israel-main
22.4.2018
Kategorie: Historie

Izrael vznikl před 70 lety: Proti vší pravděpodobnosti a navzdory velké části světa přežívá a sílí

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

TOMÁŠ GUTTMAN

Británie se rozhodla stáhnout poslední jednotky z Palestiny 15. května 1948. Židovské politické vedení se připravovalo na vyhlášení samostatného státu, ale nebylo jasné, kdy by k tomu měly nastat nejpříznivější podmínky. Již od rozdělení Palestiny, schváleného v OSN v listopadu 1947, začaly boje a bylo zřejmé, že k Arabské osvobozenecké armádě (Arab Liberation Army, ALA) se po vyhlášení státu přidají armády sousedních států. Svět si přál mír (jako vždy) a USA proto vyvíjely tlak na Izraelské
politiky, aby nezávislost odložili. V čele židovské komunity stál David Ben Gurion, který z židovské historie chápal, že přítomnost není nikdy zvlášť příznivá, ale že je většinou lepší než budoucnost. Rozhodl na nic nečekat. Z jeho výroků mám nejraději: „Je jedno co oni říkají, důležité je co my děláme.“  Večer 14. května 1947 (5. ijaru 5708 podle židovského kalendáře) byl vyhlášen stát Izrael.

Ještě v noci byl Tel Aviv bombardován egyptskými letadly. K palestinské ALA se připojily armády Egypta, Sýrie, Iráku, Jordánska (Transjordan), a bojovníci z Libanonu a dalších států. Zbraně, kterých se zpočátku Izraeli nedostávalo, začaly proudit hlavně z Československa. První Avia S-199 byla smontována 29. května 1948. Sovětský svaz byl prvním státem, který uznal Izrael de iure, následován Československem. V roce 1949 bylo podepsáno příměří. Izrael se ubránil. Komunistické státy Izrael pak opustily, ale historie pootevřela nová dvířka příležitostí, kterými mladý stát proklouzával. Když nastavila příznivou tvář Francie, získal od ní Izrael jadernou technologii a technologii konstrukce stíhaček. Když se Francie v roce 1967 odvrátila, zaujaly její pozici Spojené státy.

Z počtu přes 600 000 před rokem 1948, vzrostlo židovské obyvatelstvo na více než 6 000 000 dnes. Izrael je asi jedinou skutečně multikulturní zemí, kde spolu žijí různé etnické skupiny a lidé různého původu bez větších problémů. V každodenním životě je téměř vzorové i soužití s izraelskými Araby (relativně k většině nefunkčních států světa), kteří tvoří 20% obyvatel. Ze všech Arabů ve světě mají izraelští Arabové neoddiskutovatelně nejlepší život, z hlediska životní úrovně a politické svobody. Multikulturalismus je zde vidět i v soužití západní demokracie a náboženských tradic. Radikální socialismus začal v polovině života státu ustupovat tržní ekonomice, a Izrael se stal zdravou ekonomií a technologickou mocností. Ústup socialismu je vidět i na tom, že ze sedmi Nobelových cen pro Izraelce (ceny za mír nepočítaje) jich šest bylo uděleno v posledních 16 letech. Izrael se hrubým produktem na hlavu řadí mezi rozvinuté evropské země, nezaměstnanost je menší než 4%, inflace je nula, v délce života jsou Izraelci včetně Arabů mezi 10 nejdéle žijícími národy. 

Izrael musel čelit po celou svou historii složitým situacím, ale z každé krize se vynořil posílen. Když v roce 1976 drželi němečtí a arabští teroristé 84 Izraelců 4000 km daleko na letišti Entebbe v Ugandě, Izraelské komando se tam nečekaně objevilo a, ve zkrácené verzi tohoto příběhu, na letišti se náhle ozvalo „kulám al haricpa!“ (hebrejsky „všichni na zem“), po čemž všichni kdo nerozuměli a zůstali stát, byli zabiti a Izraelci pak byli bezpečně odvezeni zpět domů, včetně několika přeživších holokaustu s vytetovanými čísly. Bylo několik obětí, ale jinak to bylo jako v pohádce. Zakladatel sionismu Theodor Herzl na konci své vizionářské knihy o budoucím židovském státu napsal: „a budete-li chtít, nebude to pohádka“; stát vznikl 50 let po prvním sionistickém kongresu a úspěšně se bránil. Akce v Entebbe byla obzvláště symbolická v době, kdy si svět zvolil za generálního tajemníka OSN bývalého nacistu a člena SA Kurta Waldheima.

