24.7.2013
Kategorie: Multikulturní soužití

Druhý rozhovor, tentokráte s „militantní neonacistkou“

Sdílejte článek:

OD: TOMÁŠ PECINA 24/07/2013

 

Marie Rausku (nar. 1979) je druhou z patnácti stíhaných neonacistek v monstrosním procesu s členkami hnutí Resistance Women Unity, které mám tu čest čtenářům svého blogu představit. Podobně jako právnička Z. Ferancová je i M. Rausku ukázkovým příkladem „stupidního deprivovaného hovada“, potvrzujícím theorii znalce Ivo Svobody, z jakých sociálně-pathologických vrstev se příznivci tzv. pravicového extremismu v České republice rekrutují.

 

 

Od. r. 2005 žila M. Rausku střídavě v Praze a ve Švédsku, v r. 2010 se natrvalo přestěhovala do Helsinek, kde se seznámila se svým manželem-profesionálním hudebníkem. Pracuje jako vedoucí účetní ve společnosti zabývající se finančními obchody, ve volném čase se věnuje četným zálibám, mezi něž patří rocková hudba, výtvarné umění, cizí jazyky (kterých, jak jsem se přesvědčil, ovládá opravdu hodně), fitness, tanec a výroba šperků z drátů a korálků.

 

Trestná činnost, pro kterou stojí před soudem, spočívá v jediném skutku, podílu na organisaci mikulášské besídky pro děti. Soudkyně jí proto nabídla možnost, že její trestní stíhání výměnou za doznání podmíněně zastaví. To však Marie Rausku odmítla, takže jí hrozí až pět let za mřížemi.

 

Když se před více než rokem mluvčí ÚOOZ Hanták a Klára Kalibová v televisi rozplývali nad tím, jak se podařilo dopadnout a rozprášit nejnebezpečnější a nejmilitantnější, ultratvrdé jádro českých neonacistek, nevěděl jsem, koho konkrétně si představit. Nyní mám konečně jasno, koho tím mysleli.

 

 

Říkala jste mi, že vlastní děti zatím nemáte, ale adoptovala jste na dálku dvě holčičky, jednu z Afriky, druhou z Indie. Nebála jste se, že vaše peníze inkasují podvodníci?

 

Dlouho jsem si užívala života bez dětí, a když je chci, tak příroda nedá. Nechci být jen sobec, který si veškeré své jmění nechá pro sebe. Uvědomila jsem si, že když sama dítě nemám, mohu pomoci dětem, které již na světě jsou a jsou v nouzi.

 

Prohlédla jsem si stránky různých neziskových organizací, poskytujících adopce na dálku. Nejprve jsem uvažovala organizaci Pelastakaa Lapset/Rädda barnen neboli Zachraňte dítě. U nich jsem ale zjistila, že mají mimořádnou reklamní kampaň, ovšem peníze bych posílala anonymně a oni by uznali za vhodné, komu je přidělí. Už to se mi zdálo divné, ale požádala jsem je o nabídku. Nabídka byla taková, že nejprve na postiženou oblast pošlu sto euro, abych ukázala, že jsem v platební schopnosti, a pak mi začnou vybírat dítě. To se mi nelíbilo a nelíbila se mi ani myšlenka, že by to bylo anonymní. Chci mít z dítěte radost, dopisovat si s ním, posílat fotky, malé dárky a podobně.

 

Potom jsem se díky jedné známé dozvěděla o organizaci Suomen World Vision. V té organizaci plní člověk funkci tzv. kmotra/kmotry (neplést s mafií!), dítě si vybere z databáze, je s ním kontaktu a organizace pořádá také jednou až dvakrát do roka návštěvní zájezdy k dětem. Moje známá má tři kmotřence v Ugandě a i tam za nimi byla. To mě přesvědčilo, že se nejedná o podvod, když jsem ji viděla s dětmi na fotce. Nahlédla jsem do databáze Uganda a z ní se na mě dívaly desítky párů dětských velkých černých očí. Vybrala jsem Annet, protože má narozeniny ve stejný den jako já. Ještě sama neumí psát, dopisy za ni píše její bratr, a ona k tomu něco vždycky nakreslí, minule obkreslila svou ručičku, aby se mě mohla na dálku dotknout.

 

Po tom jsem ještě náhodou našla přes SOS Children Village Indku Gayatri, té je šest, ovšem s ní jsem teprve na začátku kontaktu. Ta je sirotek, respektive matka ji někam odložila a dětská vesnička ji vzala do opatrování. U ní by byla i šance za dobrých sociálních předpokladů ji adoptovat doopravdy, ale nechci předbíhat. Samozřejmě pokud by mě odsoudili, tak moje šance na adopci je nulová.

