nepracujícím osamělým rodičům. Citové a psychologické důsledky pro společnost jsou zřejmé.

 

 

Skeptický závěr

 

Kdyby se Velká Británie po válce nerozhodla budovat silný sociální stát a ponechala by nízké daně, mohla být dnes o 25 procent bohatší. Nebyla by patnáctou, ale třetí nejbohatší zemí na světě. Nikdo by nemusel umírat na ulici.

 

Dávno před rokem 1945 zde byly nestátní školy pro chudé, charitativní nemocnice a struktury svépomoci, které se vyvíjely po staletí a zničili, případně znárodnili, je až politici.

 

Tyto systémy nebyly dokonalé. Ambiciózní veřejní činitelé si například mysleli, že pokud poberou vzdělávání do svých rukou, zvýší gramotnost britských dětí z 93 procent (před zavedením povinné školní docházky) na 100 procent. Namísto toho vytvořili situaci, kdy čtvrtina dětí neumí pořádně psát a číst. A tak to dopadlo v každé jedné oblasti.

 

James Bartholomew je skeptický, pokud jde o možnost zbavit se „welfare state“. Je možné, že škody, které napáchal, jsou již nezvratné.

 

Problém příznivců sociálního státu spočívá v tom, že ho posuzují podle vznešených cílů, které sám proklamuje – jako je rovnost, spravedlnost a zmírnění chudoby. Nehodnotí ho podle výsledků, které jsou často nejen jiné, ale přesně opačné než očekávali.

 

Británie by si podle autora mohla brát příklad alespoň ze svých bývalých kolonií, Singapuru a Hongkongu, které začínaly z ničeho a dnes ji předběhly – s nižšími daněmi a se štíhlým sociálním systémem, jehož základem je rodina.

 

 

ZDROJ A CELÝ ČLÁNEK: Lukáš Krivošík

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.