24.7.2013
Kategorie: Ekonomika

Co je to vlastně volný trh?

Sdílejte článek:

MURRAY N. ROTHBARD 24/07/2013

Volný trh je souhrnný termín označující veškeré směny probíhající v lidské společnosti. Každá směna představuje dobrovolný souhlas mezi dvěma lidmi či mezi skupinami lidí reprezentovanými svými zástupci. Tito dva lidé (či zástupci) směňují statky; buďto hmotné komodity, či nehmotné služby.

 

 

Koupím-li si tedy noviny od prodavače novin za padesát centů, prodavač a já směňujeme dvě komodity: já se vzdávám padesáti centů, prodavač se vzdává novin. Jiný příklad – pracuji-li pro firmu, směňuji v rámci dvoustranné dohody své pracovní služby za peněžní mzdu. Firma bývá často zastoupena manažerem (zástupcem), kterému byla udělena autorita najímat.

 

Každá strana vstupuje do směny z toho důvodu, že očekává vlastní přínos. Každá strana také do směny v budoucnosti opět vstoupí (či již nevstoupí), protože se očekávání v minulosti naplnilo (či nenaplnilo). Obchod, či směna, existuje právě z toho důvodu, že z něj těží obě strany; pokud by tyto strany neočekávaly vlastní přínos, se směnou by nesouhlasily.

 

Tato jednoduchá argumentace vyvrací typický argument vůči volnému obchodu prosazovaný v rámci merkantilismu, což je ekonomická teorie, která převládala v Evropě šestnáctého až osmnáctého století. Merkantilisté argumentovali tím, že v rámci jakékoliv obchodní transakce může jedna strana získat vlastní prospěch pouze na úkor druhé strany, tedy že v rámci každé transakce existuje výherce a prohrávající, vykořisťovatel a vykořisťovaný.

 

Klam tohoto stále populárního argumentu je však na první pohled zřejmý: vůle, a dokonce i dychtivost lidí obchodovat znamená, že obě strany mají prospěch. V žargonu moderní teorie her se jedná o situaci výhra-výhra, jedná se o hru s „nenulovým součtem“.

 

Jak mohou obě strany ze směny dosáhnout prospěchu? Každá strana hodnotí vyměňované zboží či službu jinak, a tyto rozdíly v hodnocení tvoří základ směny. Já například jdu po ulici s penězi v kapse, avšak bez novin; prodavač novin, na druhou stranu, vlastní spoustu novin, ale touží po tom získat nějaké peníze. A tak, potkáme-li se, vstupujeme do směny.

 

Podmínky jakékoliv směny určují dva faktory: to, jak každý z účastníků směny hodnotí daný statek, a to, nakolik je každý z účastníků schopen smlouvat. Kolik centů bude zaplaceno za jedny noviny, či kolik baseballových kartiček s Mickey Mantlem bude směněno za kartičku s Babe Ruthem, záleží na všech účastnících trhu s novinami či baseballovými kartičkami – tedy na tom, nakolik si jedinec váží kartiček ve srovnání s ostatními statky, které si může pořídit.

 

Tyto podmínky směny, obecně označované jako „ceny“ (tj. cena novin vyjádřená v penězích či cena kartičky s Babe Ruthem vyjádřená v kartičkách s Mickey Mantlem), jsou v konečném důsledku určovány tím, kolik novin či baseballových kartiček je k dispozici na trhu ve vztahu s tím, jak tyto statky hodnotí potenciální kupující. Stručně řečeno – ceny jsou určovány střetáváním nabídky a poptávky.

 

Máme-li konstantní nabídku určitého statku, přičemž jeho hodnota v myslích kupujících z nějakého důvodu vzroste, vzroste tím i poptávka po tomto statku, bude za něj nabízeno více peněz a jeho cena tak poroste. Cena naopak poklesne, když hodnocení statku, a tím i poptávka po něm, klesá. Na druhou stranu máme-li konstantní hodnocení kupujících a tím i poptávku po určitém statku a zvýší-li se nabídka, každá jednotka této nabídky – každá baseballová kartička či bochník chleba – poklesne v hodnotě a tím i klesne její cena. Opak se stane, pokud se nabídka sníží.

