12.6.2014
Kategorie: Ekonomika

Ekonomické vs. politické způsoby zbohatnutí

Sdílejte článek:

OD: JOSEF TĚTEK 12|06|2014

Dnes se pojďme podívat na dva typy miliardářů a jejich společenský přínos. Představme si, že máme zhodnotit společenský prospěch tří mužů, z nichž každý disponuje majetkem ve výši jedné miliardy dolarů. Miliardář Frank je věhlasný architekt, miliardář José vlastní úspěšný pornografický web a miliardář Hans je dlouholetý předseda Evropské kosmické agentury. Jak jejich přínos posoudit? Intuitivní odpovědí by mohlo být řazení Hans, Frank, José. Hans koneckonců usiluje o posunutí hranic vědeckého poznání; Frank staví krásné a oceňované domy; José naproti tomu pouze uspokojuje nejnižší lidské pudy a odvádí energii milionů mužů od produktivní činnosti. Takové řazení by bylo pochopitelné – ovšem také čistě subjektivní.

 

 

Objektivnímu hodnocení prospěšnosti těchto mužů by mohla napovědět výše jejich finanční odměny. Na první pohled je zde však patrný zádrhel – všichni tři svou činností akumulovali majetek o výši jedné miliardy dolarů. Zdá se tedy, že jsou všichni za své aktivity oceněni stejně. Stejnému výsledku ovšem u jednoho z nich předchází naprosto odlišný proces, jakým se ke svému jmění dopracoval.

 

Německý sociolog počátku dvacátého století Franz Oppenheimer ve svém díle s prostým názvem Stát navrhuje rozlišovat mezi dvěma protikladnými způsoby, jak si člověk obstarává prostředky k uspokojení svých potřeb. Jedná se o „ekonomické prostředky“, charakteristické oboustranně dobrovolnou směnou plodů vlastní práce s druhými, a „politické prostředky“, vyznačující se jednostranným přivlastněním plodů práce ostatních.

 

Aplikujeme-li definici pana Oppenheimera na naši modelovou situaci, pak Frank a José přišli k jmění ekonomickými prostředky, zatímco Hans prostředky politickými. U Franka a Josého se lidé dobrovolně rozhodli, že s nimi smění své peníze za nabízené služby, zatímco u Hanse mají povinnost odvést část svého příjmu bernímu úřadu, který poté zaplatí Hansovi. Objektivní zhodnocení společenské prospěšnosti našich mužů tedy je, že Frank a José jsou společensky prospěšní stejnou měrou, jelikož lidé se dobrovolně rozhodli zakoupit jejich služby (a to do stejné úrovně – jedné miliardy dolarů), zatímco u Hanse o prospěšnosti hovořit nelze, protože u jeho služeb nemají lidé svobodu volby, zda za ně platit či neplatit. Je přitom pravděpodobné, že alespoň pro některé daňové poplatníky ztělesňuje Hans čistou újmu, jelikož by se svými penězi raději naložili jinak.

 

Paretovo optimum

 

Paretovo optimum označuje ideální situaci, kdy nelze již žádným činem zvýšit společenský blahobyt, aniž by někomu byla způsobena újma. Dříve měli tzv. ekonomové blahobytu za to, že cestou k Paretovu optimu je zdanit bohaté a obdarovat chudé – nepředstavuje koneckonců dolar pro milionáře nižší hodnotu než pro žebráka? Jelikož je ovšem lidský užitek čistě subjektivní veličinou, neexistuje způsob, jak jej objektivně měřit a mezilidsky porovnat. Jinými slovy nikdy nevíme, jaké úmysly měl boháč se svými penězi, a nakolik si bude chuďas dotace vážit – pouze si můžeme myslet, že to víme. Zdanění, jakožto vynucená platba, tak společnost od Paretova optima vzdaluje.

 

 

Tajemství Warrena Buffetta

 

V předchozím článku jsme viděli, že životní úroveň se v tržních ekonomikách vyrovnává – mimo jiné je tomu tak proto, že majetní lidé, kteří k majetku přišli pomocí ekonomických způsobů, značně přispívají k růstu bohatství širokých mas. Do každé transakce totiž člověk vstupuje s předpokladem, že danou transakcí zvýší svůj blahobyt. Kdyby zvýšení blahobytu nepředpokládal (a jedná-li na volném trhu, bez vládní ochrany vyvolených podniků), pak by do dané transakce nevstoupil; a pokud by se prvotní předpoklad nepotvrdil, transakci by neopakoval. Lidé tak svým opakovaným užíváním služeb Microsoftu, Virgin Airways či Wallmartu zvyšují své bohatství a tím pádem i potvrzují status Billa Gatese, Richarda Bransona či rodiny Waltonových jako jedněch z nejužitečnějších lidí na světě.

 

Zatímco u prvního typu miliardářů máme volbu nepřispívat k jejich jmění, u druhého typu je tato možnost často potlačena, ať z titulu jejich nadstandardních vztahů s mocenskou elitou, či v rámci převládajícího klimatu státních intervencí, které vždy nutně dělí společnost na ty, kterým prospívají, a ty, kteří danou intervenci platí (jak ostatně v nedávném rozhovoru potvrdil i guvernér České národní banky).

 

Monetární politika je archetypem politického způsobu zbohatnutí, přičemž hyperaktivita americké centrální banky posledních let je v tomto ohledu opravdovým požehnáním. Dlouholetá politika nulových úrokových měr a kvantitativního uvolňování žene akciové trhy nahoru (ačkoli jsou největší americké firmy rekordně zadlužené) a tím pádem zvyšuje jmění držitelů akcií, ovšem na úkor držitelů znehodnocujících se dolarů. Disponuje-li člověk v tomto klimatu ještě znalostí zákulisních politických jednání, nemůže se pak při své investiční aktivitě téměř nikdy mýlit – tak jako Warren Buffett.

 

Kromě „politických podnikatelů“ je konečně třeba zmínit i mnohem početnější a stále rostoucí skupinu lidí, kteří jsou na politických způsobech obstarávání obživy závislí. Jedná se o zaměstnance státu a firem žijících ze státních zakázek a dotací, příjemce sociálních dávek a státních penzí. Abychom předešli ohnivým komentářům – toto není obvinění členů uvedených skupin, pouze konstatování faktu, že s rostoucí rolí státu v ekonomice nutně ubývá podíl lidí využívajících ekonomické způsoby zbohatnutí a přibývá podíl lidí závislých na způsobech politických.

 

Léčit příčinu, ne příznaky

 

Boj proti majetným je do určité míry dost možná založen na podvědomém odmítání politických způsobů bohatnutí. Patrně málokdo směřuje svou zášť vůči lidem jako Steve Jobs či Charles Branson – právě naopak, tito a jim podobní podnikatelé se těší obecné oblibě.

 

Ačkoli však existuje skupina majetných, kteří ke svému majetku přišli pomocí politických způsobů, není řešením jejich zdanění a přerozdělení takto získaného majetku. Stejně jako ve všech oblastech lidského konání je i v tomto případě třeba řešit příčiny problému, nikoli jeho příznaky. Řešením je tak odstranění příležitostí pro zbohatnutí druhého typu a zvrácení trendu, kdy hlavní slovo v západních ekonomikách přestává mít spotřebitel a je nahrazován regulátorem, politikem a úředníkem.

 

ZDROJ: mises.cz

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.