7.1.2014
Kategorie: Historie

Česká komunistická demokracie

Sdílejte článek:

OD: ČESTMÍR HOFHANZL 07|01|2014

Na prezidentské standartě státu máme napsánu lež, hezčími slovy řečeno polopravdu: „Pravda vítězí!“. Otcové tohoto sloganu nedořekli, kdy pravda může zvítězit – jen tehdy, stojí-li za ní odhodlané bohabojné společenství statečných lidí. Podle běhu lidských věcí následovali to, co na standartě vyřčeno nebylo. Nepostavili jsme se Hitlerovi, nebojovali jsme za svou svébytnost, za svůj stát. Edvard Beneš, hlava státu se vznešeným heslem na standartě, svůj lid v boji za pravdu nevedl. Rezignoval a utekl. Uprostřed války pak jel bez dohody se spojenci vyjednávat se Stalinem. Vůkol dal najevo, že o pravdu nejde. Že jde o zájmy. Uprostřed války nás prodal tam, kde cítil více síly.

 

 

Po válce nechal vyhnat více než tři miliony Němců. Obyvatele země, kteří v ní sídlili po staletí a mezi kterými byli nacisty jen někteří. Tak společenství ctící pravdu a trvající na ní nejedná. Většina neprotestovala. Mnozí si po Němcích nakradli. Udělali jsme padoušství. Vyhnáním Němců jsme se také přihlásili ke komunismu. Politické strany, které vítěz ponechal na scéně, souhlasily se zákazem nejsilnější prvorepublikové strany – Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. Vznikla Národní fronta. Před Vítězným únorem nekomunističtí politikové odstoupili z vlády. Odpor proti komunistickému puči neorganizovali.

 

Sebranka českých komunistů se stala nejvěrnějšími sluhy Stalinových pochopů. Z nás ze všech udělali zaměstnance komunistického státu. V Československu nesměl zůstat soukromý holič, soukromý švec. V zemědělství vykořenili a plošně vyhubili vrstvu vlastníků – hospodářů na půdě. Společenství, jehož děti odcházející do měst dávaly základ společenské morálky a pracovitosti celé zemi.

 

V Československu bylo vykonáno nejvíce politických vražd ve jménu komunismu. Tento „lidově demokratický“ stát měl (per capita) nejvíce politických vězňů. Na počet obyvatel měla naše země také nejvíce členů komunistické strany. Toto vše bylo vykonáno našima rukama, bylo to dílo našich banditů.

 

V roce 1968 předvoj dělnické třídy – českoslovenští komunisté vyhlásili socialismus s lidskou tváří. Podobně jako si jejich předchůdci napsali na prezidentskou standartu „Pravda vítězí!“. V té době nastávala v sovětské „říši zla“ krize proletářského komunismu. Straničtí funkcionáři řídící obludný totalitní stroj nezvládali situaci. Ideologie přestávala fungovat. Bylo nezbytné vyměnit hesla a technologii řízení modernizovat. Československý komunismus s lidskou tváří – jako by komunismus mohl mít lidskou tvář – byl úvodní signálem k ideovému a mocenskému přezbrojení – překabátění „sovětského tábora míru a socialismu.“

 

Mobilizace vojenského komplexu a zvláštních služeb Sovětského svazu byla účelová, říše nebyla vojensko-mocensky ohrožena. Organizační model byl ohrožen ideologicky. Vojenská akce znamenala předání rozhodujících pravomocí z rukou stranických aparátčíků do rukou vojáků. Ti pak zprostředkovali předání moci do rukou náčelníků zvláštních služeb režimu.

 

Českoslovenští tajtrlíci na čele předvoje místního pracujícího lidu, slouhové moskevských náčelníků, otevřeli cestu ještě většímu zlu. Nechali se odvézt do Moskvy a podřídili se. Vyjma Františka Kriegla podepsali svou pohanu. Pokořili a ponížili tím celou společnost. Na budoucích dvacet let nastavili nové normy.

 

Moskevští modernizátoři technologie zla vybrali za našeho gubernátora dokonalý typ aparátčíka. Gustáv Husák prošel mocenským mlýnem, přípravkou, která tvarovala velikány řídícího stroje nejlepšího ze světových řádů. Husák prohrál v prvním kole mocenské rvačky, když soudruzi nastupovali do kariér. Skončil ve vězení se Šaňo Machem, vůdcem Hlinkových gard. Husák dokonale poznal sovětskou technologii moci a kágébáčtí „rukovoditelé“ si prověřili jeho. Generálním tajemníkem komunistické strany, tedy normalizátorem československé satrapie se stal právě díky dokonalému pochopení sovětských mocenských praktik.

