24.3.2015
Kategorie: Společnost

Čas barikád

Sdílejte článek:

VLADIMÍR HANEŠKA 24|03|2015

Je březnový podvečer 2015 a já sedím na širokém parapetu své garsonky a oknem o které se zády opírám, mi přes rameno svítí poslední paprsky zacházejícího slunce. Kdybych se otočil a pohlédl z okna, viděl bych zbývající tři paneláky uzavírající poslední rondel sídliště Velká Ohrada a mezi nimi v dálce kousek Barrandova. Pražské sídliště Velká Ohrada je dle veřejného mínění to vůbec nejhorší pražské sídliště. Bolševikem navržené, do čtverců uzavřené, do oken si hledící králíkárny. Uprostřed sídliště jedna sámoška.   Uvnitř každého rondelu se na hromadách psích výkalů tu a tam zazelená něco jako tráva. Jedno oplocené dětské hřiště je rusko-arabsko-nigerijské, druhé dvě cikánská, třetí zatím české. Vysoký počet obyvatel V.O. patří do sociálně slabých skupin. Brutálně podceněná kapacita parkovacích míst je zlatou žílou pro lokální, radnicí oglejtované, únosce aut.  Pokud lze v Praze nějaké sídliště nazvat ghetem, je to jistě Gheto Velká Ohrada.

 

Já ale zůstávám sedět zády k oknu, laptop na kolenou a prohlížím si svůj byt. Běžné  2+kk bez balkónu v šestém patře paneláku. Plastová okna, ale stále ještě původní jádro.  Jedinou markantou bytu je dvoumetrový průchod v příčce oddělující ložnici a obývák. Byt tak svým půdorysem připomíná otazník a okna v řadě ho nádherně prosvětlují. Prohlížím si svůj byt a vzpomínám na těch dvacet let co tu bydlím a na všechny krizové okamžiky kdy hrozilo, že o garsonku přijdu.

Dekret na státní byt mi krátce po revoluci postoupila máma a sama zůstala v miniaturním 1+1, ve kterém jsem vyrůstal. Přestože státem regulovaný nájem nebyl vysoký a pro dvojčlennou domácnost nepředstavuje větší zátěž, já se vždy mohl spolehnout jen na svůj vlastní příjem a během prvních deseti let jsem se nepravidelně dostával do situací, kdy jsem na nájem peníze neměl. Většinou se jednalo o jeden až dva nezaplacené měsíce, ale vzpomínám si i na dluh kolem čtyřiceti tisíc, když jsem byl po zranění bez práce. Tak začal Čas Insolvence. Ještě dnes si zřetelně vzpomínám s jakou hanbou jsem chodíval své neplatičství řešit do kanceláře bytového družstva a na neuvěřitelné pochopení ze strany „paní správcové“ pokud jde o subjektivní potíže každého jednotlivce. Dluhy samozřejmě bylo třeba vždy uhradit včetně nemalých penále, ale člověk v tísni se s nikým nehádá.       

Dalších několik let jsem pracoval v poněkud atypickém režimu, kdy jsem výplatu dostával zpětně za tři měsíce a moje první cesta vedla tradičně do kanceláře paní správcové, kde jsem na dřevo vysázel dlužný tříměsíční nájem a víceméně snesitelné penále. Nakonec ale dle plánu Čas Insolvence skončil a ze mne se stal standardní bezproblémový platič.

V roce 2005 se po baráku začalo proslýchat, že jde dům brzo do privatizace, což pro mne byl důvod k odložení zamýšlené svatby, ale čas plynul a privatizace byla stále v nedohlednu. V roce 2009 jsem se tedy, po desetiletém(!) vztahu, se svou blondýnkou oženil. O necelých půl roku později tak dlouho vyhlížená privatizace dospěla až k našemu vchodu.  Na následnou nabídku k odkupu bytu se samozřejmě nedalo nereagovat a hypotéka byla jedinou dostupnou možností. Hypotéku jsme spolu s čerstvou novomanželkou podepsali u Hypoteční Banky prostřednictvím ČSOB.  

Při kalkulacích výše měsíční splátky, jsem od začátku bral v úvahu, že na její splácení , například během mateřské dovolené, musí stačit pouze můj plat. Již zanedlouho poté se ukázalo, jak rozumné toto rozhodnutí bylo,  bohužel jiným způsobem než jsem plánoval. Má drahá bláhová blondýna mi po jedenácti letech  vztahu a osmnáct měsíců po svatbě oznámila, že mne už nemiluje. A protože s umíněnou blondýnou nehnete, následoval zanedlouho rozchod. Kritické předrozvodové období , vyrovnání majetku a rozvod jsme zvládli sice emočně vypjatě, přesto nanejvýš civilizovaně a s ex-manželkou se rozešli víceméně jako přátele. Majetkové vyrovnání s blondýnou vyhrazovalo nárok na byt nadále pouze mně. S bohyní Hypotékou jsem tedy zůstal tančit sám.

