komunistksc
26.5.2017
Kategorie: Historie

Cestami rudého zla

Sdílejte článek:

CZCPV

Publikace „Cestami rudého zla“ MUDr. Jaroslava Lhotky přináší šokující svědectví o kolaboraci komunistických prominentů s nacistickým režimem. Autentická fakta bortí falešné mýty komunistické propagandy a odhalují pravou tvář jejích vůdců, kteří se neštítili ani nejvyšších funkcí, ať již na postu prezidenta, ministerstev, státních institucí, či dokonce Svazu protifašistických bojovníků.

Podobnost s obracením kabátů po listopadu 1989 není vůbec náhodná, protože podle stejného scénáře se přisluhovači KSČ a Státní bezpečnosti infiltrovali do vznikajících politických stran a politickou ideologii vyměňovali za moc ekonomickou. Tak jako komunisté měli svou akci „Norbert“, jejímž jedním z hlavních koordinátorů pro Východoslovenský kraj byl exprezident Rudolf Schuster, nacistické Gestapo mělo svou akci „Vampýr“, podle níž se nacističtí kolaboranti infiltrovali do komunistických organizaci.

Zamyšlení vězně Václava Bureše nad minulostí, současností a budoucností

Václav Bureš zemřel r. 2001, jeho vzpomínky sepsal MUDr. Jaroslav Lhotka

Za 2. světové války jsem byl nasazen na nucené práce do Říše. Tam jsem se dozvěděl, jak to ve skutečnosti bylo s vychvalovaným bolševickým rájem na zemi. Od r. 1941 jsem o tom psal domů z Berlína, kde jsem pracoval také s Rusy. Dvěma z nich nechal Stalin popravit otce. O dovolených jsem pak naše lidi v protektorátu varoval před rudou zmijí, kolik lidí bylo deportováno na Sibiř do Gulagu. Po skončení války jsem se zdržel, nežli jsem dorazil domů. Mezitím už 12. 5. 1945 po mně pátralo NKVD, udělalo u mých rodičů prohlídku a zabavilo mi Marxovy noviny, Vortchritt, Gajdovu „Státodemokracii“ mimo jiné. Vše na udání Čechů, poplatných novému režimu Národní fronty.

Měl jsem štěstí, že se to stalo 12. května 1945, tři dny po tzv. osvobození Rudou armádou. Zatčen jsem byl 28. května 1945 a odsouzen jsem byl v listopadu 1945 v jednohodinovém procesu na doživotí, bez možnosti obhajoby a odvolání, podle §3 o šíření nacistické propagandy. Podle tohoto paragrafu bylo lidovými soudy odsouzeno hodně lidí, za rozšiřování pomluvy ve smyslu nacistické propagandy proti bolševismu v první zemi socialismu na světě. Tak jsem unikl NKVD a deportaci na Sibiř.

S prvními dvěma takto odsouzenými jsem se sešel ve věznici „Bory“ na cele, kde bylo již 12 lidí. Byl tam mladý hoch, kolem dvaceti let, Holanďan z Haagu. Vracel se po válce z Rakouska a u Plzně ho zatkla revoluční garda, protože ho považovali za Germána. Na Borech byl ukrutný hlad, trochu šlichty ze sušených cibulí a brambor, čtyři malé brambůrky ve slupce, dvě lžíce slaného zelí a 30 dkg chleba na den. To by kulili oči dnešní vězni!

Za 6 týdnů jsme toho Holanďana vynesli na chodbu mrtvého, zemřel hlady. Na celu přibyl redaktor plzeňské Nové doby Jiří Guttwirt, sociální demokrat, odsouzený, že psal oslavné ódy na Adolfa Hitlera, jako jiní psali na Stalina a Gottwalda od roku 1945. Na celu přišel odsouzený Forman, jenž za Masarykovy republiky dosluhoval vojnu na Slovensku jako dělostřelec.

Jednou se na cele Guttwirt rozpovídal o pomluvách fašistů za Masarykova života, o sestřelení letadla se Štefánikem. Pojednou Forman řekl: „Já jsem tam byl u baterie, radiotelegrafista nejprve hlásil nestřílet, letí letadlo s generálem Štefánikem. Letadlo zakroužilo podruhé a přišel nový rozkaz — střílet, je to nepřátelský letoun. A tak jsme pálili z děl. Když jsme přiběhli k sestřelenému letadlu, bylo to Caproni, našli jsme tam tři mrtvé, mezi nimi generála Štefánika. Dohodli jsme se, že jsme u sestřeleného letadla nebyli a nic nevíme, co je to za letadlo.“

Takto se likvidovali po 2. sv. válce i nepohodlní svědci tragédie Štefánika. Kdo ještě věděl, že bude letadlo s generálem Štefánikem sestřeleno, byl velitel italských legií generál Gibiš. Když přišel na letiště, bylo již letadlo se Štefánikem ve vzduchu. O tomto činu věděl Karol Murgaš, za existence Slovenského státu byl Tisovým vyslancem v Chorvatsku. Jak to bylo s tragédií generála M. R. Štefánika 4. 5. 1919 je dále neuzavřené před spravedlností. Murgaš dostal po válce 20 let a v r. 1968 emigroval do USA za svým strýcem, katolickým knězem.