 

Zpět k vaší trestné činnosti, ta čtenáře jistě zajímá nejvíc. V kolika letech jste poprvé pocítila potřebu narušit základy demokratického zřízení této země? Nebo jste snad byla konformní dítě/teenager a do střetu se zákonem jste se dostala až v relativně vysokém věku?

 

Pociťování potřeb v souvislosti s demokratickým zřízením Země české ve mně vyvolává, řekněme, smíšené pocity. Já jsem spíš ono demokratické zřízení chtěla využívat a ne nabourávat. Tím myslím využívat právo svobody projevu, vyznání, rovnoprávnost a podobně.

 

Do střetu se zákonem jsem se dostala poprvé v roce 2006 ve Švýcarsku na letišti v Curychu, na cestě ze služebního pobytu, jsouc předvedena před příslušné orgány, neboť jsem byla podezřelá z přenášení jakýchsi zakázaných látek. A těmi látkami nemysleli např. saténové prádlo. Byli to náramní podivíni, ta starší dáma policistka mě s velkým halasem a způsobením srocení lidu odvedla do takové budky, kde jsem se svlékla a byla jsem důkladně prohledána. Když nic nenašla, přišel jí kolega sdělit, že závadné zavazadlo nepatří mně. Byla jsem propuštěna, ovšem ta starší policistka se mi nejenže neomluvila, ale ještě mi vynadala, že ztrácím jejich čas a neumím se řádně chovat, neboť se tvářím podezřele, což jsem nepochopila. Zbytek spolucestujících už mě samozřejmě až do vystoupení z letadla a opuštění haly na letišti – tenkrát ještě jménem Ruzyně – měl za potenciální teroristku.

 

No a podruhé jsem se dostala se do střetu se zákonem na oné výše zmíněné brutální, bestiální a barbarské (dále jen b.b.b.) Mikulášské besídce pro děti, v Praze 2. Tento b.b.b. trestný čin mi způsobuje zmatení v hlavě, přestože se považuji za vcelku inteligentní osobu, ne a ne najít na Mikulášské besídce podstatu trestného činu. Akce byla pro děti, byla soukromá a během jejího konání si nikdo nepřišel stěžovat např. na rámus a samozřejmě nikdo nevolal policii. Na besídce se nepodával alkohol ani jiné omamné látky a po jejím skončení jsme se všichni v míru a klidu rozešli do svých domovů.

 

To už musíme nechat na soudních znalcích, ti vědí lépe než vy, co bylo při pořádání besídky vaším skutečným záměrem. Jak na vás vloni zapůsobilo usnesení o zahájení trestního stíhání? A co tomu říkali lidé ve vašem okolí, mám na mysli manžela, rodiče, přátele…? Maminko, tatínku, já jsem trestně stíhaná! – to musel být docela šok, ne?

 

Zahájení trestního stíhání pro mě byl šok, nemohla jsem dlouho věřit, že to myslí vážně. Na tu besídku jsem v době, kdy trestní stíhání začalo, dávno zapomněla a dalo mi práci zapojit mozkový paměťový software, abych si to vybavila. Avšak stále si nevzpomínám na onu trestnou činnost a upřímně, ani si nepamatuju, kdo tam vlastně všechno byl.

 

Moje rodiče ta obžaloba velmi rozzlobila – neustále tvrdí, jak je možné, že skuteční vrazi a násilníci jsou na svobodě a policie nahání mladé ženy. Můj manžel dlouho nechtěl věřit, že to je skutečně tak závažné, dokonce jednu dobu myslel, že to dělám závažnějším, abych se udělala zajímavou. Ale brzy mi začal věřit. Stále ale kroutí hlavou, jak je možné, že něco takového vůbec lze trestně stíhat, i kdyby se na té besídce opravdu nacismus propagoval, tak to byla jednak soukromá akce a za druhé máme přece tu demokracii a svobodu slova a projevu atd. Dlouho věřil, že to nakonec policie smete ze stolu, hned jak jim přijde něco závažnějšího na práci. Prý kdyby mě odsoudili a šla jsem do vězení, tak by sehnal advokáty a obrátil by se k nejvyššímu soudu do Haagu.

 

Já sama to nesu velmi těžce, nepovažuji se za zločince, jsem citlivá a srdečná žena, kvůli problémům se spánkem během stíhání jsem se musela poradit s lékařkou a dostala léky na spaní.

