9.11.2015
Kategorie: Politika

Definice pravice a levice

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 4,17 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

COVER72 09|11|2015

Pravice a levice. Dva politologické pojmy, pod nimiž se skrývá tolik zavádějících informací. Všichni přeci vědí, že „pravice“ znamená sobecké, konzervativní boháče, zatímco „levice“ altruistické, pokrokové dělníky. Jenže jak už to bývá s „obecně rozšířenými“ pravdami, empirický vývoj tato tvrzení staví na hlavu. Pojďme se tedy podívat na to, jak se „pravici“ a „levici“ v průběhu dějin různí lidé snažili definovat, jak jejich definice padaly… A jestli to je možné definovat lépe.

Dělení politiků na „pravici a levici“ se datuje do 18. století, kdy na pravé straně francouzského národního shromáždění seděli zastánci monarchie (umírněnější Feuillanti) a na levé straně příznivci nového řádu (radikální Montagnardi) hlásající heslo Volnost, rovnost, bratrství. Desítky let komunistické propagandy hlásaly, že se jedná o vymezení třídní: proletariát versus buržoazie. A na Západě FDR se svými pokryteckými Demokraty vysvětloval, že se jedná o souboj pokroku a konzervatismu.

Je dělnictvo levice, pravice nebo to s tím nemá co dělat?

Problém je, že ve skutečném světě se všechny tyto definice hroutí. Ano, po desítky let byly skutečně chudé masy levicové a nepoměrně menší skupina bohatších a vzdělanějších lidí pravicové — ale zvláště v posledních letech je zjevný posun tak absurdní, že tyto definice padají: levice už o sobě otevřeně říká, že je menšinou těch inteligentních, vzdělaných a úspěšných (a zpravidla je přímo či nepřímo štědře placená státem), kdežto nejryzejší pravicové hodnoty v USA hájí Tea Party, jejíž voliči se rekrutují z řad dělníků, techniků, živnostníků a vůbec různorodé směsice dalších lidí, o kterých se vskutku nedá moc dobře říct, že by se jednalo o nejbohatší lidi v zemi. Petr Hampl to vysvětluje jednoduše (1),(2):

  • „Novou třídou jsou ti, kdo mají zájem na tom, aby co nejvíce zdroji disponovala vláda a aby tyto zdroje byly rozdělovány na základě celospolečenské diskuze. Tím je dáno, že tato skupina sestává z těch, kdo mohou takovou diskuzi ovlivnit — sociologové, psychologové, profesionální konzultanti,(…) aktivisté neziskových sdružení, státní úředníci a mnozí další. (…) To je skupina tažená stavovským zájmem k tomu, co se tradičně nazývá socialismem.
  • (…) Starou třídu Berger definuje jako ty, kdo jsou odpovědni za výrobu nebo prodej něčeho konkrétního. (…) To všechno jsou lidé, jejichž stavovským zájmem je uchování systému svobodného podnikání.
  • (…) pravicové strany všude na světě získávají čím dál více „populistický“ nádech. Tradiční politika nízkých daní, malého státu a respektování autonomie přirozených společenství totiž působí ve prospěch pracujících tříd. (…) Tradiční socialistické strany byly nahrazeny moderní levicí, (…) jejíž oporou jsou relativně blahobytné vrstvy napojené na státní rozpočet.“

Levicoví boháči a pravicová chudina? To je dobré jméno pro článek, ale pokusy dát „pravici“ a „levici“ třídně-ekonomický rozměr to definitivně staví na hlavu. Ne, tato definice nemůže fungovat.

62b2cd54ad_57951715_o2

Je pravice konzervativní, nebo je i toto falešná korelace?

Dobře, dále tu máme krásné pojmy „progresivci“ versus „konzervativci“, kterými se vracíme k francouzskému Konventu. Pravice je konzervativní, levice progresivní, to je přeci krásně jednoduché.

Problém je v tom, že samotné pojmy „progresivní“ a „konzervativní“ jsou jaksi amorfní. „Progresivismem“ neboli „pokrokářstvím“ se totiž začal ohánět FDR v rámci svého socialistického „nového údělu“ — ale co je to vlastně „pokrok“? Slyšel jsem jednu krásnou definici: pokrok je neodůvodněná víra v to, že nové je lepší.

