26.2.2014
Kategorie: Společnost

Gastrollolol

Sdílejte článek:

OD: ZBYHNEV 26|02|2014

 

Mám rád dobré jídlo.V českých loužích a hájovnách mám tedy zajímavou šalánž, způsobenou tím, že dobrého jídla je ještě stále relativně pomálu.

 

 

Začněme tím, co vlastně rozumím dobrým jídlem. Primárně tím myslím jídlo, které je dobré po stránce smyslové, čili především dobře chutná, dobře voní, a pokud možno se na něj i dobře dívá. Dobré chutnání ovšem není triviální pojem, který strpí intuitivní definici- dobře chutná (někomu) i v mekáči. Dobrá chuť se v zamýšleném významu rovná chuti, která chutí i lehce mlsnějšímu jazýčku. Pochopitelně, že se jedná o soudy čistě subjektivní, a každej ať si baští, co se mu zlíbí. Přesto je rozdíl mezi Monou Lisou a kalendářem s koťátky, a ten hédonismus je potřeba blíže kvalifikovat. Řekněme tedy, že žádoucí je protřelý, rozkoukaný hédonismus.

 

Konečně se cení i zdravotní ohled, čili za dobré jídlo neoznačím nic, co by strávníkovi přivodilo trojitý bypass. Zde tedy máme objektivní kritérium, které nám ostatně ke zdařilému pranýřování českého pohostinství, nikoliv však české kuchyně (sic!) úplně stačí. Zároveň se zdravotnímu argumentu proti smažáku s hranolkama ve voleji po rybích řízcích nedá oponovat osobními preferencemi, drahotou (salát stojí míň), či proletářskou znouzectností (“Todle je pořádná bašta, ne ty jejich pičičandy!”).

 

Do dobrého jídla přirozeně nepočítáme výhradně haute cuisine, složenou předně z lanýžů, kachních prsou a foie  gras, nordické kreace z lokálních chaluh a oškrabaného sobího paroží, ani moderní molekulární černokněžnictví, tvořící z masa pěnu a z ovoce kapalným dusíkem zmražené perly- s cenou, dostupností surovin a složitostí souvisí dobrota jen okrajově. Stejně tak je dobré jídlo za správných okolností buřt na ohni (je-li z masa), rohlík s kofilou (je-li křupavý) a, přirozeně, domácí svíčková (je-li dobrá).

 

Dobré jídlo je především o poctivosti.

 

Co se mé kvalifikace týče, proškolil jsem se vlastní hubou křížem krážem od Istanbulu po L.A. Vím, co mi chutná a troufnu si říct, že i vím, co jím, ale nejsem koniser, schopný identifikovat lokalitu odchytu tresky podle množství kadmia v játrech, ani mi žádné noviny neplatí za to, abych se polovzdělane povyšoval nad lidi, kteří umí něco, co já ne. Nejsa tedy foodblogger, nečiním si nároků na univerzální platnost toho, co řeknu. A to ani přesto, že je to pravda.

 

Foodblogů je všude jak nasráno a píší vesměs všechny totéž, takže se v maximálně míře vyhneme klišé a v případě, že se jim vyhnout nelze, je patřičně z textu vytkneme upozorněním.

 

Například takto. Klišé: Dobrá kuchyně obvyklá bývá jednoduchá. Naopak, práve nejhorší blemcajzy bývají překomplikované a překombinované. Nebát se jednoduchosti je základ. Jenomže to vyžaduje především suroviny, na kterých není třeba nic maskovat. /konec klišé.

 

Přistupme k věci.

 

V Česku je s jídlem ještě hodně co dohánět, a zdaleka se to neomezuje jen na obvyklé výtky, které naštěstí už masivně prosakují do obecného povědomí. Máme tu kupříkladu oproti západním zemím specifickou situaci kvůli nepoměru cen kvalitních surovin a kvalifikované práce vůči obvyklým příjmům.

 

Totiž: přestože si Praha vytvořila na české poměry příjemně pokročilou sub(/super)kultůru, rozdíl oproti západoevropským metropolím je stále ještě propastný. Především je tu tedy dobré jídlo v poměru ke kupní síle obyvatelstva nepoměrně (přesněji podle srovnávané země dvakrát až čtyřikrát) dražší. Degustační menu na srovnatelné úrovni zde http://www.viajante.co.uk stojí úplně stejně, jako tůdle http://www.ladegustation.cz/cz/ . Rozdíl je pochopitelně v tom, že průměrný roční příjem Brita je 806 000 kč*, kdežto Čecha 250 000.