To že byl rozvod civilizovaný ale neznamená, že jsem s tím byl smířený. Pocit hluboké ztráty byl všudepřítomný a já pro blondýnu truchlil ještě dalších sedm měsíců než jsem se  opět emočně vzpamatoval. Během té doby jsme se s ex-blondýnou dohodli, že u mne ještě po nějakou dobu zůstane trvale přihlášená, dokud si nenajde nějaký trvalý pronájem.

Následně jsem s rozvodovými papíry a vyrovnáním vyrazil na Katastrofální úřad provést náležité změny v registru. Za necelý měsíc od podání žádosti mi přišla odpověď  z které jsem pochopil, že zápis nelze provést neboť jej neautorizovala banka u které mám hypotéku. Jasné. Utíkám tedy do své banky za svou hypotéční poradkyní popisuji jí svůj problém s katastrem a žádám převedení hypotéky z manželky na mne. Ale místo pomocné ruky kterou od svého poradce očekávám, se mi dostává přednášky o  tom jak vysoké riziko banky v těchto situacích nesou, a já nestačím zírat na paní co mne při pořizování hypotéky donekonečna ujišťovala o tom jak „VIP“ klient jsem. Z rozhovoru nakonec vyznívá že pokud chci blondýnu z hypotéky vyškrnout, mohu tak učinit pouze v případě, že seženu ručitele jiného. Což je dost problém, jelikož ručitelé hypoték na stromech nerostou.

Podtrženo sečteno – jediný kdo by byl ochoten mi na hypo ručit, byla stejně zas jen ex-manželka.

Sedím na parapetu a za oknem jasně svítí měsíc na spící Ghetto a já vzpomínám na jedno z nejtěžších období mého života, které interně označuji jako Čas Exekucí.

Má pravidelná insolvence na přelomu tisíciletí měla značný vliv na mou platební morálku v dopravních prostředcích MHD.  Čas Exekucí odstartoval když se z tu a tam dorazivší exekuce stal nepřetržitý řetěz jedné exekuce za druhou. Myslím že smysl pro spravedlnost mám mimořádně vyvinutý. A souhlasím s tvrzením, že za každým proviněním má následovat trest. Ale současně tvrdím že trest má být přímo úměrný prohřešku či způsobené škodě. Škoda kterou jsem prokázal MHD nezakoupením jízdenky byla v té době deset až dvacet korun. Vyměřená pokuta od 500 až 800 Kč je sice nemalá, ale přesto dle mého názoru víceméně oprávněná. I náklady spojené s exekucí , které z 800 Kč vystřelí na 18 tisíc lze pochopit.

Co se pochopení vzpírá je ovšem zvyk pohunků MHD projednávat každou jednotlivou pokutu zvlášť a ke každé zaúčtovat oněch 17000 navíc. Říká se tomu prý salámová metoda.  Salámově jsem tedy platil a platil a měsíc co měsíc, držel hubu a krok.

 Pravé peklo ale nastalo zhruba kolem patnácté exekuce v řadě.Když jsem od magistrátu dostal výzvu zaplatit 80 tisíc za tříleté parkování automobilu. Automobilu který mi před třemi lety ukradli a na které jsem již dávno zapomněl. Pořizovací hodnota toho auta byla asi 50tisíc. Po zjištění detailů se dozvídám že auto bylo přivezeno bez SPZ nedlouho po tom co mi bylo odcizeno. Vyděšen požadovanou částkou běžím na MO PolicieČR, aby mi vydali potvrzení mého hlášení. Na můj požadavek je mi zděleno že záznamy starší tří let se archivují a nahlédnout do nich je umožněno teprve na pokyn státního zástupce.

Můj problém očividně vůbec nikoho nezajímá a tak končím s exekucí na 160.000,- na krku a suchem v krku. Bez vidiny tučného palmáre se žádný právník neobtěžuje a ti které jsem žádal alespoň o radu mne od svých prahů odhánějí jak prašivého psa. Můj na doraz napnutý rozpočet už další zátěž nesnese a já se dostávám do spirály platební neschopnosti.