12. ledna 1946 nás odvezli z Borů vlakem do Jičína. Z jičínského nádraží jsme šli pěšky do Valdic, kartouzské věznice, spoutáni řetězy, hladoví a vysílení. Mladí lidé po nás házeli kameny a hrubě nám nadávali. Protože byla zima a já jsem měl na sobě oblek z doby zatčení koncem května, kdy už bylo teplé počasí, vzal jsem si na sebe vojenský plášť zapomenutý ve vlaku německým vojákem. Tak jsem to schytal tuplem! Každý, kdo nesmekl u brány věznice před bachařem, dostal takovou facku, až upadl na zem. Dostal jsem ji taky, až mě praskl bubínek a stal jsem se hluchým na jedno ucho. Cítil jsem pak sladkou chuť v krku, jak mi vytékal hnis z ucha Eustachovou trubicí do krku.

Na celách se netopilo a byla ukrutná zima. Slamníky jsme si museli vycpat slámou se sněhem. Nemohli jsme usnout a ruce jsme museli mít neustále na přikrývce. Kdo je dal pod deku, byl bachařem spoután na rukou a ty dány do rukavice z ježka, s ostny uvnitř rukavice.

Koncem roku 1947 poslali do žaláře odsouzené na 20 let těžkého žaláře Rudolfa Berana, ministerského předsedu protektorátní vlády, a generála Jana Syrového. Od nich jsem se dozvěděl, jak to bylo ve skutečnosti s Mnichovem 1938 a kdo je Edvard Beneš, socialista. Bylo zde uvězněno mnoho veteránů z 1. legionářského odboje, kteří toho moc věděli ze zákulisní politiky Benešovy, jeho paktování se s bolševismem a se Stalinem. Aby byl guláš úplný, vecpali do vězení i nepohodlné katolické kněze, kteří buď jako Samaritáni, ze soucitu, pomáhali pronásledovaným Němcům za květnových dnů 1945 nebo ještě před příchodem Rudé armády varovali z kazatelen věřící před belzebubem.

Případ husineckého děkana P. Josefa Mojžíše je toho dokladem nebo případ děkana Kolečka z Tábora. Páter Mojžíš byl ve věznici písařem. Držel nad ním ochrannou ruku velitel věznice major Prüher, lidovec, jenž zde dožíval a brzo měl odejít do důchodu. Za jeho působení bylo umožněno vězňům účastnit se nedělní mše pro vězně v areálu věznice. Sloužil je většinou jičínský kaplan P. Zemek, jenž chodil do Kartouz se dvěma taškami plnými jídla pro mukly.

Velitel věznice to trpěl, zavíral před tím oči. Konec nastal s příchodem 25. února 1948. Byl jsem svědkem, jak při mši svaté přijímal zpět do lůna Církve hradecký biskup Mořic Pícha bývalého generála Jana Syrového a jak Syrovému tekly slzy po tváři. Ve vězení nesměl nosit černou pásku přes oko. Syrový zde krmil vepře a Beran pletl krásné košíky, které se pak prodávaly na trhu. Hlad zde byl velký, a proto nám Syrový občas propašoval brambory ze šlichty pro prasata. K věznici náležela plantáž rybízu a rozsáhlá pole. Zemřelí vězni se pohřbívali na vězeňském hřbitově. To platilo dále za komunistů. Dodnes zde spí svůj sen o svobodě, nikdo jim nerozsvítí svíčku na hrobech.

Věznice Kartouzy v obci Valdice u Jičína se po květnu 1945 stala také odkladištěm pro prominentní vězně a jejich rodinné příslušníky, kteří toho moc věděli ze zákulisí Benešovy politiky. Tak zde byli například drženi v šeru kobek bývalí důstojníci Hradní stráže prezidenta, oba bývalí francouzští legionáři, kpt. Červinka a mjr. Vitejček, protože mnoho věděli o milostných avantýrách první hradní dámy Hany Benešové.

