14.5.2014
Kategorie: Společnost

Cesta do hlubin Čecháčkovy duše 2 – povídání o tom, kterak se Čecháček o sebe ne a ne postarat

Sdílejte článek:

OD: JAN „ATOM“ HODIC 15|05|2014

Dnes si budeme povídat o tom, proč je mezi českým národem tak nadstandardně populární bolševizující levice, proč si stále mnoho lidí bohužel myslí že mají na něco hmotného nárok i kdyby měl veřejný sektor chcípnout a cosi o Stockholmském syndromu.

 

 

Představme si následující situaci: vězeň, jehož rodina je po dvě generace vychovávaná ve vězení je náhle puštěn na světlo. Život za katrem se vyznačoval několika zásadními znaky: neustálý přísun jídla nevalné úrovně, avšak uspokojujícího množství, absolutní seřízenost času bez jakéhokoliv připuštění osobní invence ke slovu, nalajnovaná zábava, názory i vzdělání. Co se stane? Vězeň je vypuštěn na světlo po vcelku upraveném vězeňském chodníku. Do té doby byl naučen pouze na chodby, nikoliv na volný prostor, takže ihned po opuštění vězeňského areálu zcela neomylně zahne na nezvyklou, k chůzi absolutně nevhodnou cestu a jeho hlava potká kandelábr. Z vězení si pamatuje, že úklid na chodbách měli na starosti dozorci. Tady se jaksi zcela neomylně předpokládá schopnost vybrat si vhodnou cestu, ačkoliv propuštěný vězeň nemá se svobodnou chůzí zkušenosti. Kdo za to může? Kdokoliv. Jenom ne on. Za jeho chyby může vždy někdo jiný. Protože starý svět fungoval jako hodinky, byl bezchybný, bezmyšlenkovitý, zatuchlý avšak mentálně zcela nenáročný. Co hledá vězeň nyní? Hledá nového dozorce a nové vězení.

 

Kořeny onoho způsobu vězeňského myšlení lze hledat již po roce 1938. Sekvence Nacismu, smutného poválečného vlastenčení a Komunismu, kdy měl občan této země více než padesát let přikázáno co si má myslet se zcela neomylně podepsala. Člověk je kromě peněz a materiální obživy ze své práce motivován dalšími dvěma faktory: užitečností a možností vzít ji do vlastních rukou, schopností podnikat. Vztah k věcem veřejným (správně psáno,doufejme že navždy, s malými písmeny) podlomilo ono protektorátní „klid na práci“, to jest: jsi někým vyučen, něco umíš, věnuj svoji práci Říši a nestarej se o její plody. Nacisté jako první naučili Čechy fachidiocii. Odměnou byla Heydrichova politika cukru a biče. Po válce se šest let kalení zdravého rozumu podepsalo absencí kritiky zvěrstev pro změnu z české strany (věnuji některý z dalších dílů). Nacisté odnaučili Čechy vážit si plodů vlastní práce, neboť dřeli proti svému zájmu, pro svou vlastní záhubu.

 

Komunisté oproti tomu zasáhli hloub: odnaučili zdejší svou práci řídit, plánovat a rozvrhnout si. Zlikvidovali všechny staré dobré podnikatelské návyky a zvyklosti, poctivost, pracovitost. Kořeny podnikání v Novověku položila šlechta, zvyklá odjakživa podnikat a rozhojňovat své jmění, měšťané a další toto posléze výborně okoukali. Prvorepubliková kultura podnikání měla za sebou vývoj několika set let. Povědomí o výrobě kvalitního zboží, o spokojeném a radostně vracejícím se zákazníku bylo rozbito hromadnou krádeží výrobních prostředků a nahrazeno erárem, při jehož produkci stát přemýšlel za ty, kteří skutečně pracovali. Nová generace podnikatelů se zrekrutovala zejména z řad vexláků, dále pak z řad bývalých členů KSČ, StB a všech, kteří se dostali k informacím, které podniky má smysl privatizovat a které budou na odpis rovnou. Vexlácké návyky opět zformovalo prostředí: nulová odpovědnost k okolí (zatímco rodina, podnikající po generace byla váženou součásti společnosti a vydávala mnohdy nemalé peníze na veřejný sektor), absence plánování – vexlák pouze potřeboval mít za co nakoupit nové bony, valuty, potažmo videa.

 

Komunismus sebral podnikatelskému myšlení několik set let vývoje, zabil mecenáše a po svém pádu nechal vexláky, kteří následně tunelovali co se dalo. Na populaci prostší, zaměstnanecké zanechali mnohem horší následky. Vlivem systému „umístěnek“ měl zaměstnanec jistotu práce a bytu, což ve zdravě fungujícím hospodářském systému, založeném na lidské přirozenosti nelze. Problém je, že většina zaměstnanců toto nepochopila. Proto Češi neradi cestují za prací s výjimkou mladé generace, usedle mrmlají na nedostatek uplatnění ve svém regionu, i kdyby v Praze sebesnadněji práci našli. Byli zvyklí někde pracovat čtyřicet let. To jim reálně zaručit nelze. Nebyli zvyklí vyvinout sebemenší úsilí pro získání práce. Nyní se to po nich chce S povděkem sleduji tu část svých vrstevníků s výučním listem, která jezdí po montážích po půlce republiky. Tady máme jako společnost dobře našlápnuto, chce to jen počkat na výměnu ještě alespoň jedné generace. Až vám někdy bude babička ponoukat cosi o jisté práci, sociálních jistotách ba dokonce něco jako že na to máte právo, nezlobte se na ni, nemůže za to. Pouze pokud bude toto hustit do vašich sourozenců, bratranců a sestřenic, vysvětlete jim, že prostě byla zvyklá na něco jiného a dnes se její rady nedají použít. Úměrně jejich mentální vyspělosti i proč.