A potom, když už se zdá že je vše ztraceno, se po mém boku objeví přítel o kterém jsem netušil že ho mám, a nezištně mi poskytuje finanční záchraný kruh. Částku která ani zčásti nemá kapacitu pokrýt mé závazky, ale dostatečně vysokou, aby za ní skromný člověk rok přežil.

Hypotéka nade vše, bylo mé, skrze zaťaté zuby ceděné, krédo Času Exekucí. Hypotéka bylo jméno všemocné bohyně s Damoklovým mečem v pozdvižené paži,  jejíž shovívavost bylo třeba měsíc co měsíc zajistit tučným šekem, exekuce, neexekuce. Běda tomu kdo šeku nemá, kněží Banky –zástupci Hypotéky na zemi,  jsou horlivými služebníky. Současně s hypotékou jsem sice uzavřel také „Pojištění proti nemožnosti splácet“ , ale ukázalo se, že není nemožnost jako nemožnost  a „moji“ nemožnost pojistka nepokrývá. No jistě.

Ve stínu Damoklova meče vědom si jeho čepele a krvácející z exekučních ran jsem prožil více než dva roky, posledního půl roku bez elektřiny. Zhubl jsem dvacet pět kilo, z nedostatku vitamínů přišel o dva zuby a  „za sto let v rameni bezmasém, svaly mi v železo ztuhly, uhelný prach sed mi do očí, rubíny ze rtů mi uhly.“

Celkově jsem MHD v exekucích zaplatil více než 360.000,- Kč a dále výše zmíněných 160.000,-Kč za ukradené auto a současně nepřetržitě splácel hypotéku. Další rok mi trvala finanční rekonvalescence včetně vrácení půjčky příteli. Úmyslně říkám vrácení půjčky, protože splatit mu jeho neuvěřitelnou pomoc, to nelze.

 

Sedím na plastovém parapetu, prohlížím si byt ve kterém žiji a mám hlavu vztyčenou. Jsem hrdý že tváří v tvář krutému osudu jsem dokázal obstát, vydržet a uhájit svůj domov. Nejen jen tenkrát,  ale právě dnes znovu.

Neštěstí totiž nechodí po horách ale po lidech, a tak se stalo, že jsem se loni doslechl  o tom že bláhové blondýně nevyšlo vše tak jak plánovala a že z firmy, pro kterou pracovala dostala padáka jak ona tak její šéf-milenec. Aby toho nebylo málo začala má ex-blondýna dělat to co podobné blondýny dělávají a sice dojit kreditní kartu, takže v době kdy jsem se o tom dozvěděl dělal konečný dluh asi 200.000,- Kč.

V předtuše možných komplikací jsem znovu kontaktoval svou banku s požadavkem o zprocesování změny v katastru a vyškrtnutím ex-manželky z hypotéky. Odpověď banky byla v případě vyškrtnutí z hypotéky stejná jako v předchozím případě, ohledně katastru jsem však měl podat žádost s tím že banka zápis následně autorizuje. Úřad katastru nemovitostí disponuje webovým rozhraním na podávání žádostí. Kdo ho kdy viděl, jistě mi dá za pravdu že vyplnit a odeslat jakoukoliv žádost je práce vskutku Gargantuovská. Na první odeslanou žádost mi po měsíci přišla odpověď že parametr ID bytu není korektní a žádost nemohla být zpracována. Hezké. Druhou žádost vyplňuji na základě totožných informací jako žádost první, tentokrát však v obvyklém termínu přichází odpověď že je žádost evidována, ale že je třeba zaplatit kolek v hodnotě 1000,-Kč. Obratem tedy zasílám požadovaný obulus a jsem rád že mám trabl s ex vyřešen a rok 2015 začne s čistým štítem.

V lednu tohoto roku mne ale překvapí další dopis z katastru sdělující mi že Zápis o ukončení exekuce nemůže být zprocesován dokud nebudou zprocesovány předchozí změny, v kterých podle čísel poznávám ty své. Sice nechápu proč ještě nejsou zprocesované, ale nic zlého netuším.

Koncem února ale zazvoní telefon a v něm mi má blonďatá bývalá choť sděluje, že má na krku insolvenční řízení a že se mi bude volat její právnička. O pár dní později mi paní doktorka skutečně volá, ukazuje se že to není zástupce, ale konkurzní správce. Sděluje mi že má ex-manželka bude řešena v  insolvenčním řízení, a že je možnost že budu mít problémy s hypotékou. Vysvětluji jí aktuální stav na katastru a mám pocit že jí stav věcí víceméně uklidnil, nechává mi na sebe kontakt spolu s ujištěním, že mohu kdykoliv zavolat.