Byl zde vězněn bývalý francouzský legionář, zubní lékař MUDr. Maxa. Za protektorátu si pustil hubu na špacír a vyprávěl o svých milostných avantýrách s Hanou v Paříži před 1. sv. válkou. Hana k němu chodila na ošetření chrupu. Říkal, že by si býval Hanu vzal za manželku, ale pak se dozvěděl, že se léčí na syfilis. Proto nemohla mít děti.

Útěkáři se ve věznici zakovávali do želez, na rukou, na nohou, se závažím od 10 kg přes 16 kg, až do 22 kg, podle počtu útěků. S koulí pracovali, jedli, spali. Když chodili, museli si ji nazvednout. Toto zařízení přežívalo z doby tereziánské a ještě za vlády komunistů v padesátých letech fungovalo. Píše o tom ve své knize „Dvanáct zastavení“ opat Anastáz Opasek, jenž prošel věznicí Valdice v padesátých letech a zažil zde šéfa vězeňské nemocnice, zdravotního radu MUDr. Otto Roubíčka.

Stojí tato kniha za přečtení, jak ta lidová demokracie fungovala po 2. sv. válce u nás. Po dobu zakování do želez se střídal 1 den půstu, 1 den temnice, 1 den tvrdého lůžka při vodě a 30 dkg chleba místo půstu. Kdo to přežil, podobal se faraonské mumii.

V ústavní nemocnici pracovali vězeňští lékaři — MUDr. Walter Kment, primář z SS lazaretu Bulovky, pocházející ze staré německé lékařské rodiny, a MUDr. Jetel, vlajkař (zemřel v červnu 1990). V průběhu války v Koreji (začala v červnu 1950) přicházely do Kartouz stále nové transporty vězňů a vždy druhý den ráno po 6. hodině byl nástup v dlouhé chodbě 1. oddělení. MUDr. Ottou Roubíčkem byli vybíráni mladší vězni na odběry krve (pro potřebu Koreje). Bylo tam dost Němců, mladých vojáků wehrmachtu.

MUDr. Kment stačil mi den před nástupem sdělit, když jsem opravoval zámek u dveří ošetřovny, že zítra bude Roubíček vybírat vězně k odběrům krve a abych řekl, že jsem prodělal syfilis. MUDr. Kment mi tak zachránil život a dalším mým dobrým spoluvězňům. Roubíček šel od mukla k muklu, pozvolně a za ním zapisovatelé Kment s Jetelem. Vždy pohlédl na vězně a zeptal se ho na prodělané choroby.

Když přišel ke mně, uviděl mladého, zdatného vězně a zeptal se mne na prodělané choroby. Řekl jsem mu, že jsem prodělal syfilis. Optal se mě, kde jsem ji získal. Já na to, že v Reichu při nasazení za války, od jedné Francouzky. Dal mi dvě facky a poslal mě zpět na celu. Na světnici byl s námi osvětimský vězeň Potoček, jako kasař byl odsouzen, Osvětim přežil, protože hrál v táborové kapele. Ten poznal Roubíčka v Osvětimi, kde se spolupodílel na selekci holandských Židů, svých soukmenovců. Když k němu přišel Roubíček, tak vyhrnul rukáv, kde měl vytetované číslo z Osvětimi. Roubíček mávnul rukou a poslal ho na celu.

Nadměrné odběry krve probíhaly ve Vrchlabí v nemocnici. Vězni po nich byli tak zdecimováni, že je pak posílali na „léčení“ do opavské věznice, kde zmírali po desítkách, takže museli vykopat společné hroby, kam byli naházeni ve třech vrstvách nad sebou. Takto zemřel Jan Minář, sedlák z Trstenice u Litomyšle. Jeho syn pak v r. 1968 emigroval do NSR, kde o tom vydal svědectví.

Komunisti v Kartouzích měli na začátku padesátých let mučírnu na Sing-Singu, jak tomu říkali muklové. Demontoval ji Jan Homola, zámečník z Jaroměře, vlajkař. Byla to mučící deska s třmeny pro ruce a nohy. Když se tam vstoupilo, páchlo to tam jako v kovárně, po zemi se válely chomáče vlasů, ani to neuklidili. Homola musel podepsat revers řediteli věznice Ptáčníkovi, mučiteli pěti katolických biskupů, že nic o tomto zařízení neví. V r. 1968 emigroval do Kanady.

Vše prasklo, když byl MUDr. Kment na základě Adenauerovy smlouvy se Sověty o propuštění zajatých Němců a jejich návratu do Německa vyslechnut německými orgány v západním Německu. Byl z toho mezinárodní poprask a ředitel Ptáčník byl odvolán.

