3.10.2013
Kategorie: Společnost

EU 2013: Představy europeistů vs. realita

Sdílejte článek:

LUBOŠ ZÁLOM 03|10|2013

Před dvěma týdny přednesl předseda Evropské komise José Manuel Barroso svůj každoroční projev, svoji Zprávu o stavu Unie 2013. Kolik lidí asi našlo dost síly a vyslechlo si projev celý, aniž by u něj usnuli paralyzováni nudnou bezobsažností? Hádám, že ani přítomní poslanci to nedokázali a věřím, že i ti největší eurofanatici, jako např. Cohn-Bendit nebo Schulz, strávili většinu z oněch 45 minut něčím smysluplnějším, třeba hraním piškvorek. Potlesk se ozýval jako něco neuvěřitelně neosobního, ne nepodobného hromadným potleskům, které známe z archivních záběrů komunistických sjezdů z Kongresového paláce. Upřímně lituji překladatele, který musel projev simultánně tlumočit pro ČT – nevěřím, že za něco takového lze dostatečně zaplatit…

 

 

Prázdnota Barrosova projevu pak možná byla svého druhu zbraní, ochranným prostředkem před kritikou. Protože – lze vůbec smysluplně posuzovat, hodnotit a kritizovat něco, co vlastně nemá žádný obsah? Možná se mi to jen zdálo, ale i obvykle eurooptimistická média tentokrát přešla Barrosův projev spíše taktním mlčením.

 

Na projev jako celek, jenž tvořily spíše vzájemně nesouvisející výzvy a apely („je třeba něco…“, „musíme něco…“), proložené sem tam ujišťováním, že Evropská unie, navzdory škarohlídům, přežila krizi, a zároveň upozorňováním, že Evropa musí krizi vzdorovat a řešit ji, se skutečně příliš reagovat nedá. Můžeme si to však projít postupně.

 

Občanům navzdory

 

“Teď je třeba povznést se nad čistě národní otázky a provinční zájmy a zasadit se o opravdový pokrok v evropských otázkách. Vnést do diskuse s voliči jednotlivých států skutečnou evropskou perspektivu.”

 

Národní a provinční zájmy tedy musí ustoupit zájmům Evropské unie. V českém simultánním překladu (pro odvážlivce je k poslechu ve webovém archivu ČT24) však zaznělo něco poněkud jiného, více znepokojujícího: osobní zájmy musejí ustoupit zájmům celku. Leckdy se stane, že skutečný význam se, jak se říká, ztratí v překladu. Zde můžeme tvrdit, že v překladu se naopak skutečný význam našel. Nemůže být asi pochyb, že lidé jako je Barroso pohrdají individuálním zájmem každého jednotlivce – ovšem zatím si to pouze myslí a touhu po naprostém ponížení jednotlivců nezahrnují do svých projevů. Volání po nadřazenosti zájmů Evropské unie je však v principu to samé, podrobení zájmů jednotlivce je v něm skryto. Jestliže je zájem Evropy nadřazen všemu ostatnímu, jsou to nakonec jednotlivci, kdo bude obětován. Chcete podnikat, založit rodinu, vzdělávat se, sportovat, pít dobré víno, užívat si láskyplný vztah – prostě být šťastni? Tak pozor: je to jen váš osobní zájem, a bude-li kolidovat se zájmem celku, tak vám prostě nebude štěstí dovoleno.

 

Kde se vůbec vzal nějaký zájem Evropské unie? Lze jej nějak definovat? Ne, kolektiv nemůže mít zájem, nemůže sledovat žádné hodnoty, na rozdíl od jednotlivců. I vyšší zájem definovaný na základě státu je něčím nereálným, budeme-li se jej však pokoušet definovat na základě jakéhosi nadstátního slepence, dosahuje iracionalita netušených výšin. Evropský zájem je něco natolik nereálného, že se jej vlastně nikdo, včetně těch nejfanatičtějších europeistů, dosud nepokusil definovat jinak než jako několik málo bodů, bez bližšího vysvětlení nebo rozvedení: mír, sociální spravedlnost, konkurenceschopnost, vnitřní trh. Sama o sobě tato slova, použitá jen jako hesla, nenesou žádný obsah. Existuje něco jako „sociální spravedlnost“? Jak definovat „vnitřní trh“? Má smysl evropská politika konkurenceschopnosti, která ve skutečnosti konkurenceschopnost evropských firem prokazatelně zabíjí?

