21.8.2013
Kategorie: Ekonomika

Daně jsou nástrojem poroby

Sdílejte článek:

OD: PETR ZÁVLADSKÝ 21|08|2013

Svojí podstatou je jakákoliv povinná daň nemravná. Pokud se naježíte, že tomu tak není, pak zkusme svoji úvahu namířit tak, že budeme zvažovat zda je jisté, že nám daň přinese ten užitek, který očekáváme, nebo zda ta nevyhnutelná daň je tak nevyhnutelná.

 

 

Už králové uvalovali daně na poddaný lid aby si zajistili bezpracný důchod a zisk. Ve státech, kde se mocnář ocitl na druhé koleji zavedením demokracie, nebo byl zce­la odstraněn, převzal tuto funkci velmi rychle Stát. Nejprve dosti rozumně, ale čím více se umocňovala jeho moc, tím zuřivěji předepisuje další a další daně, aby efekt těchto daní byl stále pofidérnější a méně cenný. Jinými slovy: platíme více a více a do­stá­vá­me za to méně a méně. A stát nám tím ukazuje, že ani s těmi daněmi, které vybere, ne­u­mí dobře hospodařit a utopí je v řadě nesmyslných projektů, nebo jen na svoji vlastní režii.

 

Jestliže v kapse máte jen šest korun a vydáte se do nějakého obchodu a budete cítit po­tře­bu zakoupit si flašku šampáňa a kelímek kaviáru, asi moc nepochodíte. Obchodník si zmíněný to­var nakoupil v nějakém jiném obchodě s nákladem o kterém se musel rozhodnout, jestli mu za to riziko investice stojí. A samozřejmě riskuje, že nakoupí věc, která se po připočtení jeho zis­ku stane strašákem, který každé ráno v regále uvidí a nebude ho ubývat. A za Vašich šest ko­run Vám ho nedá i kdybyste byli stokrát přesvědčeni, že máte právo kaviár snídat.

 

To je prostě riziko chybného rozhodnutí. Špatného podnikatelského záměru, či podcenění si­tu­a­ce na trhu. Jistě, nikdo o tom nebude pochybovat, šlo o selhání odhadu trhu a ten pod­ni­ka­tel za tuto chybu tvrdě zaplatí ze svého. Nejprve se pokusí rezignovat na svůj zisk a možná na­ko­nec přistoupí i na to, že i prodělek je kšeft a to­to zboží prodá hluboce pod cenou, aby toto své chybné rozhodnutí ekonomicky minimalizoval. Vidíme tuto situaci denně například v sezónních výprodejích.

 

Ale stále hovoříme o svobodné vůli jedince realizovat raději malý prodělek, než zboží třeba zni­čit a vytvořit ztrátu ještě větší.

 

Pohovořme teď o daních. Jejich výši a četnost určuje pan Stát. Pokud tento odvod stanoví nějakou procentní sazbou z realizovaného zisku jedince, můžeme se s tím stavem snad smířit. Horší je, pokud pan Stát stanoví tuto bernii bez ohledu na bohatství jedince prostým příkazem: „zaplať“. To je dnes prakticky realizováno tzv. „pojištěním“. Důchodovým, nemocenským, so­ci­ál­ním.

 

Dnešní stát neumožňuje minimalizovat hospodářskou škodu ekonomické jednotky, třeba ro­di­ny, nebo jedince tím, že mu dá možnost určit si, kterou věc si chce platit, či nechce. Či kte­ré zboží je pro něj bezvýznamné a kterého si naopak velmi považuje.

 

Je tedy rezignováno na svobodnou volbu, ale je užit teror nějaké (i dosti malé) skupiny na rozhodování jedince.

 

Můžete namítat, že daně jsou nutné. A já budu oponovat, že nikoliv. Pokud se nějaká sku­pi­na lidí rozhodne, že se jim vyplatí (z rozličných důvodů) třeba vydržovat si skupinu soudců, nebo skupinu ozbrojenců, je to naprosto oprávněná investice za nějakým cílem. A hlavně je svo­bod­ná, protože někdo třetí se může domnívat, že si svoji bezpečnost umí zajistit sám a nepotřebuje k tomu cíli grupu cizích kolektivních zaměstnanců.