 

Evropa v současnosti obecně hřeší v podstatě na svoji koloniální minulost. Vzestup životní úrovně na úkor většiny světa sice zajistil pohádkový blahobyt, nicméně odstranil hlavní motor lidského snažení, kterým je lidská bída. Velmi dobře je toto vidět v oblasti vědy. Zde beru coby zdroj jednoho ze svých profesorů na MFF UK. Zatímco Indové a Číňané dřou 16 hodin denně, učí se neustále nové věci neboť vidí, kam by padli, často si pamatují chatrče kde žili oni nebo jejich spolužáci ze základní školy, v Evropě je vlivem záchranné sítě motivace takřka nulová. Z ročníku pracuje s plným nasazením zhruba patnáct procent, zatímco zbytek forbesí, chlastá nebo píše nesmyslné úvahy, které by nikdo neměl raději číst, aby se v nich snad ještě i nepoznal. Je potřeba vidět bídu, abych byl motivován se jí co nejvíce vzdálit. Je třeba vidět bídu abych znal dopad špatných rozhodnutí a uvědomil si zodpovědnost za svůj vlastní osud. Je třeba vidět bídu abych se naučil sociálnímu cítění. Je třeba jí být ohrožen.

 

 

Situace, za které bere velké procento populace nějakou formou sociální dávky je trvale neúnosná. Tento sociální model jest zaplacen z peněz většinou těch, kteří své podniky mají v zemích třetího světa, nebo těch, kteří dřou jako živnostníci do úmoru jako mezci, nemaje dovolených a nemocenských. Tento systém činí část populace zodpovědnou za obživu zbytku, který se zodpovědnosti nenaučil nikdy a zároveň žije z přežitků kolonialismu, který má nyní podobu v indických a afrických továrnách. Je to přirozené, nicméně Západ by měl dané prostředky investovat do vědy a jinde a připravit se na dobu, až iniciativu globálního leadera a mozku převezme Asie, a ne rozhazovat peníze mezi velké vrstvy obyvatel a brát motivaci k vlastní snaze. Dávky mají sloužit k překlenutí nejhoršího a zmrzačeným lidem a ne k tomu, aby měl děti někdo, kdo by je normálně neuživil a polovina národa mohla jezdit k moři.

 

Problémem je starobní důchod. Opět je zde většina lidí zatížena stereotypy. Byli zvyklí mít nalajnován život včetně doby odpočinku, opět: mít nějakou jistotu. Tu jim zde opravdu nelze dát, neboť v současnosti se na jeden důchod skládají dva pracující, v budoucnu to bude pouze jeden. Vůči současným důchodcům spáchal minulý režim jen těžko odpustitelný zločin: znemožnil jim připravit se na stáří a díky nevýkonnému hospodářskému modelu jim připravil dvacet let bídy. Říká se to špatně, ale pro současné důchodce lze jen ztěží vůbec něco udělat. Těm budoucím alespoň oživit pojem vejminek, ti bohatší pak mohou nakupovat byty. Pro ty dnešní je však pozdě.

 

Dovolte mi na závěr shrnutí: máme uměle udržovanou životní úroveň. Záchranná síť se zvrhla v nesmyslnou zněť sedáků a lan. Situace je na půl cesty. Mladá generace si za prací jezdit zvyká, stará když přijde o práci si vlivem špatných návyků nenajde novou. Odbory, které v Německu slouží k rekvalifikaci slouží v Čechách pouze k vyvolávání humbuku, předvolebnímu boji a jejich splnění by leda zdražilo dluhovou službu. Místní, jak se neradi spoléhají na sebe raději křičí, namísto toho aby něco doopravdy dělali. Odbory jsou odrazem přístupu místních zaměstnanců k práci. Jistota a nulová invence. Kamarád z Bavorska, jsa rok bez práce prošel čtyři kurzy, nežli ji našel. Kamarádi z rodného města, kteří jsou bez práce často nadávají, avšak představa vytrvat s jedním vzděláním je bohužel dosti silná. A opět mylná. V podnikatelských sférách jsem velmi vděčný za to, že došlo k vystřídání generací, kdy nová generace převzala většinou návyky od navrátivších se emigrantů a západních kolegů nejen co do trvalé udržitelnosti výdělečné činnosti (tedy ne vydělat a utéct), nýbrž se rozmáhá filantropie, touha vracet tam odkud jsem vzešel aby mohli vzejít další. Generace vexláků vymřela a doufejme že bude ubývat i její přetrvávající tvrdé jádro – kamarádi úředníků na ministerstvech s tím, jak státu ubývá prostředků a roste veřejná kontrola.

 

ZDROJ: Jan „Atom“ Hodic

 

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.