 

Evropský zájem je nedefinovatelný, při bližším zkoumání se jakkoliv formulovaný koncept evropských zájmů musí rozpadnout jako domeček z karet, a odhalit skutečný zájem architektů evropské integrace. Ti svorně pokračují v cestě vytyčené zástupem diktátorů, tyranů a totalitářů, kteří sice mohli zastávat různé myšlenkové směry, ale měli jedno společné: nežádali po jednotlivcích racionalitu a sledování vlastního zájmu, nýbrž apelovali na jejich podřízenost a poslušnost. Zájmem evropské politické aristokracie není nic jiného než destrukce: destrukce přirozeně vzniknuvších a rozvíjejících se mezinárodních struktur, destrukce i těch posledních pozůstatků ideových základů, na nichž stojí západní civilizace, úplná destrukce kapitalismu, destrukce svobody jednotlivce, a v neposlední řadě destrukce racionality. To vše lze zničit pouze zničením jednotlivce, pošlapáním individuality, naprostým podřízením člověka vykladačům „vyššího zájmu“.

 

Ekonomický trockismus

 

“U států, které jsou vůči krizi nejméně odolné a které nyní vynakládají mimořádné úsilí na zreformování svých ekonomik, se začínají projevovat pozitivní výsledky. … Co v prvé řadě můžeme a musíme udělat, je vytvořit bankovní unii. Je to první a nejnaléhavější fáze na cestě k prohloubení hospodářské a měnové unie, což Komise podrobně navrhla ve svém plánu z loňského podzimu. “

 

Pan Barroso byl očividně tak ukolébaný pohodlnou nudou svého projevu, že si neuvědomil, co mu vlastně jeho speechwriter napsal – že byl schopen takřka v jednom odstavci optimisticky mluvit o vybřednutí z krize, a zároveň upozorňovat, že je nutné s krizí bojovat, k čemuž dozajista pomůže vlhký sen každého europeisty: bankovní unie.

 

Politická a úřednická vrchnost Evropské unie si dobře uvědomuje jednu věc: musí pro sebe zajistit dostatek práce. Nesmí dopustit, aby byl proces unifikace, integrace, dekompozice národních států a svázání ekonomiky do pevných okovů jednoho dne ukončen. A není lepšího prostředku, než permanentní krize, vyžadující permanentní reformy. Jde vlastně o jakýsi ekonomický trockismus, neustálá revoluce v ekonomické oblasti, neustálý boj proti tomu, co zapříčiňuje, že žádná z regulací a intervencí nemá takový efekt, jaký byl prezentován veřejnosti: tedy proti ekonomické realitě. Nekonečná řada stále zhoubnějších, ekonomiku stále vážněji deformujících reforem znamenají pro europolitiky nekonečný zdroj moci.

 

Pevnější semknutí národních ekonomik, jež si pan Barroso tolik přeje, není nic jiného, než snahou získat o něco větší moc nad občany jednotlivých členských států a ovládnout jejich peníze, a zároveň pokusem dostat Evropu do stavu permanentní krize, vůči níž bude třeba bojovat. Unifikace bankovního systému i rozpočtových politik a následné faktické zničení národních ekonomik připraví ekonomy o základní možnost, jak pomocí srovnání jednotlivých členských států definovat, který z nich je v největších problémech a kde hledat jejich příčiny, protože běžné ekonomické ukazatele v prostředí bankovní a fiskální unie přestanou dávat smysl, zároveň dá bruselským regulátorům možnost stanovovat ukazatele naprosto arbitrárně (vzpomeňme si na nápad N. Sarkozyho sledovat kromě HDP také jakýsi index štěstí) a příčiny nevyhnutelných ekonomických problémů si vymýšlet. A podle toho rozhodovat, jaké další, v konečném důsledku stejně ničivé intervence uplatnit. Výsledkem bude orwellovská ekonomika, permanentní válka proti krizi, z níž se budeme podle čísel vycucaných z prstů bruselských statistiků postupně dostávat, ale nikdy z ní nevybředneme, podobně jako v románu 1984 udržovaly vládnoucí špičky zbytek obyvatelstva v neustálé válce proti sousednímu celku, která sice byla neustále na dosah vítězství, ale nikdy neskončila – protože válka byla smyslem orwellovské politiky. Smyslem politiky Evropské unie je také soustavná válka: proti ekonomické realitě a tedy i proti občanům.

