13.12.2014
Kategorie: Politika

Demokracie: Továrna na neschopnost

Sdílejte článek:

URZA 13|12|2014

Zamýšleli jste se někdy nad tím, vážení čtenáři, jak vlastně v demokracii získávají politické strany hlasy voličů? Jistě, různí politici na to jdou různě, spektrum inteligentních nápadů cílujících na intelektuální elitu národa je prakticky nevyčerpatelné, začíná někde u hitu Michala Davida s názvem „My jsme ten správnej tým“, pokračuje tím, že člověk, který tuto zemi zadlužil asi nejvíce ze všech lidí v historii, rozešle složenky s rozpočteným státním dluhem na hlavu spolu se slibem boje proti němu (pak přišel, viděl, zvítězil, dluh ještě masivně zvýšil) a končí koblihami a klobásami. Pravda, každý na to jde jinak, ale co mají společného? Slibují voličům, že je před něčím ochrání; ať už jde o hazard, lichvu, nezaměstnanost, chudobu, případně cokoliv jiného.

V důsledku nejrůznějších snah o „plošnou ochranu slabých“ pak dochází k otevírání propasti mezi morálními hodnotami, které respektujeme a oceňujeme ve svých soukromých životech, a mezi hodnotami, k nimž se hlásíme na veřejnosti. V osobní rovině si ceníme zodpovědnosti, píle, vytrvalosti, inteligence, podnikavosti, vzdělání, kreativity, spolehlivosti a obecně lidí schopných, zatímco nezodpovědnými, línými, nespolehlivými a neschopnými ignoranty máme tendence se příliš neobklopovat, protože nás interakce s nimi prostě obtěžuje a vyčerpává (negativní emoce jsou tím silnější, čím více s takovými jedinci přicházíme do styku, ať už jako jejich zákazníci, kolegové, nadřízení, podřízení, ale v horším případě třeba i jako jejich děti); v celospolečenské rovině však toto vnímání převracíme tak trochu naruby: žádáme plošnou (!) ochranu neúspěšných (kteří jsou většinou –samozřejmě ne vždy– příslušníky té druhé skupiny) na úkor těch, které si v osobním životě spíše ceníme. Příčinu tohoto jevu shledávám ve zneužití lidského soucitu jeho institucializováním; pro jistotu správného pochopení zdůrazňuji, že rozhodně nevidím nic špatného na soucitu samotném a schopnosti vcítění se, která do určité míry i definuje naše lidství; budu zde psát o institucializaci a zneužití této lidskosti.

Nejprve si však dovolím menší odbočku. Úžasná vlastnost našeho světa je obrovská míra jeho predikovatelnosti: sáhnete do ohně, spálíte se; uděláte to znovu, výsledek bude stejný. To umožňuje všem myslícím tvorům učit se a rozvíjet; kdyby svět fungoval zcela náhodně, nic takového by možné nebylo. Tato předvídatelnost se však zdaleka netýká jen fyzikálních zákonů, funguje docela dobře i v rámci sociálně ekonomických vztahů a vlastně téměř všude. Pracujete, jak nejlépe umíte, snažíte se ze všech sil uspokojovat potřeby ostatních lidí? Pak budete dost možná v životě úspěšní. Jste líní, flákáte se, neumíte vzít za práci? No, nejspíš se vám moc dobře nepovede. Plánujete svou budoucnost, děláte si zodpovědné ekonomické rozvahy a úspory? Tím značně snižujete pravděpodobnost (nepříjemného) překvapení v budoucnu. Kašlete na spoření a nemyslíte dopředu? Dost možná dopadnete neblaze.

Všechny tyto kauzální vazby by se daly shrnout do zprofanovaného (avšak ve své původní podstatě rozumného) hesla: „Nemyslíš, zaplatíš!“ Samotná existence takových vazeb je nesmírně důležitá, neboť jen díky nim jsou lidé motivováni k rozumnému jednání. Kdo by pracoval, plánoval, spořil, snažil se, kdyby následky takových aktivit přinášely stejné výsledky jako jejich ignorování? Nejspíše málokdo. Lze říci, že čím větší je rozdíl v důsledcích mezi zodpovědným a nezodpovědným chování ve prospěch prvého, tím více lidí se bude chovat zodpovědně; každé zmenšení tohoto rozdílu přinese více nezodpovědných jedinců. Jinak řečeno je žádoucí, aby lidé platili za své chyby.

Samozřejmě ne každý, kdo se nachází ve špatné životní situaci, se do ní dostal vlastní vinou; zejména se jedná o děti, které si nevybírají, jakým rodičům se narodí, ale i dospělým se občas stane něco, co ovlivní jen velmi těžko. Na druhou stranu existuje mnoho lidí, kteří si svou mizernou situaci buď přímo zavinili (leností, závislostmi a podobně), nebo jí alespoň nebyli schopni předejít (nesmyslná přehnaná důvěřivost, neopatrnost a tak dále), ačkoliv to principiálně možné bylo. Každopádně i zde platí, že bez ohledu na to, jak se dotyčný do nezáviděníhodné situace dostal, jsou šance na její řešení svépomocí více méně přímo úměrné tomu, jak dobrá rozhodnutí dokáže daný člověk činit, což opět souvisí s jeho zodpovědností, pílí a dalšími obecně oceňovanými vlastnostmi.