 

Zažil jsem normalizaci sedmdesátých let, proletářská ideologie, kterou dvě desetiletí oblbovali plebs, byla mrtvá. Po promenádě tanků v ulicích, po eskadrách letadel na obloze i tlupách pěšáků v každém lese mohl na proletářskou solidaritu již věřit jen blbec. Po pacifikaci hereze s lidskou tváří proběhlo v následné normalizaci v českých zemích již několikáté třídění talentů na podrazáctví. Po okupaci i kariéra ve stranickém aparátu nesla riziko možné odpovědnosti, kdo chtěl přežít na výnosném místě, musel se zdiskreditovat, ponížit a zradit své přátele. To byla minimální cena za udržení se. Zkušenost již prokázala, že o žádné ideje nejde. Na kariéru v aparátu strany nastupovaly podřadné talenty. Normalizátoři již ani nikoho svébytného do řídícího soustrojí nepotřebovali, stačily jim figurky, se kterými se dá podle potřeby posunovat. Skuteční šíbři obsazovali místa technokratů. Do jejich rukou se začala soustřeďovat moc.

 

Vstupenkou do nově se profilující nomenklatury byla stranická legitimace jako formální přihláška, úvazek. Důležitější byla příslušnost ke Státní bezpečnosti, či spolupráce s ní.

 

Smyslem normalizačních čistek bylo ponížit co největší počet lidí, ukázat jim, že si své postavení musí zasloužit. Zažil jsem tu dobu. Mohl jsem pozorovat, jak se lidé rozpadají. Kariéry v tom čase nastupovali lidé hanební, společnost si zvykala. To, co se odehrálo na společenské scéně, s odstupem krátké doby proběhlo i ve sféře profesní, odborné. Pozoroval jsem tento proces v oboru, který je s morálním cítěním s lidskými hodnotami v těsném dotyku – v medicíně. Šéfy se v té době stali lidé průměrní až podprůměrní – rozhodně žádní lumeni. V zájmu své dominance pak „stlačovali“ okolí na svoji úroveň.

 

Dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let bylo dobou sovětizace české společnosti. Ideologický tlak postupně ochabl, ani aparátčíci již nebrali své teorie vážně, pouze navenek ideovou čistotu vymáhali. Společnost se pomalu blížila ideálu – již od dvaceti let jsme se začínali těšit na důchod.

 

Osobitou kapitolu, odraz sovětizace společnosti představuje policejně sledovaný disent. Odpůrci moci neprotestovali proti tomu, že režim byl politicky i lidsky nemravný. Nebyl to skutečný politický disent. Nebyli to odpůrci režimu, kteří by trvali na tom, že jsou lidé, že mají právo rozhodovat o svém životě a podílet se na rozhodování o směrování společnosti. Pouze prosili „pána“, aby se na ně někdy i usmál a nechal je, aby si občas zaskotačili. To bylo podstatou požadavku na lidská práva.

 

Nebyl jsem schopen se s tímto způsobem protestu ztotožnit. Nepotřeboval jsem lidská práva. Právo být lidskou bytostí a chovat se jako člověk mi přece ten vládnoucí dobytek nemohl vzít. Chtěl jsem fair play jednání, mít odpovědnost za svůj život, mít vliv na to, co se děje kolem. Kromě toho, znal jsem osobnosti disentu: nebyli lepší než „oni“. Většina z těchto lidí měla mnoho slabostí a nectností a byli tudíž vydíratelní. Po Sametové revoluci jsem své známé a kamarády našel v registračních protokolech Státní bezpečnosti jako spolupracovníky. Nedokázali říci ne.

 

Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století byla přípravou na modernizaci sovětského systému. Základem pro tuto opravu a transformaci byla hlubší hodnotová a mravní desintegrace lidského společenství. Společenství, které ve čtyřicátých letech George Orwell nazval plebsem.

 

Sovětská perestrojka odstartovala v období hluboké krize sovětské a ruské identity. Její průběh byl na ruské poměry a zvyklosti klidný a mírný. Nebyly to statisíce a miliony mrtvých, jak bývalo v takových dobách změny v Rusku zvykem. Jedinou integrovanou organizovanou silou v celé říši zůstaly tajné služby. Tato struktura byla z podstaty své tradice fungování naučena jednat neviditelně a z pozadí. Energie změny byla u této vrstvy odvedena k rozkradení majetku strany – státu. Kmenoví příslušníci tajných služeb se stali prostředníky při převodu majetku do rukou tajných služeb. Bílí koně – oligarchové se stali přechodnými vlastníky majetku strany-státu při jeho převodu do vlastnictví-správy tajných služeb. Ty v té funkci stranu-stát nahradily.