 

 

Je EU skutečně mírovým projektem?

 

“Příští rok si připomeneme stoleté výročí začátku první světové války. Války, která Evropu zdevastovala, od Sarajeva po řeku Somme. Mír nesmíme nikdy brát za samozřejmost. Je třeba si připomenout, že právě díky evropskému projektu dnes mohou dříve znepřátelené země usednout společně ke stolu a spolupracovat. A právě díky evropské perspektivě našly dnes společnou řeč i Srbsko a Kosovo, s Evropskou unií v roli zprostředkovatele. … Nobelova cena za mír, kterou EU vloni získala, na tyto úspěchy historického významu upozornila: na to, že evropský projekt je projekt mírový.“

 

Poslední, u čeho bych se chtěl zastavit, je Barrosovo varování před příčinami první světové války a neustále omílaná, falešná teze, že integrace je důvodem, proč evropský kontinent zažívá tak dlouhé, nepřetržité období míru.

 

Skutečně je Evropská unie takovou oázou míru, o jaké nám její příznivci básní? Ano, členské státy EU nepostihla žádná válka již mnoho desetiletí, ale to nemusí trvat věčně. Evropská unie má imperiální ambice, z jednotlivých členů chce vytvořit jakési provincie, rozdrobené na regiony. Chce smazat stopy po národním povědomí a hrdosti. A stejně jako jakékoliv impérium, i Evropská unie v sobě nese nevyhnutelný fakt, že se jednoho dne rozpadne, podobně jako se rozpadlo jakékoliv jiné impérium postavené na mocenské hegemonii. Otázkou pouze je, o jak násilný rozpad vlastně půjde. Vzhledem k tomu, že jen málokdy se podaří, aby se soustátí rozpadlo za pokojných a mírových podmínek, jako se to podařilo při rozdělení Československa, lze spíše očekávat násilí úměrné tomu, co bude oním impulsem vedoucím k rozpadu, kdo jej podnítí, jak budou reagovat mocenské špičky a v neposlední řadě jaká bude reakce těch, kteří se stali na evropském kolektivismu životně závislými. Rozpad Evropské unie mohou provázet rasové pogromy, náboženské války, fanatický etnicismus, třídní rozbroje. Jisté je pouze jedno: Evropská unie se rozpadne. A že to nebude žádná selanka, o to se můžeme bez obav vsadit.

 

Ovšem i kdybychom odhlédli od nevyhnutelného rozklížení celého integračního procesu, je zde ještě něco jiného, velice ošklivého. Vedoucí představitelé EU jsou nepochybně posedlí mocí. Na jednu stranu se snaží svou moc uplatňovat a rozšiřovat uvnitř EU – chovají se násilnicky k občanům členských států. Na druhou stranu se pokoušejí násilně ovlivňovat dění v cizích státech, buď pomocí hrozeb nebo prostřednictvím přímého násilí. Vidíme, že EU se přímo třese na možnost ovlivnit dění v Sýrii, buď diplomatickou cestou, nebo nejlépe účastí na přímém vojenském útoku. Je však zřejmé, že vojenská účast by byla pro politiky EU daleko lákavější. Tuto roli, třebaže v poněkud menším rozsahu, si EU vyzkoušela již během občanské války v Libyi, kdy se postavila na stranu islamistických rebelů, třebaže si lidé jako Van Rompuy, Schulz nebo Barroso ještě několik málo měsíců předtím přátelsky třásli rukou s M. Kaddáfím. Po nějaké době však starého a již neškodného diktátora hodili přes palubu a vyměnili jej za bandu vousatých fanatiků v hábitech. Sýrie je jen další kapitolou, ať už dopadne jakkoliv. Motivace představitelů EU by se dala odkrýt čistě psychologicky: trpí soustavným, hlubokým komplexem méněcennosti. Neustále se snaží s někým soupeřit, vyrovnat se Americe, vyrovnat se Číně. Dohnat a předehnat, a nakonec si za to vzájemně rozdat medaile. V ekonomice se to nedaří: EU směšně zaostává, s každou další regulací své zaostávání jen prohlubuje – a pokusit se získat vliv tam, kde stát dokáže být, na rozdíl od ekonomiky, skutečně efektivní, tedy ve válčení, je jistě velice lákavé.