 

 

Dnešní forma státu toto osobní rozhodnutí vylučuje. Zašťiťuje se tvrzením, že nikdo si svoji bezpečnost nebude platit, protože nebude muset. A v tom „musu“ je právě ten kámen úrazu. Nikdo by totiž v tom dobrovolném systému nemusel. A jestliže by byl jakýmkoliv agresorem zdeptán, byla by to jeho osobní chyba, protože nemyslel na zadní kolečka, na stav nouze. A pravděpodobně by jej nikdo nelitoval, protože si pro osobní zisk vybral větší míru rizika.

 

Teď je namístě otázka: několik jedinců si bude myslet, že není třeba si nějaký bezpečnostní sbor platit, protože to dělají jen volové, kteří se moc bojí. A já se svezu na jejich velkém strachu zadarmo. Ano. To se může stát a ani to není hyenistické, jak to na první pohled vypadá. Ti jedinci se zachovali naprosto pragmaticky. Jen čím více bude takových, tím menší obecná bezpečnost bude. A nakonec se situace vyváží tak, že někteří zaplatí i za cizí bezpečnost, protože jim jejich vlastní za to bude stát. Ale bude to jejich rozhodnutí.

 

Ustálili jsme se v premise, že nemá smysl projít si tím martýriem rozhodování a uvolili se, že budeme odvádět státu nějaký paušál za tímto účelem. Ale — jsme-li jen maličko kritičtí — musíme vidět, že Stát z velké části na tento veřejně placený, už nedobrovolně placený, úkol malinko, anebo více rezignoval. Obecně sice Policii a Soudy platí z veřejných peněz, ale bezpečnost jedince se příliš nezvýšila a nalezení spravedlnosti u soudu vyžaduje dodatečné náklady. Jinak tedy musíme konstatovat, že platíme, ale účel a prospěch sklízíme jen sporadicky.

 

Zcela obecně můžeme říci, že jedinci se příliš nevyplatí držet si svého vojáka proti vnější ag­re­si, nebo Policajta proti agresi vnitřní. A vlastně můžeme i nalézt, že okamžitá me­zi­ná­rod­ní situace vlastně vojáka nepotřebuje, protože žijeme v relativně bezpečném prostoru. Ale ví­me, co bude zítra? Kdy se nějaký militantní režim rozhodne omezit naše práva podle svých ná­zo­rů? Zkušenost s hitlerismem už máme. A nakonec i s expansionismem ruským. To je dost dů­vo­dů k tomu, abychom si vlastní vojsko drželi. Je ovšem otázkou, zda politické elity, které mu velí, v rozhodném okamžiku neřeknou ne. Zažili jsme si to v roce 1938 i 1939 a nakonec i v roce 1968. Byla nám ta draze placená armáda něco platná?

 

I zde se zdá, že státní armáda i policejní moc příliš selhává. Je to tím, že do sféry jejího vli­vu zasahuje moc politická, která její výkony devalvuje. Ale pak je namístě otázka: po­tře­bu­je­me státní armádu? Potřebujeme státní policii? Po­tře­bu­je­me státní soudy? Plní ten účel, pro kte­rý je nám brána silou část našich ekonomických prostředků?

 

Vemi nerad musím konstatovat, že nikoliv. Instituce Stát selhává i v těchto elementárních funkcích právě proto, že to je neodpovědný stát. A ač je moc deklaratorně svěřena lidu, prak­tic­ky ji lid nemá. Lidu zůstala v rukou pouze možnost periodicky stvrzovat, že co Stát činí, dobře činí. (S jakousi velmi omezenou možností korekce.) A dokonce můžeme dovodit, že ja­ké­si okrajové uskupení (třeba 25 000 členů, což je pouhých 0,24 % populace!) disponuje ta­ko­vý­mi veřejnými prostředky, že je schopno mediálně zmasírovat polovinu zbytku společnosti a vnutit všem jejich představu.

 

Anonymní instituce Stát, která se vybavila mocí nejen se institucionalizovat, ale i brát lidem prostředky obživy, nenese žádnou odpovědnost za jejich neefektivní využití. Vláda lidu tedy mocí Státu selhává.

 

Proto uzavírám: daně jsou prostředkem státního teroru, který dnes přináší jen malý, nebo žádný efekt. Zato vysokou možnost z cizích prostředků blahobytně žít.

 

 

ZDROJ: Petr Závladský

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 4,64 out of 5)
Loading...
2 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.