Pokrokem se ohání a za progresivce se označuje ten, kdo má vůli a sílu něco změnit a tuto změnu propaguje. Jenže když se poté pokusíme progresivismus ztotožnit s levicí, taktéž dojdeme k absurdním závěrům: levice totiž mnohdy pokroku brání. Kromě ekonomických potíží a zákazů vývoje tu máme zjevný příklad v podobě toho, když v USA v 90. letech občanská sdružení prosazovala právo občanů nosit zbraně na obranu. To je přeci pokrok: vývoj k něčemu novému. Jenže co to? „Progresivní“ demokraté se najednou stavěli velmi konzervativně: nechtěli ani slyšet o tom, že by se jejich zákony měly měnit k něčemu novému.

Pravdou nakonec je, že konzervativní je vždy ten, kdo cítí, že jsou jím vyznávané hodnoty pod útokem a že musí ustupovat silnějšímu nepříteli: ten chce zakonzervovat stávající stav, aby zachoval alespoň to, co měl doposud. Ale pokud je silný a může nastolovat změny podle své vůle — ten tam je konzervatismus a s intenzitou vichřice přicházejí změny.

Takže vidíme, že i snahy nějak naroubovat „levici“ a „pravici“ na konzervatismus a progresivismus jsou poněkud mimo.

Levicovost není ctnost: neznamená pomoc potřebným

Další pokus definovat inkriminované pojmy je poněkud emotivní: řada lidí by ráda tvrdila, že „pravice“ znamená sobectví a honbu za ziskem bez ohledu na ostatní a za každou cenu, kdežto „levice“ znamená solidaritu, empatii, mezilidské vztahy a ohleduplnost. To je velmi efektní argument — a přitom naprosto nesmyslný.

Znám mnoho ryzích „pravičáků“ vyznávajících různé směry — od anarchokapitalismu přes libertariánství až po monarchismus — a vidím, že se rozhodně nejedná o lidi sobecké, ba naopak: žádný z nich nemá problém s tím, pomoci bližnímu v nouzi; někteří nezištně zvelebují město, v němž mají nemovitost; a řada z nich pravidelně přispívá na různé charity a bohulibé spolky, přičemž nemá potřebu to ostentativně dávat najevo.

To není nic nového pod sluncem: s blahobytem a nadbytkem se nese ruku v ruce i možnost prakticky pomáhat potřebným a záleží jen na srdci toho kterého člověka, co se svým majetkem udělá. V historii tak můžeme vzpomenout nespočet bohatých mecenášů, kteří zcela altruisticky sponzorovali začínající umělce, zřizovali veřejné školy a nemocnice, platili stipendia chudým studentům, financovali vědecký výzkum pro blaho lidstva a podobně. Všichni tito lidé jsou živoucím důkazem, že pravicové postoje či bohatství naprosto nestojí v protikladu se štědrostí, pomocí druhým a altruismem, ba právě naopak.

Jenže když jsou pod jednou nálepkou lidé sobečtí i altruističtí, asi se mezi politickou orientaci a altruismus, resp. sobectví nedá klást rovnítko, není-liž pravda?

To potvrdí zběžný pohled na stranu levice. Kromě socialistů typu „krvácející srdce“, kteří by rádi vymýtili chudobu a pomohli všem trpícím (jenom zavírají oči před metodami, jakými toho chtějí dosáhnout) tu máme řadu představitelů levice a kavárenských intelektuálů, kteří nikomu nepomohli a naopak chudé ještě více ožebračili: i když pomineme hladomory a ožebračení lidí Stalinem a Kim-Čongem, co taková měnová reforma, jíž tuzemský reálný socialismus sanoval své ekonomické potíže a která zcela ožebračila zejména ty nejchudší?

V tomto duchu píše i Karel Čapek: ten ve své úvaze „proč nejsem komunistou“ napsal:

„Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou? Protože mé srdce je na straně chudých.(…) Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu.“

Pravda je nakonec taková, že „pravicovost“ či „levicovost“ nemá s altruismem či sobeckostí vůbec nic společného: altruisté i sobci se vyskytují v obou skupinách. Takže ani altruismus či sobectví nemohou být tím, co determinuje příslušnost daného člověka na levou či pravou stranu politického spektra.

Pravice znamená osobní svobodu, levice řízení lidstva sociálními inženýry

Ale moment. Co že to Čapek napsal o komunistech? „Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc.