 

Na pouhém faktu míru na určitém území zase tak dalece nezáleží. Stejně by totiž mohli argumentovat zastánci života v područí Sovětského svazu – v okamžiku rozpadu sovětského bloku mělo Československo za sebou čtyři desítky let života v míru (bratrskou pomoc v srpnu 1968 nepočítám) – ale jakého míru? Podobně Hitlerova Třetí říše, kdyby bývala ve svých válečnických snahách uspěla, by pravděpodobně přinesla obsazené Evropě dlouhá desetiletí míru (a ekonomické stagnace), a válečnické snahy by mířily spíše vně (viz např. výborný film Otčina). A lze předpokládat, že ekonomická realita poválečné Třetí říše by se od hospodářství Evropské unie příliš nelišila: jednotný vnitřní trh, společná měna, nadnárodní solidarita, environmentalismus, korporativistický socialismus…

 

Proklamace o tom, že hlavní přínos Evropské unie spočívá v zajištění míru pro Evropany, bych tedy bral s velikou rezervou. Barrosovo upozorňování na rok 1914 jako na varovné memento v sobě nese nechtěné varování. Politika Evropské unie se ubírá stejným směrem jako Německo nebo Rakousko-Uhersko: přebujelý státní aparát a supernacionalismus jsou jejími důležitými charakteristikami. A třebaže se dnes agresivita Evropské unie neobrací proti evropským zemím (tedy alespoň do té doby, budou-li poslušné), může se obracet ven – vůči Rusku nebo vůči zemím středního východu, přičemž motivem nebude obrana svých občanů (vlastně neexistuje ani nic jako evropský občan), nýbrž pouze uplatňování moci samo o sobě.

 

Naopak Evropa svobodných tržních ekonomik, spojených dobrovolnou spolupráci bez snah o politickou integraci, by byla tou skutečnou zárukou míru. Malý stát, jehož pole působnosti bude omezeno jen na ochranu přirozených práv svých občanů, se nemůže jen tak snadno vyvinout v násilnický superstát. Jeho politická filozofie to vylučuje a existují v něm účinné mechanismy, pomocí nichž mohou občané, kteří si váží svobody a individualismu, udržet stát v jeho přirozených mantinelech.

 

Evropská unie není mírový projekt. Je to stejný projekt, jenž měli v hlavě všichni, kteří se kdy pokoušeli ovládnout Evropu, svázat jednotlivé státy a učinit z Evropy vězení národů. Architekti evropské integrace pouze pochopili, že válečná cesta je velice nejistá, vyčerpávající, a nebezpečná – politické prostředky, postupné oklešťování suverenity salámovou metodou a ideologické působení na občany jednotlivých zemí pomocí europeistických pátých kolon, které je donutí vzdát se své suverenity víceméně dobrovolně, je strategií daleko jistější.  Výsledek však bude stejný. Evropská unie je ve skutečnosti mocenský, násilnický projekt. A nehraje roli, kolik výstřelů při jeho uskutečňování zatím nezaznělo.

 

Jak tedy Barrosův projev shrnout? Byl v podstatě esencí toho, čím dnešní Evropská unie je a co v ní bylo přítomno od samého počátku: odpor vůči svobodě a touha po moci, bez ohledu na následky. A lze očekávat, že příští rok přednese předseda Komise stejný projev, jaký byl ten letošní. Politické struktury Evropské unie totiž evidentně žijí ve své vlastní vykonstruované realitě.

 

(Pro odvážlivce: projev dostupný nahttp://ec.europa.eu/ceskarepublika/news/130911_barroso_projev_cs.htm)

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.