Téměř neřešitelných problémů nikdy nechybělo. Pamatuji, jak kolem roku 2000 uhodilo na Izrael najednou několik hrozivých ran. V důsledku pokračujícího teroru se octl důležitý turistický průmysl před krachem. Izraelská energetika se zároveň ocitla v krizi, neboť Egypt přestal plnit mírové dohody a zastavil dodávky plynu ze Sinaje. Navíc nastala sucha a hlavní zdroj pitné vody, jezero Kineret, hrozivě vysychalo; v roce 2008 dokonce přišel zákaz zalévat trávníky, takže těžce vypiplaná tráva na mé zahradě se měla nechat uschnout. Ale zcela nečekaně byla mnohá úsporná opatření náhle zrušena, a obří jednotky na odsolování vody pomocí reverzní osmózy začaly chrlit vodu. Například Jordánsku Izrael dodává každý rok 50 miliónů kubíků pitné vody zadarmo, jen aby zchladil nenávist Jordánců vůči Izraeli. Na teror se zapomnělo a turismus dosáhl rekordních 3,6 miliónů návštěvníků v minulém roce. U izraelského pobřeží se našla obrovská zásoba zemního plynu; Izrael Egyptu odpustil, a ten začíná od Izraele plyn nakupovat.

Uvádím několik úspěchů, jichž jsem tady byl svědkem. Když jsem v roce 1987 přijel, podél silnic jsem všude viděl kontinuální smetiště, dnes je čisto.  V roce 1988 vypustil Izrael svůj první satelit Ofek. A co byl téměř zázrak, v devadesátých letech absorboval Izrael bez nezaměstnanosti a jiných problémů jeden milión lidí z bývalého Sovětského svazu, s jejich socialistickou morálkou a dalšími neduhy. Ani neúspěchy samozřejmě nechybí. Mezi tragickými chybami Izraele lze jmenovat darování Sinaje (s nímž ho váže 3500 letá historie a který dobyl ve třech válkách) Egyptu výměnou za mírovou smlouvu, kterou Egypt téměř ve všech bodech porušil, jak se od obdivovatelů Adolfa Hitlera dalo čekat. Poté Izrael dovolil své levici, aby přivedla do země vůdce hrdlořezů, sadistu Jásira Arafata a učinila jej prezidentem autonomní oblasti, a ten několik let poté zorganizoval „povstání“, které připravilo o život 1000 Izraelců. Ale nesmím se nechat unést reptáním a musím se o svátku naladit izraelsky. Izraelci se vyznačují iracionálním optimismem. Po výbuchu bomby lze často slyšet komentáře typu: “jen zázrakem zahynuli pouze dva lidé.“ Izraelci mají rádi slunce. Když po krátké zimě nastávají nepřetržitá vedra, já vždy zklamaně konstatuji, že deště jsou pryč, na což rodilí Izraelci uniformně reagují šťastným přitakáním „už bude pořád slunce“ – zcela vážně, protože pro ironii či sarkasmus nemají smysl. Mají rádi to co je, umí se tomu přizpůsobit a přežít v tom.

Jak se liší dnešní svět od toho, do něhož se Izrael narodil? Při hlasování o rozdělení Palestiny a vytvoření Izraelského státu v roce 1947 v OSN, 59% států hlasovalo pro, 18% se zdrželo hlasování a proti vzniku Izraele bylo 23%. Když se v roce 2017 hlasovalo v OSN o historickém vztahu Izraele k Jeruzalému, hlasovalo pro Izrael jen 4%, zdrželo se 6% a proti Izraeli se postavilo 90% států světa. Dříve nikdo nevěřil, že Izrael přežije a tak budil určité sympatie, což se časem změnilo. Zpočátku vyhrožovali arabští vůdci podřezáním všech Izraelců, zatímco dnes tito vůdci prosí OSN o ochranu před zlým židovským obrem. Tím obrem je 6 miliónů izraelských Židů, a proti nim stojí politováníhodný trpaslíček – 1,8 miliardy muslimů světa.

V izraelské tradici stojí mír nade vším, ale konflikty se sousedy i se světem nepřetržitě pokračují od roku 1948 až dodnes, a během nich zahynulo 22 000 vojáků a 2300 civilistů, zraněno bylo 100 000 lidí, uznáno bylo 75 000 armádních invalidů. Válečná střetnutí probíhala v letech 1948, 1956, 1967, 1973, 1982, 1991, 2000, 2006 a 2014. Jakoby se nic nezměnilo a Izrael přese všechny mírové ideály a nelogické ústupky stál stále na místě. Plave již 75 let proti proudu – ale přitom sílí. Lidé stále více chápou, že jsou jiné hodnoty než starost o mír a o nepřátele. Staré levicové strany mizí ze scény. Lidé jsou otevřenější praktickým řešením. Přeji svým vnukům, aby jejich stát, až mu bude 150 let, byl ještě silnější, aby sloužil zmatenému světu příkladem a aby byl světlem pro civilizované národy.

 

Autor: Tomáš Guttman

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc květen 2018: *****

Věra Vladyková 1000,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, ing. Věroslav Olič 603,- Kč, Vít Fortelka 500,- Kč, Leoš Richter 1000,- Kč, Robert Schlesinger 300,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, Pavel Klement 200,- Kč, Milan Černý 500,- Kč, Martin Pavlíček 850,- Kč, Jan Vojtěch 500,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Zdeněk Svoboda 200,- Kč, Jiří Dobruský 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč

Celkem za měsíc: 8 503,00 Kč
Vybráno 24.29%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
22 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.