 

Trh je tak velice komplexním a dynamickým systémem jednotlivých směn. V primitivních společnostech jsou všechny směny v podobě tzv. barteru, tedy přímé směny zboží za zboží. Dva lidé si tak vyměňují dva statky s přímou užitnou hodnotou, jako například koně za krávy.

 

Avšak jak se společnost vyvíjí, tak díky procesu vzájemné výhodnosti směny postupně dochází k tomu, že se jedna či dvě komodity s širokým užitím stávají prostředkem nepřímé směny. Tyto komoditní peníze, většinou (avšak ne vždy) v podobě zlata či stříbra, jsou poté poptávány nejen pro svou užitnou hodnotu, nýbrž spíše pro svou schopnost ulehčení směny za jiné požadované statky.

 

Je mnohem jednodušší platit dělníky vyrábějící ocel nikoliv v ocelových ingotech, nýbrž v penězích, se kterými si poté dělníci mohou pořídit cokoliv chtějí. Dělníci tyto peníze přijmou, protože ze zkušenosti vědí, že všichni ostatní ve společnosti tyto peníze při platbě přijmou.

 

Moderní spletitý systém směn, trh, je tak umožněn užíváním peněz. Každý jedinec si může dovolit specializaci, neboli dělbu práce, a věnovat se výrobě toho, co mu jde nejlépe. Výrobní proces počíná u přírodních zdrojů, poté jsou do něj zapojeny rozmanité formy strojů a kapitálových statků, a na konci tohoto procesu je zboží prodáváno zákazníkovi.

 

V každé fázi produkce, od přírodních zdrojů po spotřební zboží, jsou peníze dobrovolně směňovány za kapitálové statky, práci a půdu. V každé fázi jsou podmínky směny, neboli ceny, určovány dobrovolnými interakcemi nabízejících a poptávajících. Takový trh je „volný“ proto, že rozhodnutí jeho účastníků jsou ve všech případech činěna svobodně a dobrovolně.

 

Volný trh a volný cenový systém poskytuje zboží z celého světa k dispozici spotřebitelům. Volný trh rovněž dává podnikatelům, kteří riskují svůj kapitál, ty nejširší možnosti jak uspokojit budoucí potřeby masy spotřebitelů pomocí co nejefektivnější alokace omezených zdrojů. Úspory a investice pomáhají na volném trhu vytvářet kapitálové statky, díky nimž mají pracovníci vyšší produktivitu a s ní i mzdy, což vede ke zvýšení jejich životní úrovně. Volný konkurenční trh rovněž podněcuje a odměňuje technologickou inovaci, která inovátorovi umožňuje získat náskok v uspokojování potřeb svých zákazníků.

 

Nejen že jsou tak na volném trhu podporovány investice, ale, což je zřejmě mnohem významnější, vede cenový systém a s ním spojené motivační prvky v podobě zisků a ztrát ke kapitálovým investicím a produkci na nejpotřebnějších místech. Komplikovaný systém volného trhu navádí a „čistí“ všechny jednotlivé trhy různých statků, tak aby nedocházelo k žádným náhodným, neočekávaným a nevysvětlitelným nedostatkům či přebytkům.

 

Všechny směny ovšem nejsou čistě dobrovolné. Mnoho jich je vynucených. Pokud Vám dá zloděj na výběr mezi „penězi nebo životem“, pak je Vaše platba tomuto člověku vynucená a zloděj tak získává prospěch na Váš úkor. Jsou to právě krádeže, nikoliv směny na volném trhu, které následují merkantilistický model: zloděj získává prospěch na úkor okradeného. Vykořisťování nevzniká v rámci volného trhu, nýbrž tam, kde násilník svou oběť donucuje. Dlouhodobě je takové donucování hrou s negativním součtem, která vede k omezené výrobě, nižším úsporám a investicím, spotřebě kapitálových statků a snížené produktivitě a s ní spojenou nižší životní úrovní všech, včetně násilníků.

 

Jediným zákonným násilníkem je ve všech společnostech vláda. Zdanění je vynucená směna, a čím více je výroba zatížena daňovým břemenem, tím větší bude úpadek ekonomického růstu. Další formy vládního donucení (např. cenová regulace či omezení vstupu nových konkurentů na trh) omezují a ochromují směnu na trhu, zatímco jiné (zákaz klamavých praktik, vymáhání dodržování smluv), mohou dobrovolnou směnu usnadnit.