 

Tím pádem má české slušnější podniky v dosahu podstatně menší segment populace, neboli, je přiškrcená poptávka- pročež se tu opravdu dobrých restaurací drží stabilně jednociferný počet.

 

V krajských městech je výjimečným štěstím, drží-li se jedna. Konkrétně ve městě, kde by chtěl žít každý, se po několika pokusech o otevření dobré restaurace, z nichž všechny skončily buďto krachem nebo po šikmé ploše inkrementálního šizení sjely do glutamátu, konečně uchytila díky byznysplánu založeném na chlastu tato vinárnorestaurace: http://www.vinarnasolnice.cz.

 

Dalším specifikem malého českého rybníčku je, že se zhusta za dobré jídlo považují i jídla zhola nedobrá. Blbé je, že v podobných podmínkách přežívají, a dokonce se skrze zákazníka náročného na zjev, nikoliv však na kvalitu, nemravně považují za hogofógo i takové v poměru ke kvalitě relativně arschteuer hladomorny, jako http://www.masne-kramy.cz . Bohužel podsvícený bar a hranatý talíř na malém městě k vytvoření dojmu upscale podniku stačí, a člověk se sotva brání studu za druhé, když si uznale šušňají na tom, co by měli vrátit.

 

Nakolik je takový zákazník odrazem krajské ekonomiky, založené primárně na rozkrádání dotací, předražování veřejných zakázek, šulení s územním plánem a kindermafiózování kolem fotbalu a hokeje, je otázka rétorická, protože pochopitelně zcela.

 

 

 

Prazlo na jídelníčku

 

Trolling v českém pohostinství nezačíná přitom bohužel v kuchyni, ale už na jídelním lístku. Zvláštností českého pohostinství jsou zvláště neprůhledné názvy, jako “Šafářovo překvapení”, či v čínských bistrech překvapivě upřímně pojmenované “Kuře tajemné chuti”. V samostatné lize jsou pak středověké krčmy, které budují ambiánc tím, že napíšou jídelníček švabachem a randomizují slovosled (“koleno pečené”, “kuřátko nadívané šalvějí ovoněné”, “polévčička houbová paní ctné Brunhildy”). Poprvé je to okouzlující, podruhé to začíná obtěžovat, a potřetí má člověk chuť sejmout ze zdi sekyru dekorativní a dojít dekapitovat pachatele.

 

Další zajímavostí je, co se děje s cizojazyčnými názvy jídel, dostanou-li se na jídelníčky malebně vypšouklých podniků. Uvádím tímto do obecného povědomí specificky český systém negativních michelinských hvězd, jenž dle klíče Cordon Bleu vypadá následovně:

-*  je to na jídelníčku

-** “cordon blue”, “gordon bleu”

-*** “gordon blue” (du blejt)

 

Mínusové hvězdy lze udělit i za výskyt Katova Šlehu a podobných nepokrytých kanálů recyklace zblytků.

 

Věcí už obecně známou je nesmyslný rozsah většiny českých jídelních lístků, nicméně zopakujeme to ještě jednou. Klišé: Víc než deset položek na jídelníčku u restaurace bez zjevného brutálního otoče je varovný signál. Radši na výběr ze čtyř. /konec klišé

 

Importované kuchyně

 

Specifický je i příběh přespolních kuchyní, jakmile vstoupí do ČR.

 

Například: Čínská kuchyně, kterou by nikdo v Číně neidentifikoval jako čínskou, pokud vůbec jako kuchyni.

 

Indická kuchyně, která je v Praze za hogofógo, zatímco v menších městech se prakticky stejné jídlo prodává za ceny takřka indické.

 

Ultradrahá japonská kuchyně, konkrétně sushi, které bylo ve své domovině jídlem chudých, a v západní Evropě je bězně k dostání zcela přijatelná neomezená konzumace za 10-15€. V Praze se za takovou cenu pořídí buďto sice neomezené, ale zcela nejedlé bufáčové sushi v Palládiu, nebo čtyři až šest kousků dobrého sushi v civilizovaném podniku. Dobré all you can eat pak stojí dvakrát víc.

 

Italská kuchyně se v Česku zabydlela celkem dobře. Je na ní brutální marže, sotvaco zkazit a je to jednoduché. Výjimky jsou dvě, a obě na rovině lingvistické.

 

Gnočy a the curious case of the czech Espresso.

 

Je zajímavým úkolem pro jazykozpytce zjistit, jak probůh došlo k tomu, že se gnocchi začaly v česku vyslovovat nikoliv [ňoky], nýbrž nepochopitelným pře(ú)chýlením jako [gnočy]. Tento omyl je přitom natolik rozšířený, že je obsluha schopná se kolikrát i hádat, že je to takhle správně.