 

V československé sovětské gubernii byl průběh vlastnické modernizace komplikovanější. Proto dostal název Sametová revoluce. V Československu i v ostatních guberniích Sovětského Ruska v evropském prostoru bylo nebezpečí, že obyvatelstvo by mohlo změnu technologie vzít příliš vážně. Tradice vlastnictví a vlastnické odpovědnosti byla v těchto zemích z evropské tradice podstatně jiná než v Rusku. Tam za cara všichni patřili svému vládci a prakticky veškerý majetek jim byl jen propůjčen. V sovětských evropských guberniích navíc hrozilo, že se obyvatelstvo bude chtít vyrovnat se zločiny komunismu a pokusí se komunismus a jeho nositele odstranit z veřejné scény. Že učiní vážný pokus připravit o politický vliv společenskou vrstvu svázanou celou svou existencí s komunistickým systémem.

 

Terminus technicus „sametová revoluce“ nebyl plodem náhodného hnutí mysli nepolitických intelektuálů. Těm ani nic tak hlubokého a vážného z hlavy vypadnout nemohlo. Pojem i jeho obsah vzešel z hlav nemilosrdných pragmatiků moci. Pragmatiků totalitní politiky – oni znali a chápali historický rozdíl pojetí majetku v západní křesťanské Evropě a pojetí ruského. V Evropě římského pojetí křesťanství se od počátků víry i majetek chápal jako individuální závazek, odpovědnost. Ve východním byzantsko-ruském pojetí křesťanství byla víra udržována a potvrzována formálním opakováním obřadu. Pojem vlastnictví byl chápán jako zdroj moci, výhod, privilegium. Po celou historickou periodu patřilo obyvatelstvo i majetek světskému vládci, panovníkovi. Panovník svým věrným majetek jen propůjčoval. Pojem vlastnictví má zkrátka již z historických příčin pro komunismus, zvláště pak pro jeho východní ruskou větev, zásadně jiný význam, než jaký měl a doposud snad i má na Západě.

 

Podobné platí pro význam pojmu lidská práva. Pojetí práv v Západní římské Evropě je ve srovnání s pojetím lidských práv v Ruské komunistické civilizaci významně odlišné.

 

V západní civilizaci bylo pojetí člověka, mezilidských vztahů definováno v Ježíšově poselství: „Všichni lidé jsou si před Bohem rovni.“ S druhým člověkem máme jednat jako se svým bližním. Jako bychom se chovali k sobě… Bůh na nás shlíží a bude nás soudit (zde není prostor pro diskusi na téma rozlišení mezi vhodnou bázní a nevhodným strachem…). V západním křesťanském civilizačním okruhu byla „Listina práv občana“ vyhlášená lidskou institucí zástupná; rušila naši povinnost, odpovědnost k Bohu. Lidské chování k druhému člověku měla garantovat a vymáhat lidská instituce, pověřený úřad, tedy člověk nepodléhající božské ideji, člověk se zlobou a s ďáblem, kterého v sobě ukrývá.

 

Důkazem neúčinnosti takového pojetí bylo chování revolucionářů po vyhlášení Prohlášení lidských a občanských práv za Francouzské revoluce. Ti, kdo prohlášení vyhlásili, v jejím jménu guillotinovali své odpůrce a bývalé druhy.

 

Ve východním byzantinsko-ruském pojetí člověk patřil svému pánovi, vládci. Tomu odpovídalo pojetí jeho práv. Nejlépe pojetí definoval ruský car Ivan v odpovědi anglickému poselstvu na Rusi, když s ním odmítl jednat. Nepovažoval totiž anglickou královnu za sobě rovnou. Ivanovi patřilo Rusko jako „Votčina“, mohl s Ruskem a jeho obyvateli dělat, co se mu zamanulo. Anglická královna byla jen první z Angličanů. Spravovala svou zemi – Anglii v zájmu a ve prospěch svých poddaných.

 

Východní pojetí práv platilo v předperestrojkové době pro plebs v celé říši reálného socialismu. Nebyl tedy velký problém v rámci perestrojky, modernizace proletářsko-komunistické doktríny, upravit formálně pojem vlastnictví a lidských práv.