 

Vy jste nevěděla, že Michaela Dupová-Rodová byla, mimo jiné za aktivity v RWU, přes rok ve vazbě?

 

Že byla paní Rodová ve vazbě, jsem se dozvěděla, až když už v ní byla dost dlouho, ale nevěděla jsem, za co. Že to mělo být i za aktivity RWU, jsem se dozvěděla až z rozhovoru s ní na vašem blogu.

 

Jak jste prožívala výslech na policii?

 

Z výslechu jsem byla dost nervózní, přestože jsme se předem dohodli s advokátem, že nebudu vypovídat, bála jsem se, aby na mě nedělali nějaký nátlak. Potom, když jsem tam byla, policistka-vyšetřovatelka na mě působila dojmem už abychom to měli za sebou, pochopila jsem, že nátlak nebude, a přišlo mi, že ji to nějak moc nebaví, ten náš případ.

 

Podle obžaloby jste se měla za účelem trestné činnosti spojit s vám podobnými a vytvořit organisovanou zločineckou skupinu. Na propagačním videu říkáte, že máte určité principy, které vás odlišují od většiny ostatních žen. Lišit se od ostatních, to je skutečně vážné. Můžete čtenářům prozradit, jak vaše každodenní trestná činnost vypadala? Z obžaloby víme, že jste občas uspořádaly akci pro děti nebo jste se zúčastnily demonstrace, nesly na ní transparent a vystoupily tam s projevem, ale co jste dělaly mezi tím?

 

To jsem ještě v té době úplně nechápala, že odlišovat se, a dokonce k tomu mít principy, lidé chápou negativně. Podle mě člověk odlišný, něčím unikátní, vymaněný z davu přitakávačů, s vlastním úsudkem a úhlem pohledu, je pozitivní věc. K použití jakýchsi principů mě vedl nejspíše nemoc z povolání – účetní, kde jsou principy, např. účetní osnova, aby se celá věc nevymknula z mezí únosnosti nebo úplně nerozsypala.

 

Moje každodenní trestná činnost spočívala v tom, že jsem heterosexuální žena evropského typu a tedy, stejně jako homosexuálové se shromažďují a pořádají oslavy a průvody, nebo Romové mají svá sdružení, tak my jsme byly sdružení heterosexuálních žen evropského typu. Já tedy osobně jsem nikdy neorganizovala demonstrace a nikdy se jich neúčastnila, protože nechápu jejich smysl.

 

Vždycky jsem si naivně myslela, že když uznávám rovnoprávnost pohlaví, sexuálních orientací či národnostních menšin, tak i ty menšiny uznávají heterosexuály nebo Evropany neromského původu. Když jsem zjistila, že tomu tak úplně není, tak jsem na to chtěla tak trochu poukázat – říct: haló, já bledá zelenooká heterosexuálka jsem stejně zajímavá jako vy menšiny. Jenže stejně jako spoustu jiných poselství to lidé překroutili a vložili mě do škatulky neonacista. Je to pro mnoho lidí jednodušší, než se mnou začít diskutovat, nebo se mě snad snažit pochopit.

 

Zajímavé je, že mě odsuzovali/odsuzují většinou jiní evropští heterosexuální lidé, zatímco v řadách homosexuálů či Romů mám známé, v práci jsem dělala s černochy, Indy, Araby a nikdy jsem s nimi neměla problémy, Indové mi posílali z Indie dokonce dárky pro štěstí.

 

Bohužel je to tak, že když chce člověk něco překroutit a zneužít, tak to jde v jakémkoli případě. Pokud chce někdo mé myšlenky a názory překroutit na neonacismus, tak se mu to na 99 % povede. Lze se chytit čehokoli, jakéhokoli sarkasmu, vtipu a podobně. Řeknu: jsem bílá jak smrt a je z toho Bílá síla, řeknu kříž a je z toho hákový nebo železný, řeknu runy a jsou z toho runy SS. A ve skutečnosti je příběh ten, že jsem bílá jak smrt, je mi špatně, tak hledám lékárničku, na které je červený kříž. Pak si lehnu a čtu si finský epos Kalevala, který se dělí na runy (místo kapitol). Snad je jasné, co tím chci říct.

 

Mně ano, teď ještě, co na to soudní znalec… Ale k další otázce. Jestli se nemýlím, ve Finsku není nic z toho, z čeho jste obžalována, trestným činem. České orgány by proto měly problém, např. pokud by vás, finskou občanku, chtěly vydat k výkonu trestu. Jak je to ve Finsku s extremismem? Mají tam také své Tydlitátové, Svobody, Krčály-Ptáčníky, Šlachty, Pálfiové?