Rozlišit, kdy se dostal člověk do problémů svou vinou (či nedostatkem prozíravosti), od případů, ve kterých se někdo dostane do problémů bez svého zavinění, je jednak velice těžké, navíc těžce subjektivní (různé situace posuzujeme různě a míru zavinění samozřejmě též), ale především rozhodně nemůže existovat žádný univerzální algoritmus (či soubor pravidel), podle kterého by se dalo nějakým způsobem určit, kdo si vlastně zasluhuje čí pomoc a jak velkou; to samo o sobě vůbec ničemu nevadí, dokud je lidem ponechána svoboda rozhodnout se, komu pomohou a hlavně komu nikoliv. Takovou svobodu však nemáme již po generace; velmi zásadní útok na ni provedl již před necelým staletím významný státník, lupič, socialista, mravně prohnilý politik, v dnešní zvrácené době často právě za svou mravnost opěvovaný, prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk (o tom se budete brzy zase učit, jak pravil klasik), který prosazoval následující: „V Československé republice nebude míti více místa stará dobročinnost, která byla vždy pokládána za milost, jež obdarovaného chudáka vždy ponižovala a jeho lidské vědomí otupovala. Na místo ponižující milosti stavíme dnes sociální povinnost.“

Proč mluvím o skoro sto let starých událostech? Protože největší zlo sociální povinnosti, kterou stavíme na místo ponižující milosti, tedy právě principu povinného pomáhání všem potřebujícím (ano, potřebujícím, nikoliv potřebným; tento nesmyslný eufemismus odmítám), spočívá v jeho kombinaci s dvěma faktory: časem a demokracií. Jak to funguje? Mějme demokracii; chvíli počkejme; dříve či později se objeví populární muž mdlých mravních zásad s potřebou sahat do cizích peněženek (povšimněme si, že Masaryk zdaleka nebyl sám; ani ve své době a už vůbec ne potom); tento křivák (nebo některý po něm) prosadí nějakou formu povinného sociálního systému a přerozdělování; jaké přijdou důsledky? Podle principu uvedeného výše se zvýší ve společnosti podíl lidí nezodpovědných (neboť dopady nezodpovědného jednání nebudou tak zlé), což mimo jiné znamená, že v další generaci bude tento podíl též vyšší (nezodpovědný rodič vychová nezodpovědné dítě s pravděpodobností vyšší než rodič zodpovědný); jakmile tento začarovaný kruh jednou započne (což je v demokracii jen otázkou času), jeho zastavení se stane velmi obtížným, neboť jak ve společnosti přibývají lidé nesoběstační a na státu závislí, zvolí si tito demokratickou cestou ještě více podpory a přerozdělování, čímž opět demotivují další lidi snažit se dělat správná a zodpovědná rozhodnutí, což de facto v dlouhodobém horizontu předurčuje každou demokracii k socialismu.

Další problém představuje setrvačnost tohoto procesu: míru přerozdělování, která by byla v určité době považována za naprosto absurdně vysokou a nepřípustnou, budou následující generace vnímat jako přijatelnou, neboť si na ni prostě zvyknou; stačí se podívat do USA, kde daně začínaly na desetinách procent a zpočátku bylo kolem každého navýšení (v řádu desetin až malých jednotek procent) mnoho emocí. Kdyby tehdy někdo přišel s myšlenkou zdanění v řádu velkých desítek procent, nejspíše by ho hnali svinským krokem, nebo by si jen ťukali na čela; a podívejme se, co se na dění v USA nyní, o několik generací později: kdo mluví o zdanění jen na úrovni malých desítek procent, je považován za extrémistu (bohužel za přesně opačného, než za jakého by jej považovali jeho praotci).

FABIAN

Mnozí řeknou, že problém je v elektorátu, mluví o ovcích, ignorantech a podobně; jiní zas tvrdí, že prožíváme krizi elit a dávají situaci za vinu politikům. Jistě, každý z nás nese svůj díl viny, někdo větší, jiný menší, to nepopírám. Fatální problém však spočívá v tom, že výše popsaný princip je inherentně obsažen v samotné podstatě demokracie (tedy té, kterou známe nyní) a není možné jej odstranit při zachování současné formy společenského řádu. Nejedná se o můj názor, nejedná se o pocit, jde o prostý fakt: každé zvýšení přerozdělování vytváří více závislých, kteří naprosto logicky prosazují ještě vyšší míru přerozdělování a vychovávají své potomky k témuž; trváme-li na demokracii takové, jakou známe (tím myslím zejména její vlastnost, že příjemci přerozdělování mají ve volbách stejný hlas jako dárci), socialismus je jednoduše nevyhnutelný. Ostatně se stačí rozhlédnout kolem sebe; není náhoda, že všechny demokracie dnešního světa kráčí právě touto cestou (některé pomalu, jiné rychle, leč všechny zcela neúprosně).