Podobný osud stihl vlajkaře Oldřicha Jánuše, mladého člověka. Jeho otec bydlel jako vojenský penzista ve Valdicích. Znal se s velitelem věznice a přes něj vymohl synův návrat z vrchlabské nemocnice. Přišel ve zbědovaném stavu a potom často stonal. Jeho stopa končila na Jáchymovsku, kam jsme byli nasazováni na rubání uranové rudy pro rudé mravence.

Jednoho dne jsem byl odvezen eskortou do Práchovické cementárny, jako moderní otrok. Když jsem čekal na eskortu, jež mě měla odvézt z Valdic na práci do lomu pro výrobu cementu, řekl mi v nestřeženém okamžiku arcibiskup olomoucký Karel Matocha, když byli propuštěni z izolace na Sing-Singu, že je mučili po 6 týdnů hladem, žízní a každou hodinu v noci se museli hlásit číslem a jménem. Vypadali jako živé mumie.

Dal jsem mu krabičku Partyzánek. Za jednu cigaretu dostal od chodbaře malý bochník chleba, taková byla deviza cigarety ve vězení. Takto byli mučeni s Matochou biskupové Skoupý, Buzalka, Vojtašák a řeckokatolický Gojdič ve Valdicích. Byla to doba, kdy byli zatýkáni tzv. vatikánští špioni a ti hlavní byli sváženi do Kartouz, bývalého kláštera, přeměněného tzv. osvíceným Josefem II. na věznici.

Krátce jsem pobyl ve vězení se známým teologem, profesorem Josefem Zvěřinou. Vše, co tehdy v roce 1949 předpověděl, do písmene se vyplnilo po tzv. sametové revoluci. Zdůrazňoval neklesat na mysli, Bůh na nás složil toto břímě, abychom poznali zlo. Tím nám dal výstrahu, abychom v budoucnu odporovali zlu a vychovávali spolubratry k dobrému. Upozornil nás, že trpíme za mnohé, jež po 300leté porobě nedělali nic užitečnějšího, nežli vzpouru proti Bohu, danou signálem stržení Mariánského sloupu v Praze 3. 11. 1918, postaveného po hrůzách třicetileté války v Evropě jako díkůvzdání ukončení útrap Panně Marii, pomocnici křesťanů.

Zdůrazňoval, abychom vydrželi do doby, než dojde dech těmto novodobým spasitelům a že budeme překvapeni, kolik nových mesiášů vyleze z děr, budou chrlit oheň a síru a neustále dávat do pohybu kola „božích mlýnů“, které nakonec semelou i je. Nikdo z těch nových mesiášů neuvedl, co dělal před rokem 1948 a po roce 1948, kolik se honosilo titulem CSc. Dnes převlékli kabáty a ten titul je poznávací značka, jakému režimu sloužili.

Mumraj konfiskací skončil. Začalo to kolaboranty, fabrikanty, kulaky, živnostníky, duchovenstvem, na vyschlé kůži pracujících nezbyla kapka tuku, který by posloužil nenasytným parazitům, až to dospělo tak daleko, že nekonečným dobrodružstvím „osvícených vůdců“ jsme posloužili belzebubovi v Kremlu a proměnili Království české ve spolek domkařů ve výprodeji dědictví otců.

Přírodní zdroje vyrabovány a rozdány zdarma zemi lenochů na východě, odkud k nám z historie přišli Hunové, Avaři, Tataři a s nimi mor, cholera, černé neštovice a nakonec všeničící komunismus. Díky Benešovi a Šrámkovi Londýnskému, kam nás v r. 1943 upsali. Na to se dnes zapomíná, nic se nevzpomíná na profesora dr. Velenovského, jenž po roce 1918 napsal o Evropě článek, který končil větou: A národ český? Veden jsa planými přeludy, řítí se ke svému zániku.

Po všech těch válkách a převratech dochází k legalizování zákonů, které umožňují krádeže majetků, jako to probíhá po sametové revoluci, kdy se najednou vynořují rychlozbohatlí podnikatelé bez poctivosti v podnikání.

ZDROJ: czcpv.cz

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc listopad 2017: *****

Jan Procházka 500,- Kč, Roman Foff 1000,- Kč, Jan Šedý 50,- Kč, Jiří Fridrich 100,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč, Jiří Záhumenský 50,- Kč, Tomáš Foldyna 998,40 Kč, David Bezděk 150,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 048,40 Kč *****

Děkujeme.


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (16 votes, average: 4,13 out of 5)
Loading...
173 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.