 

Ve Finsku se odlišuje extrémismus a zájmové skupiny nebo politické skupiny. RWU by bylo na úrovni zájmové skupiny, ani by se, myslím, nejednalo o politiku, nebo jen okrajově. Co se týče extrémistického dění tady ve Finsku, tak po pravdě řečeno nevím. Nijak se tu v ničem neangažuju, kromě dobrovolné podpory některých začínajících metalových kapel, které se ani slůvkem nedotýkají politiky či extrémismu, a už vůbec ne rasismu (v jedné z nich zpívá přistěhovalec z Pákistánu).

 

Za tři roky, co tu žiju, jsem v televizi, novinách či jiných mediích neviděla jedinou zprávu o pravicových extrémistech, opomenu-li fakt, že pravicová strana Perus-Suomalaiset, tedy Původní Finové, která je, řekněme, patrioticky založená, vyhrála v roce 2011 volby. Vládu ale nakonec nesestavovali.

 

Za problémové skupiny obyvatel se tu berou jednoznačně rumunští žebráci a poté, už ne tak jednoznačně, afričtí muslimové (zejména Somálci). Mně přímo nepřekáží ani jedna z těchto skupin.

 

A k těm vámi zmíněným jménům, tak já vím jen tak trochu, kdo je Věra Tydlitátová. Ta nějak ne úplně smysluplně hodnotila RWU, jinak nevím, o koho se jedná, tedy nedokážu posoudit, zda tu mají své protějšky.

 

Jak funguje policie ve Finsku? Máte s ní nějakou zkušenost? A jak se vůbec veřejný život ve Finsku liší od toho v České republice?

 

Veřejný život se tu liší tím, že lidé se oblékají, jak chtějí, smýšlejí, jak chtějí, dokud se nedostanou opravdu do křížku se zákonem tím, že by kradli, tunelovali, chovali se násilně, znečišťovali veřejné prostory, rušili noční klid atd., nic se neděje.

 

Lidé tu nejsou souzeni za názory, vzhled či vyznání a jeden druhého si až tak moc nevšímá. Bydlíme s manželem v místě, kde v sousedství máme kostel, proti kostelu mešitu, vedle mešity je lokální knajpa nevalné úrovně. A nikomu to nevadí. V sobotu se scházejí muslimové do mešity, v neděli křesťané do kostela, přes celý týden jsou v knajpě opilci (bez ohledu na etnický původ) a nepřekáží si. A jestli mi z těchto tří skupin někdo vadí, tak občas ti opilci, když příliš hlučně opouští hospodu.

 

Policie je tady ve Finsku mnohem více respektována než v České republice. Zkušenost s policií mám jen dobrou, když dělali naši sousedi rámus ještě o půlnoci, a to opravdu nesnesitelný, volali jsme s manželem policii, přijeli za deset minut a hlučnou skupinu rozpustili. Soused od té doby již žádnou hlučnou párty nepořádal. Jednou mě policisté odvezli z festivalu domů autem, místo taxi, ale ti spíše na mě chtěli udělat dojem. Oni namátkově kontrolovali zletilost lidí pijících alkohol, a já jsem jim poděkovala za to, že mě kontrolují, protože mi lichotilo, když mi bylo už přes třicet, že mě tipují na dvacet. Tak jsme se dali do řeči a oni mě pak odvezli domů.

 

Představujete si, že jednoho dne, třeba za deset-patnáct let, za vámi někteří z těch, kteří se na vašem procesu podílejí, např. Krčál s Ptáčníkem nebo kpt. Pálfiová, přijdou a řeknou: Paní Rausku, omlouváme se vám. My věděli, že děláme špatnou věc, ale museli jsme: byla to naše práce?

 

Myslím, že sotva. Hlavně doufám, že za deset-patnáct let, až na tohle budu vzpomínat, tak se jen pousměju a pomyslím si, hlavně že už je to za mnou.

 

 

V diskusi k předchozímu rozhovoru zazněl názor, že člověk obviněný z neonacistických názorů nemá právo používat termíny jako slušní lidé nebo zlo, protože on sám je tím zlem. Jak byste na to reagovala?

 

Člověk, který je obviněný z neonacismu, nemá na něco právo…? Přece existuje něco jako presumpce neviny, člověk podezřelý, obviněný či obžalovaný není automaticky vinen. Potom je druhá věc, zda člověk odsouzený za neonacismus je opravdu vinen (může být obětí spiknutí). A pokud jde o člověka, který se sám k neonacismu hlásí, dělá takové věci, jako že obdivuje Hitlera a chce založit neo-SS a bůhví co, tak takový člověk může používat jakákoli slova také, už proto, že takového člověka stejně nikdo neposlouchá.