 

Univerzálně užívaným nástrojem řízení tábora míru a socialismu byla metoda dialektického materialismu. Pojmy, tedy jejich formální znaky – slova, měly takový význam, jaký se právě hodil. Za několik generací takového používání pojmů, slov, řeči, písma prostoupilo toto pojetí sdělování a komunikace celou společností. Přesný konkrétní význam slov se vytratil. Zůstal formální znak v podobě písma nebo zvuku. Obsah, význam slova či zvuku nemusel být v takovém pokřivení žádný a často mohl být i opačný, než obsah skutečný.

 

V civilizaci Západu se po dlouhá staletí dokázala udržovat určitá rovnováha moci světské s mocí duchovní. Mocenská hierarchie světská nikdy na delší dobu nedokázala ovládnout a podrobit si hierarchii duchovní. Totéž platilo i opačně. V křesťanské civilizaci lidský duch dosáhl toho, že na dlouhou historickou periodu nebylo možno v dosahu této civilizace lhát totálně. Pojmy a jejich formální znaky, slova, si po celá staletí svůj obsah udržovaly. Lidský duch – člověk se byl schopen učit, poznávat. Udržovala se kultura. Společenství nekončilo ve slepé uličce totálního zblbnutí a vraždění.

 

To mohlo platit, pokud byly pojmy zla a dobra náležitě reflektované, tedy mmj. nerelativizované. V lidské mysli se udržovala víra ve „Vyšší princip“ nad námi. Když však víra v boží spravedlnost počala mizet, začal se lidský hodnotový svět rozpadat. Vnitřní rozklad Evropské civilizace se rozvíjel s tím, jak rostlo exaktní poznání. Porušila se rovnováha mezi vírou v rozum, pokorou a vírou v Boží prozřetelnost. Mizela skepse, že nejsme pány svých vášní, že rozum nedokáže zvládnout zlo, ďábla, který si také dělá nárok na lidskou duši a je mistrem ve využívání všeho, co v ní je narušené. Hmotné úspěchy vynálezů a vzrůst blahobytu oslnily člověka, který se počal domnívat, že může všechno, že je pánem Všehomíra. Budete jako bohové…

 

V době, kdy evropská civilizace začala ovládat svět, měla již ve svém organismu zárodky zkázy. Francouzská revoluce v letech 1789 – 1799 odstartovala proces myšlení, který vedl posléze k formulaci totalitních ideologií komunismu a nacionálního socialismu. Produktem těchto ideologií byl vznik totalitních režimů států a excesy globálních konfliktů. Do takových rozměrů vyústila ztráta korekce lidského rozumu Božím okem. Obě světové války i Sovětská říše míru a socialismu byly plodem rozmachu lidského rozumu. Rozumu, který po staletí držela na uzdě část Ježíšova poselství o Božím oku, které vidí všechny naše činy a podle nich nás bude u Posledního soudu hodnotit. Rozum se urval z řetězu.

 

Zážitek hrůz světových válek, které obě vzešly z prostoru Evropské civilizace, poškodil vitalitu a ducha Evropanů. Smyslem života milionů se stalo dosažení blahobytu, tedy prosté pohodlí. Nevyburcovalo to nejlepší evropské mozky k přemýšlení, k hledání příčin tohoto velkého civilizačního selhání.

 

Výsledkem druhé světové války byla porážka jedné varianty evropského socialismu – nacismu. Evropa za to zaplatila destrukcí materiálních zdrojů, podlomením vitality své civilizace, která ztratila svůj křesťanský základ a zdroj. Vítězem války byl totalitarismus komunistický, jeho východní sovětská varianta. Ruské samoděržaví přejalo v podobě Leninovy bolševické vlády „moderní“ značku evropského totalitního komunismu. Důsledkem války bylo posunutí hranic Stalinova impéria do středu Evropy.

 