 

Neni.

 

V případě českého Espressa, tedy Pressa, je vysvětlení jednodušší. Na vině je hamty hamty zaalpská kuchyně “když je vidět talíř, je toho málo”. Předpokládám, že někdy na začátku 90. let se párkrát někdo pokusil prodat pod názvem Espresso skutečně Espresso a dostal vydržkováno, s nejvyšší pravděpodobností od aparátčíka přetransformovaného na “podnikatele” v bílých ponožkách a fialovém obleku, že je to malý.

 

Espressu se v Čechách říkává “Piccolo”, což je pojem v Itálii zcela neznámý, a českému Pressu se v Itálii říká “Doppio”, “Lungo”, či “Che cosa é questa merda?!!”.

 

Co s tím

 

Řešení je odvoditelné, jamile si uvědomíme příčiny- primárně kulturní devastaci národa čtyřiceti lety komunismu. Někde mezi generací našich babiček a našich vrstevnic (twenty až thirty somethings) se ztratila polovina kuchařského řemesla, a ten časový překryv s komunismem je zcela jednoznačný a usvědčující.

 

Protilékem je osvěta, ke které ostatně dochází přirozeným vývojem jak vyjíždíme, cestujeme, ochutnáváme a poznáváme.

 

Probíhají i snahy organizované a relativně exponované. Sem tam řvoucí dacan v televizi sice rozšíří povědomí, ale Pohlreich má i jako Gordon Ramsay pro chudé co dohánět, a Vaněk bohužel používá jinak zábavné Peklo na talíři zcela nepokrytě primárně jako marketingový kanál pro své kamarády a jejich importérské minibyznysy, čímž redukuje informační efekt a důvěryhodnost svých výstupů na zlomek potenciálu. Přesto chvála budiž Prakulu.

 

Co s tím tedy uděláme my, a můžeme s tím vůbec něco udělat? Můžeme. Začít u sebe, a optimálně doma.

 

Ženydívkyžínkyděvčátka povolila a jsou na vaření příliš sexy (od určitého skóre krásy se o to nemusí starat), a symetricky se naštěstí muži vaření chopili jako koníčka. Není pochopitelně dobré, aby to pro kohokoliv byla nucená robota. Společné vaření ovšem může být do budoucna příjemná, nenucená, zdravá a častá aktivita.

 

Pro nápravu kvalitativní stránky musíme my chlapci především jít příkladem, a zadruhé se musíme za jeden provaz spolčit, že budeme aspoň dostačující úroveň domácí kuchyně (ať si je třeba jednou za měsíc) klásti sobě za přestovlaknejede. Autorka knedlíku v trojobalu musí být napříště ve 100% případů s železnou důsledností odeslána klečet na hrách. Modelka, právě se navrátivší ze šňůry po Milánech a Newyorcích musí být srozuměna se skutečností, že žádnej chlap hodnej toho jména se v dlouhodobém horizontu neobejde bez domácí svíčkový.

 

V mužském kolektivu musí být napříště terčem posměchu křupanství, nikoliv naopak zkušenost. Homosexuální aureola, připisovaná sebemenšímu přehledu v jídle, je kompenzační produkt řízkožroutů z výkopu, pomni!

 

Při stravování v restauracích je pak potřeba neživit traviče, polotovarové teroristy a glutamátové patlaly, a naopak jít po kvalitě za rozumnou cenu. Jelikož je tu kultura šizení zabydlená i v kuchařských školách, je skvělým trendem vyjíždění našich kuchařů a číšníků do světa na zkušenou.

 

Vyhlídky jsou světlé, a dobrého jídla přibývá jak v absolutních číslech, tak jako podílu na celku pohostinství. Úplná náprava je zřejmě otázkou generační obměny, a čvachtající manžové budou v suterénu společnosti vegetit vždycky (americká white trash se nestravuje jinak) ale už teď se dá, když člověk ví, kam jít, konzistentně  dobře a zdravě jíst. Pokud se navíc dobré jídlo stane výhledově v poměru ke kupní síle obyvatelstva dostupnějším (což bude třeba řešit především onou kupní silou), bude ještě lépe. S okamžitým účinkem by stačilo posunout nákupní zvyky národa směrem k menšímu množství a vyšší kvalitě, protože jestli české obyvatelstvo, a tím spíše to nízkopříjmové, něčím opravdu netrpí, je to podvýživa. Takže, kdo chce, může už teď. Kdo nechce, vejmluvu si vždycky najde.

 

My přirozeně chceme. Moc.

 

Dobrou chuť!

 

 

ZDROJ: zbyhnev.com

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP

Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 4,91 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.