 

Zatímco sl. Ferancová je v těžší zločinecké skupině, protože organisovala i koncert, vám byla soudem nabídnuta možnost podmíněného zastavení trestního stíhání výměnou za to, že se doznáte a vypovíte proti ostatním, a tím vaše útrapy skončí. Soudkyně Reifová přímo naznačila, jak by mělo takové přiznání vypadat: že jste byly mladé, nerozvážné, mezitím jste prošly osobnostním vývojem a své politické názory jste změnily. Uvažovala jste, že byste nabídku přijala? Neradil vám to ani nikdo z vašich blízkých?

 

Na mě to trochu zapůsobilo až vyděračsky: Přiznáš se, že jsi byla něco, co jsi nebyla, pošlapeš ostatní, ulehčíš nám tím práci a ještě zaplatíš nějaké odbytné jakýmsi postiženým osobám – bytostem mystickým (nevím, kdo byl v případě mikulášské besídky postižen). Nejprve jsem to špatně pochopila, jako že mi nic jiného nezbývá, ale pak mi to advokát vysvětlil. Můj manžel říká, abych se nepřiznávala, když jsem nic neudělala. Záleží na každém, jaké má svědomí.

 

Dvě z vašich spoluobviněných, vesměs pod vlivem svých obhájců ex offo, na nabídku kývly, tři nebo čtyři další zvažují, že by vyměnily doznání za dohodu s obžalobou o mírnějším trestu. Vím, že tím do jisté míry zasahujeme do běžícího trestního řízení a mohli bychom být nařčeni z ovlivňování svědků, ale přesto: jak byste popsala své pocity vůči nim? Co převládá? Hněv? Zklamání? Pocit zrady? Lítost?

 

Ty dvě dívky, které tu nabídku přijaly, se třeba mají k čemu přiznat. Já nevím, protože je neznám a nemohu za ně mluvit. Jen doufám, že nám ostatním příliš neublíží svou výpovědí, doufám, že se přiznají samy za sebe a nebudou lhát o nás ostatních.

 

Z těch, co zvažují mírnější trest výměnou za doznání, pokud si dobře pamatuju, tak znám jen jednu nebo možná dvě. Vůči té, kterou určitě znám, necítím nic. Nestojí mi ani za pocit hněvu. Upřímně jsem to tak trochu od ní očekávala. Ale i přesto, že na ni mám svůj osobní názor, a to ne pozitivní, tak vězení bych jí nepřála.

 

Vůči těm ostatním cítím hlavně zklamání. A opět, nevím, jak to mají se svědomím. Mrzí mě, že mě stahují s sebou. Ale snad mám stále ještě šanci.

 

Moje poslední otázka bude stejná jako u sl. Ferancové: Co byste vzkázala mladým lidem v podobné situaci, v jaké jste vy?

 

Jste-li opravdu nevinni a přesto jakýmsi spiknutím nebo křivým nařčením se dostanete do soudního řízení, především nejprve duševně přijměte situaci, ve které jste. Tím nemyslím přiznávat něco, co jste neudělali, ale přijmout fakt a závažnost soudního řízení. Je to složitá věc a pro ženy zejména až duševně bolestivý proces, ale pokud situaci váš mozek nepřijme, můžete se nerozvážností dostat do ještě větších problémů.

 

Hlavně nikdy neberte zákon do vlastních rukou, nemstěte se a nevyhýbejte se výslechům a soudním jednáním. Ať jste souzeni právem či neprávem, soud má mít vždy respekt a musí se brát vážně. Nebojte se vystoupit z anonymity a postavit se k věci čelem. Nikoho nikdy neurážejte a nenapadejte ani slovně ani fyzicky, byť by se jednalo opravdu o strůjce spiknutí proti vám. Vůči policii, soudům a právníkům nebuďte v procesu nikdy sarkastičtí či ironičtí. Buďte optimisté.

 

Může se zdát, že já jsem na začátku rozhovoru sarkastická byla, ovšem tento rozhovor není soudním řízením a já jsem chtěla na začátku jen trošičku zmírnit celou tu tíhu mé záležitosti, aby mě nerozmáčkla. A myslím, že čtenáři to pochopí.

 

Děkuji vám za rozhovor!

 

 

ZDROJ: Tomáš Pecina

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (6 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.