12.4.2014
Kategorie: Multikulturní soužití

Dřívější Cikáni, nynější Romové

Sdílejte článek:

OD: OTA ULČ 12|04|2014

„Jak k takovému lichotivému přejmenování přišli, že by to snad měla být varianta Římanů, dědiců náramné antické civilizace? Francouzi, a nejen oni, se přece do takového přejmenování nepouštěli, bez obtíží si vystačí s původním  cikánským označením.“ Takto jsem slyšel od údajného experta, jímž zdaleka nejsem. Všeho všudy jsem už v dávné době spáchal jen jednu studii („Communist National Minority Policy: The Case of the Gypsies in Czechoslovakia“Soviet Studies, Glasgow, U.K., 1969, str.421-443), přetištěna v několika učebnicích, pochvaly se jí dostalo od prezidenta cikánské asociace západní hemisféry, kanadského sociologa se stoprocentně necikánským jménem Werner Kohn.

 

 

O problematiku tohoto etnika jsem se začal zajímat od doby delšího pohovoru s třemi vrahy ve výkonu trestu v plzeňské věznici Bory. Pocházeli ze slovenského Komárna, kde vykonali  trest smrti nad jedním ze soukmenovců, podezřelým z donášení policii.  Krasavice se nabídla se s vyhlédnutou obětí po západu slunce pomilovat a když byli v nejlepším, mstitelské trio se dalo do popravy zardoušením. Denunciant souložník pak byl rozkuchán na kusy a nacpán do útrob vyvržené pošlé kobyly.  Břich byl zašit a vše zakopáno jako symbol potupy, která doslova jde až do hrobu. Vražedníci zmizeli, a ač v té době občan bez občanské legitimace nemohl existovat, u Cikána se předpokládalo nemít své papíry v pořádku. Komárenští dorazili do Polska, tam se usadili, pojali družky, jimž se postarali o každoroční přírůstky. Po pěti letech – jak a proč obsáhlý spis neuváděl – byli zatčeni.

 

U okresního soudu ve Stříbře, kde jsem posléze působil, toto etnikum se vyskytovalo zejména v úloze zlodějské a také jako neplatiči alimentů. Převažovala manželství jaksi neformální, všeho všudy jsem rozhodoval jen jeden jejich rozvod. (Manžel po návratu z výkonu trestu vyslechl od přítele stížnost, že jeho cizoložná choť si neohrabaně počínala, což ošálený paroháč pokládal za neprominutelnou potupu.)

 

Úřady se s kočovnými živly nemazlily. Když přijela karavana, obdržela policejní ultimatum opustit hranice okresu. Nešlo-li to po dobrém, vypomohly traktory z ČSSS.

 

Namítl jsem, že vyvezením za humna – a když sousední okres učiní totéž -, takto si z nomádů zocelené komunardy nevychováme. Ustanovila se tedy okresní komise pro řešení cikánské otázky při ONV.  Předsedou se stal aktivista školník Peteřík a já byl jeho zástupce.  Samozřejmě že naše činnost byla naprosto bezcenná. Chyběli lidi, zdroje, pochopení, chyběla státní politika: tisíciletá identita cikánství se přece nerozplyne v socialismu, když na okrese přečtu Engelsův Podíl práce na polidštění opice. Tato tmavá pleť měla v socialismu za podmínek neutuchajícího třídního boje  značnou výhodu: u soudu je nečekala třídnost, ale paternalismus, typický pro zacházení s divochy, kteří nevědí, co činí.