Československo se za vlády komunistů řízených z Moskvy posunulo ze sféry západní římské civilizace do sféry vlivu východní ruské civilizace a jejích způsobů. Totalitarismus nacistický-německý měl ještě jisté evropské rysy. Nacisté na obsazených územích především likvidovali své odpůrce, elitu politickou a mravní. Sovětský ruský totalitarismus šel na samé kořeny individuální svéprávnosti – všichni se museli stát zaměstnanci státu, patřili státu celou svou existencí. Komunisté se pokusili vykořenit v lidském jedinci elementární lidské návyky, schopnost dokázat se starat sám o sebe, o svoji rodinu i o společenství. Již více než půl století běží v naší zemi negativní výběr. Po každé krizi se systém obrozuje ze stále horších lidí. Za příklad jsou dáváni lidé zbabělí a proradní – ti postupují na společenském žebříčku. Obrazem i odrazem kvality jejich „výběru“ byly na konci legálního komunismu i opoziční elity. Byl to způsob i obsah protirežimních akcí a protestů. Hudební produkce, mejdany, dožadování se lidských práv. Na konci osmdesátých let zde, v komunismem hodnotově pošlapané společnosti, neexistovala ani malá skupinka lidsky pevných, odhodlaných osobností, kteří by trvali na tom, že jsou lidmi, tedy které lidsky uráží, jak s nimi režim zachází a jedná a chtějí fair play a svůj podíl na rozhodování.

 

V různé míře jsme se všichni nechali natlačit do podoby spodiny. Na každého šlo něco vytáhnout, každý měl své temné místo. Disent byl profízlován křížem krážem. „Nejhumánnější“ řád v lidských dějinách byl založen a fungoval na zneužívání lidské slabosti a lidských nectností. Život v komunismu byl jako divadelní role v absurdní frašce. Pravidla si ve svých pomatených myslích vymýšleli skřeti. Režie divadelního kusu byla podřízena jedinému účelu: udržení si privilegovaného postavení a moci na věčné časy. Tu velikou myšlenku si na samém počátku vymyslel již praotec Lenin a k její realizaci svůj obludný mocenský stroj sestrojili. Moc a privilegia byl nejvyšší princip jejich snažení. Generace lidí, ze kterých vytvarovali bájný Orwellův plebs, přinutili a nacvičili žít své životy jen „jako“. Zapomněli jsme, že život je jedinečný, je jen jednou a opravit a opakovat se nedá.

 

Svůj smysl pro kontinuitu principu moci a privilegií prokázali autoři a kormidelníci Sametové revoluce v průběhu celého procesu modernizace technologie řízení tábora míru a socialismu. V naší gubernii s lidskou tváří o tom vypovídá zmíněný název celé akce – termín šitý na míru místní mentalitě a útlocitu. Stejně citlivě si za symbol celé té absurdní frašky vybrali autora absurdních dramat. Správně předpokládali, že svoji roli uchopí jako tu největší divadelní příležitost života. Sehraje ji oduševněle, s entuziasmem a nebude mít žádný problém s tím, co dělá.

 

Základní kroky a slogany Sametové revoluce předurčily, jaký obsah bude posametová komunistická demokracie mít. Již slogan „Nejsme jako oni“ určil, kdo se stane nejbohatší, politicky i společensky nejvlivnější skupinou, tedy že to bude předvoj proletariátu. Po Únoru předvoj proletariátu nemilosrdně zlikvidoval společenskou a podnikatelskou elitu země. My jsme nebyli jako oni. Jejich potomci a všichni další, kdo se odhodlali převzít jejich způsob života a jejich „hodnoty“, tvořili na konci legálního komunismu vládnoucí vrstvu země. Zůstali ve svých pozicích, ve svých úřadech se všemi svými vzájemnými vazbami a na svých způsobech nic nezměnili. Právní kontinuita byl signál pro ně pro všechny, že se nic nemění, že se pokračuje. Pro jistotu, aby nezapochybovali, dostali soudci vysoké platy. Agenti StB se stali věhlasnými advokáty.

 

Zločinecká organizace Komunistická strana Československa, která měla odpovědnost za všechny zločiny konané v jejím jméně, nebyla zakázána. Zločinci měli lidské právo to činit, nelze trestat přesvědčení. Nezapomenu na první schůzi České národní rady na počátku léta 1990, kdy jsem měl intenzivní pocit: „Svět se zbláznil!“ Všichni dělali, jako by se nic nestalo a na konci roku 1990 byli největšími bojovníky za schválení Listiny základních práv a svobod právě komunisté. Náhle prozřeli. Řekl jsem Sněmovně, co si o tom myslím. Jeden z komunistů mě obvinil, že jsem proti lidským právům.

 

Snažil jsem se v prvních dvou sametových létech jak ve Sněmovně, tak i mimo sněmovní sál apelovat, abychom hledali pravdu. Standardně mně byl odpovědí posměch. Někdy otázka: co je to ta pravda, i s odpovědí – jediná pravda není, každý má svoji pravdu. Nikdy nebyla odpověď jiná – od sněmovního sálu až po hospodu čtvrté cenové skupiny.