Nejlepší způsob, jak lze tento začarovaný kruh odstartovat, je apel na soucit; prohlásit, že kdo odmítá podporovat plošně všechny slabé bez rozdílu, je vlastně zrůda neschopná se vcítit do druhého. Z dlouhodobého hlediska má však přerozdělování negativní dopad prakticky na všechny; krom toho, že společnost tím celkově chudne (nebo méně bohatne), takže časem by se i ti nejchudší měli bez přerozdělování daleko lépe, silný stát s rozsáhlou sociální politikou především vytváří mnohem víc skutečně nezaviněně chudých, kterými paradoxně nejčastěji argumentují právě zastánci podobných praktik. Kým se tak často všichni ohánějí? No přece dětmi; ty za nic nemohou. Musíme tedy všechny podporovat už proto, aby netrpěli jejich nevinní potomci; jenže co jsme si ukázali výše? Čím více plošné podpory pro všechny, tím větší počet chudých a nezodpovědných; a logicky čím více chudých a nezodpovědných, tím více dětí budou tito vychovávat.

Častým argumentem proti zrušení sociální politiky je pak oblíbené: „Dobrá, zodpovědní lidé to zvládnou, ale podívejte na ty naprosto neschopné, těm přece nemůžete odepřít podporu, jinak pojdou.“ Jednak jsem přesvědčen, že drtivá většina z nich bude okolnostmi donucena ke zodpovědnému chování, nic jiného jim nezbude a naučí se o sebe postarat, ale i kdyby tomu tak náhodou nebylo, tak tím spíše je nutné míru přerozdělování snižovat (nebo alespoň nezvyšovat), neboť právě její neustálé zvyšování způsobuje, že se stále více a více lidí do podobné situace dostává.

Ač jsem v posledních odstavcích mluvil pro zjednodušení pouze o přerozdělování, úplně stejný princip bohužel platí i pro libovolná jiná opatření, jejichž cílem je ochránit lidi před důsledky jejich chybných rozhodnutí; jedná se o veškerou ochranu spotřebitele, zákony proti lichvě či hazardu, prohibici alkoholu či jiných drog, celý zákoník práce a vlastně nejspíš i většinu všech zákonů, které prošly naším parlamentem v posledních letech. Libovolná regulace, jejímž cílem je někoho legislativně chránit před sebou samým, je sama o sobě zlem i v případě, že by neměla žádné další negativní dopady (což skoro vždy má); zmírníme-li paušálně (ať už libovolným způsobem) následky chybných rozhodnutí jednotlivců v nějaké společnosti, dosáhneme zvýšení počtu jedinců, kteří taková rozhodnutí dělají, což v demokracii povede k dalším regulacím podobného typu se stejnými následky, jež se budou stále kumulovat, povedou k socialismu, ergo i k chudobě a utrpení.

Závěrem dodávám, že rozhodně nemám nic proti soucitu jako takovému a charitě dobrovolné; sám ostatně věnuji nemalou část svých příjmů i času lidem, o kterých se domnívám, že potřebují pomoc v situaci, do které se dostali nepřízní osudu. Jsem velmi dalek tomu, abych komukoli říkal, jak má své zdroje investovat on, komu má pomáhat, jestli vůbec někomu a jak moc. Kritizuji zde „sociální povinnost“ a donucování kohokoliv k obětování svých zdrojů ve prospěch plošného zmírňování dopadů špatných rozhodnutí na lidi, kteří taková rozhodnutí učinili; tento princip je nejen nemorální (protože na jeho počátku stojí násilné donucení), ale také naprosto zhoubný pro dárce i příjemce. Jeho inherentní a nevyhnutelná přítomnost ve všech demokraciích dnešního typu si pak dle mého názoru nutně žádá buď jejich razantní změnu (směřující k odebrání rozhodovací pravomoci příjemcům pomoci, leč tato cesta má mnoho fatálních nedostatků, což by však bylo spíše na jiný článek), nebo úplné odmítnutí demokracie coby systému, který krutě selhal; trochu pesimisticky však musím zakončit tím, že s ohledem na to, jak daleko už celý proces rozkladu dospěl, jsou nejspíše obě výše načrtnutá řešení téměř (!) nerealizovatelná.

ZDROJ: mises.cz

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc duben 2017: *****

Jan Marek 100,- Kč, Rudolf Roedling 1000,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Slavomír Vítek 100,- Kč, Drahomíra Pacáková 500,- Kč, Karel Petrů 100,- Kč, Magdalena Machová 100,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, ing. Dagmar Husáková 2000,- Kč, ing. Milan Sobotka 100,- Kč, Anonymní dárce 2000,- Kč, Miroslav Seidl 300,- Kč, Martin Pavlíček 1000,- Kč, Karel Váňa 1000,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Tomáš Navrátil 400,- Kč

***** Celkem za měsíc: 11 500,00 Kč *****

Děkujeme.


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (20 votes, average: 4,60 out of 5)
Loading...
loading...
31 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.