 

Jejich příliv do českých zemí se nemohl obejít bez konfliktů. Například na jaře 1959 v Praze – Košířích z hospodské rvačky vzniklo zabití a z pohřbu zabitého honba a nevlídné zacházení s Cikány. Největší mně známý konflikt tohoto druhu byla takzvaná  občanská válka tachovská z roku 1956. Tachov je malé okresní město, kde se od husitského vítězství v patnáctém století nic příliš významného nepřihodilo. Po roce 1945 tamější německé obyvatelstvo muselo do odsunu a na okres se dostaly všelijaké osídlenecké živly. Konflikt započal v jedné místní hospodě, kde se do sebe pustili volyňští Češi a Cikáni. Nikdo nepřišel o život, ale řada bojovníků skončila v nemocnici a za mřížemi. Hovořil jsem aspoň s tuctem  aktivních účastníků z obou táborů a listoval si v kilogramech spisových materiálů. Tachovští policajti popsali průběh boje spíš ve stylu husitském  než socialistickém. Něco jako: „Předvoj Cikánů v ofenzivě od lékárny se setkal s tvrdošíjným odporem pravého křídla Čechů, kteří zreorganizovali své řady před bankou. Protiútok hlavního voje donutil Cikány k ústupu směrem na náměstí. Mezitím urputné šarvátky, atd.“ Výpovědi účastníků, vyjádřené policajtským perem, obsahovaly občasné literární krásno. Velmi se mi líbila věta: „Když jsem zrovna vyhazoval Cikána jménem Koki z okna, do místnosti vstoupil předseda MNV, jehož jsem slušně pozdravil.“

 

Klacky, nože, kamení namísto sudlic a kuší byly veškerým zbrojním arzenálem. Válka volyňsko-cikánská skončila nerozhodně zásluhou vzájemného vyčerpání. Teprve s příměřím vylezli strážci bezpečnosti z úkrytů a započali s řízným zatýkáním. Soudce, dělnický kádr Voráček, nerozhodné utkání přepískal ve vítězství Volyňáků. Cikánů šlo do vězení víc, s většími tresty, a jejich soukmenovce, kteří zůstali mimo šatlavu, čekalo vyhnání mimo okres.

 

–––

Přeskakuji leta a dekády, je červen roku 2013. Nenacházím původní zatuchlou soudní budovu, je  přetvořena v původní renezanční radnici, krášlenou sgrafity, znázorňujícími   založení města, obranu proti křižákům v roce 1427. Z oken tam civím na náměstí, tolik změněné a vylepšené. Zmizelo knihkupectví, kde jsem kdysi z pod pultu získal Škvoreckého Zbabělce. Vlevo na rohu stával hotel Evropa s proslule páchnoucími záchodky. Nyní zmizel, zveleben do vlastnictví  dárně si počínajících přistěhovalců z Vietnamu. Kousek dál na rovněž znovurozené budově velikánský nápis lákal nájemce či nového vlastníka.

 

Ptám se domorodce na příčinu takového vakua a obdržím vysvětlení jedním slovem: Cikáni, nikoliv tedy Romové či dokonce Římané. V městě s osmi tisíci obyvateli již tvoří polovinu. Takovým směrem se investoři málo hrnou.

 

Stejně že tomu v nedalekém Chebu a nejen tam.

 

Helemese: „S Romy se nám nežije dobře, myslí si nejvíc lidí za 15 let“, takový byl titudek MFDnes, 22.května 2013, s údaji o výsledku průzkumu agentury CVVM: Vztahy s Romy, 36% veřejnosti hodnotí jako velmi špatné, a 51% jako spíše špatné.

 

Jako velmi dobré jsou oceněni nulou procent.

 

Jak asi na tuto realitu reagují politicky korektní, důkladně háklíví bruselští euroidioti, ochránci lidských práv za údajně nelidského útlaku tohoto etnika, jakkoliv vhodně přejmenovaného,  bránit mu ve vzdělání a užitečné zaměstnanosti?

 

 

ZDROJ: otaulc.com

 

Ota Ulč, emeritní profesor politologie v Binghamtonu, cestovatel, jeden z nejznámějších českých exulantů, rodilý Plzeňák, zdatný spisovatel, majitel košaté češtiny, prostě člověk hodný obdivu.

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (18 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.