 

 

Nejvyšší formou vládního donucení je socialismus. V rámci centrálního plánování nemá socialistický plánovač k dispozici cenový systém pro kapitálové statky a půdu. Socialistický plánovač tak postrádá jakýkoliv způsob výpočtu cen a nákladů pro investici kapitálu za účelem vyčištění systému výroby.

 

Sovětské zkušenosti, kdy si sezonní nárazová produkce obilí nemohla najít cestu do lokálních obchodů, jsou poučným příkladem nemožnosti fungování komplexní moderní ekonomiky bez volného trhu. Neexistovala možnost porovnání příjmů a nákladů, která by motivovala traktoristy k tomu, aby vyjeli sklidit úrodu, aby úrodu přijali a zpracovali mlynáři, a tak dále, přes velké množství zpracovatelských fází až ke spotřebiteli v Moskvě či jiném městě. Investice do obilí tak byla promarněna.

 

Tržní socialismus je protimluvem. Líbivá diskuze o tržním socialismu často přehlíží jeden zásadní aspekt trhu. Když jsou směňovány dva statky, předmětem směny jsou v zásadě vlastnická práva vztahující se k těmto statkům. Když si kupuji noviny za padesát centů, pak si prodávající a já vyměňujeme vlastnická práva: já disponuji vlastnictvím padesáti centů, kteréžto převádím na prodavače novin, zatímco on převádí vlastnictví novin na mou osobu. Stejný proces probíhá při koupi domu, až na to že se na rozdíl od koupě novin jedná o mnohem formálnější proces, zahrnující listiny, notářem ověřené smlouvy, makléře, advokáty, atd. Ekonomický základ obou transakcí však zůstává stejný.

 

To znamená, že klíčem k existenci a rozkvětu volného trhu je společnost, ve které jsou práva a nároky na soukromé vlastnictví respektována a chráněna. Klíčem k socialismu je na druhé straně vládní vlastnictví výrobních prostředků, půdy a kapitálových statků. Za socialismu tedy žádný skutečný trh v oblasti půdy či kapitálových statků neexistuje.

 

Někteří kritici volného trhu namítají, že vlastnická práva jsou v rozporu s „lidskými“ právy. Tito kritici však nechápou, že v rámci volného trhu drží každá osoba vlastnické právo na vlastní osobu a svou práci, a že může ve spojitosti s tímto svobodně uzavírat smlouvy. Otroctví porušuje základní vlastnické právo každého člověka na vlastní tělo; právo, které je předpokladem vlastnických práv týkajících se jiných hmotných objektů. Nejen to – všechna práva jsou lidskými právy, ať již se jedná o právo každého člověka na svobodu projevu či vlastnická prává určitého jedince na vlastní domov.

 

Obvyklým obviněním volného trhu je, že zavádí „zákon džungle“, že nahrazuje lidskou spolupráci konkurencí, a že povznáší materiální úspěch nad duchovní hodnoty, filosofii, či volnočasové aktivity. Je tomu však naopak, džungle je společností násilí, krádeže a parasitismu, společností ničící životní úroveň a životy.

 

Mírová tržní spolupráce výrobců a dodavatelů je hluboce kooperativním procesem při kterém každý získává, a při kterém vzkvétá životní úroveň všech (vůči tomu, jak by tomu bylo v nesvobodné společnosti). A nepochybný materiální úspěch svobodných společností poskytuje obecný nadbytek, který nám ve srovnání s ostatními společnostmi dovoluje užívat si obrovského množství volného času a možností věnovat se duševním aktivitám. Jsou to násilné země s malou či žádnou tržní aktivitou, zejména komunistické, kde břímě každodenní existence ochuzuje lidi nejen materiálně, nýbrž i duševně.

 

Murray N. Rothbard (1926-1995), student a intelektuální následovník Ludwiga von Misese, je jedním z čelních představitelů rakouské ekonomické školy. Zakladatel Ludwig von Mises Institute, celoživotní radikální liberál, autor mnoha děl představujících přínos na poli ekonomie, politické filosofie, etiky a historie.

 

 

ZDROJ A PŘEKLAD: MISES.CZ

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
1 komentář
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.