Zajímavé: prvek moci, kdy „někdo“ rozhoduje o životech ostatních lidí (samozřejmě pro jejich dobro), nacházíme jako společný jmenovatel v každém jednom levicovém systému. Jaký je základní princip socialismu? Že si někdo osobuje právo rozhodovat o tom, kolik majetku kdo „potřebuje“ a podle své libovůle mu ho odebírat a přidělovat (pro dobro „sociální rovnosti“). Základní princip nacismu? Že si někdo osobuje právo rozhodovat o tom, kdo má právo na život a území (pro dobro německého národa, který přeci potřebuje svůj lebensraum v darwinistickém boji o přežití). Základní princip environmentalistické ideologie? Že si někdo osobuje právo rozhodovat o tom, kolik zdrojů a na co smí ten který člověk spotřebovat (pro dobro budoucích generací a personifikované Planety Země). Jaký je základní princip „Nové levice“? Že je potřeba ovládnout životy jedinců a ať chtějí či ne, aby božský zákonodárce zachránil své poddané před jejich svobodou (a pro jejich dobro je „uzdravil“ z jejich „odcizení“ kolektivu a opravit jejich „škodlivé“ názory.)

Řečeno s Bastiatem se levičáci dožadují „požadují použití síly k tomu, aby sklony lidstva nahradili sklony svými“. Vytknou si cíl — „vyšší dobro“ — a požadují, aby se všichni lidé podřídili jejich snaze tento cíl nastolit skrze řízení společnosti násilím vymáhanými dekrety, regulacemi, zákony a normami.

Aby na oltář „blaha společnosti“ obětovali svou svobodu, touhy, majetek i životy.

To, jestli je ono „vyšší dobro“ zrovna „rasovou čistotou“, „záchranou před globálním oteplováním“, „sociální spravedlností“ či třeba „jediným správným náboženstvím“ je už jen „příchutí“ toho, co zrovna imponuje levičákům toto hlásajícím a skrze zákony vymáhajícím.

Právě snaha si podřídit lidi, získat nad nimi úplnou moc a řídit jejich životy podle své vůle levicových intelektuálů-sociálních inženýrů (o kterých bude řeč v samostatném článku) stojí za celou tou myriádou regulací EU a zákazů „zločinů bez oběti“, jaké se rozmáhají jako mor: zákazy konvenčních žárovek, zákazy ne-úsporných sprchových hlavic, zákazy ne-pasivních domů, snaha EU úplně zakázat auta, zákazy „špatných jídel“ a další takové.

Kořen sociálního inženýrství

Základní problém sociálního inženýrství a levice tkví v přebujelé pýše. V tom, že si levičák osobuje právo řešit to, co vidí jako problém, aniž by se přitom zamyslel nad tím, jestli to ti, kterých se to týká, vůbec chtějí; zda se nemíchá do věcí, do nichž mu nic není; zda na to má právo; a zda jeho „řešení“ nepřinese pouze více problémů.

Levičáci chtějí prostě přetvořit svět k obrazu svému, aniž by se kohokoli ptali a bez jakékoli úcty k těm, kterým chtějí násilně, z pozice moci, zasahovat do životů. Proto je velice snadné se stát levičákem, resp. se chovat levicově: stačí ztratit ze zřetele úctu ke druhým, úctu k jejich rozhodnutím a životům.

Tehdy snadno vznikne to, čemu se populárně říká „pravicové diktatury“: nejde o nic jiného, než o duševní levičáky, kteří mají akorát představu o tom, jak by měl svět vypadat, nekompatibilní s většinou ostatních levičáků (to je případ mj. Hitlera).

Takto se duševními levičáky nesmírně snadno mohou stát i lidé zdánlivě pravicoví. Stačí maličkost: ztratit úctu ke druhým lidem a pokusit se je násilím, zákony, předělat k obrazu svému.

Asi nejlepším příkladem této pseudo-pravicové levice je americká Prohibice, která představuje dokonalou ukázku omezenosti sociálního inženýrství a jeho negativních dopadů. I libertariáni se ovšem mohou stát duševními levičáky, kdy obětují svobodu druhých na oltář vlastnímu boji a vítězství — to se týká zejména snah preventivně zakazovat „nepřátelské“ ideologie, náboženství nebo jiné příležitosti k deklaraci názorů.

Autentická pravice

Právě úcta k druhým lidem a jejich svobodě je to, co definuje pravici.

Jedná se o onen slavný výrok „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Skvělou definici, již Hobbes ustanovil — a pak jí nedbal.

Právě to by nás mělo varovat. Pravice si musí v prvé řadě dát pozor na „zhobbesení“: abychom se verbálně neoháněli svobodou — a pak ji druhým v praxi neupírali.

ZDROJ: cover72

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč

Celkem za měsíc: 8 033,00 Kč
Vybráno 22.95%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
275 komentářů
  1. Redakce
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.