 

Moudro o vítězství lásky nad zlobou a nenávistí, stejně jako o vítězství pravdy, byl vykalkulovanou podlostí. Kormidelníci organizující perestrojku znali mentalitu duší svého plebsu. Místo octa a odéru, kterým byla cítit atmosféra upadajícího komunismu, dali občanům čekatelům sladké lízátko krásných slov. Věděli, jak dokonale vyhubili morální a intelektuální elitu, a že nebude téměř nikdo, kdo by skutečnost pojmenoval, stejně jako prakticky nikdo, kdo by naslouchal a dokázal jít sám příkladem.

 

 

Užil jsem si posměchu, když jsem ve Sněmovně tyto věci říkal. Zvláště, když jsem upozorňoval, že změna může nastat jediným způsobem, tedy když sami svým jednáním nastavíme příklad. Ten posměch se mi do paměti zadřel hluboce.

 

Na nejlepším řádu uspořádání lidských věcí, jak komunisté svou zločineckou organizaci a zločinnou ideologii nazývali, bylo nejzvrhlejší to, že vzali životu pozitivní podněty a příklady. Světlá budoucnost byla budována na zneužívání lidských slabostí, na lži a na podvodech. Již po tři generace jsou dáváni za vzor a za příklad lidé hanební, vypočítaví, nemorální.

 

Plodem systematické destrukce společenské morálky a kulturního povědomí byl sám způsob sametové revoluce. Slogan „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ byla vyslovená perverze. Společenská masa již nevěděla, co tato slova a tyto pojmy znamenají. Během svého života je slyšeli používat, ale ve skutečnosti se dělo něco jiného. Ti, kteří je vypustili na počátku Sametové revoluce do prostoru, se nám s chutí vysmáli. Vše, co se následovně začalo odvíjet a co se stalo, bylo přirozené a logické. Mechanismus kulturní destrukce po malé opravě a adaptaci pokračoval vyjetou stopou.

 

V podivném pomateném revolučním stroji jsem strávil dost času. Prožil jsem dost, abych pochopil, co bylo podstatou. V konstrukčních principech, ve výběru a výcviku obslužného personálu i ve výrobním sortimentu se nic nezměnilo. Ba naopak, je to celé ještě obludnější lež a podvod.

 

Prvním veřejným principálem byl autor absurdních dramat V. H., který s námi sehrál svoji vrcholnou životní roli a hrál ji s entusiasmem. Snad si ani nedokázal uvědomit, co hraje a v čem hraje, vyrostl v tom a byl takový. Připravil scénu pro druhé dějství, které bylo smyslem a důvodem k celé velkolepé produkci porážky komunismu. Bylo jím převedení majetku státu do rukou dceřiných organizací – nástupnických organizací zvláštních služeb tábora míru a socialismu, které se v ještě průhlednějším světě nazývaly tajné služby.

 

Režie této části hry byla svěřena ekonomickému přízraku, ve zkratce nazývaném V. K. Smyslem privatizace bylo převedení strategického majetku do rukou společností, jejichž konkrétní vlastník není znám anebo je to nastrčený bílý kůň. V tomto smyslu proběhla privatizace úspěšně.

 

Demokratický politický a hospodářský systém tak, jak vznikl a na jistý čas se na Západě stabilizoval, mohl existovat a fungovat jen ve společnosti, kde se určité věci nedělaly a nepřekračovaly. Nebyl na to zapotřebí zákon. V Západní civilizaci vytvořilo základy pro demokratické uspořádání židovství, řecká antická civilizace a křesťanství jako jejich syntéza.

 

Co nedokázal zničit a vykořenit ještě poměrně přímočaře prolhaný a násilný komunismus, to Sametová revoluce dokonala – modernizace komunistické technologie proběhla. Politická pluralita je fikcí. To, co vidíte na scéně, nejsou autentické politické strany, položili pouze základy k pluralitě banditů. Soukromé vlastnictví, fungující trh, právo hledající a udržující spravedlnost mohou existovat jen ve společenství, kde platí nepsané zákony, kterým se říká morálka. Způsob Sametové revoluce to vše popřel, zamazal a pošpinil nás všechny.

 

Zvolení Miloše Zemana prezidentem, principálem závěrečného dějství hry na komunistickou demokracii, uzavírá kruh tohoto velkolepého padoušství. O stavu komunistické demokracie vypovídá to, že ze seznamu předložených kandidátů si „svobodní občané“ vybrali prokazatelně největšího lháře.

 

 

ZDROJ: Čestmír Hofhanzl

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...
5 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.