Začátkem března ale doráží dopis z Hypoteční banky s vyrozuměním o zahájení insolvenčního řízení na spoludlužníka a týden nato druhý s „oznámením o zezplatnění úvěru při insolvenci“ požadující jednorázové vyrovnání zbývající dlužné částky hypotéky včetně náležitých příslušenství v celkové výši 180.000,- Kč na řád banky a to nejpozději do 5.4.2015. 

Do tří týdnů tedy musím zaplatit 180.000,- jinak bude problém. Jen co odezněl prvotní šok začínám automaticky situaci analyzovat a mapovat všechna dostupná řešení.  

Sedím na parapetu a z možných řešení nakonec zůstává nutnost okamžitého refinancování hypotéky. Vzhledem k výši zůstatku hypotéky v poměru ke svému příjmu nečekám s refinancováním žádné potíže. Převodem hypotéky z jedné banky do druhé se také definitivně vyřeší i vlastnická práva.

Během týdne jsem zažádal o refinancování ve dvou bankách, po mém neúspěchu jsem záležitost delegoval známé finanční poradkyni. Po dvou dnech jejího snažení mi zdělila, že o tak malou hypotéku a tak velkou půjčku nemají naše bankovní instituce zájem. A po vyloučení jakéhosi „stavebního spoření“ mne odkázala na nebankovní instituce, které mi ochotně a jmenovitě doporučila.

S díky jsem se rozloučil, poděkoval za radu v těžké hodině a šel prodat své auto. Rychle, tudíž výrazně pod cenou, ale vlastní střecha nad hlavou je dnes pakatel a člověk musí skousnout ledacos. Za Časů Exekuce osvojený zvyk škudlit hotovost doma pod polštářem místo depozitu v bance mi opět zachraňuje kůži a já k penězům strženým za auto přidávám nemalou hromádku. 

Takže tu dnes sedím na parapetu okna, hlavu vztyčenou, Gheto za zády, dívám se na svůj byt co mám tak rád, na skleněný stolek vedle sedačky a na bílou obálku plnou bankovek ležící na něm a vím, že je konec a Hypotéka ani Banka už mne trápit nemusí. Vím že si zítra vezmu v práci volno a až se kolem oběda budu vracet domů z Banky, budu opět svobodný.

EXE

V této pseudoeuforické náladě ještě dohledávám číslo na paní likvidační doktorku a volám ji abych ji sdělil, že celá situace kolem blondsky je již vyřešená a současně ji zkusil vytáhnout na oběd, abych si ji okouknul, protože doktorky taky na stromech nerostou a pokud bude stejně milá jako se zdála po hlase, no kdo ví…

Telefon  milé doktor sice zvoní, nikdo ho však nezvedá. Chápu a dlouho to zvonit nenechávám. Místo toho volám blondýně která to zvedá a tak jí začínám vysvětlovat, proč že to volám a koho že sháním. Náhle si uvědomuji nezvyklé ticho na druhé straně a když se ptám dostává se mi ukňouraného, víceméně zoufalého, popisu jakéhosi soudu, který měl proběhnout před dvěma týdny a jeho souvislosti s mým bytem a hypotékou. Neschopen si informace smysluplně vyložit, žádám ex, aby  doktorce vyřídila, že ji sháním a pokládám telefón. Dřív než si srovnám dvě a dvě, rozezvoní se telefon znovu a volá likvidoktorka. Představuji se a začínám vysvětlovat důvod proč volám, jsem však poměrně razantně přerušen hlasem, který teď není ani vzdáleně medový jak byl poprvé. Hlas ostrý jako břitva, který se ani nesnažil maskovat pohrdání vítěze nad poraženým, mi stroze zdělil, že „insolvenční řízení s exmanželkou proběhlo před dvěma týdny a rozhodlo se, že celá pohledávka věřitelů mé ex, včetně zbývající části  nezplacené hypotéky bude uhrazena prodejem poloviny mého bytu“, poté se slyším slušně, ale důrazně protestovat a argumentovat postupně výzvou z banky, frontou v katastru a nakonec i majetkovým vyrovnáním, odpovědí mi je tak známé „ale to nikoho nezajímá“. Tentokrát ale poprvé někdo ta slova vyslovil a ještě se zasmál.

Zasažen na solar plexus se lámu vejpůl, ale opět slyším se ptát zda je možné se proti tomu rozhodnutí odvolat. Ihned jsem polosmíchem poučen, že „já se odvolat teda rozhodně nemůžu, protože nejsem účastníkem řízení“.  Před očima mi tančí mžitky, ale dál se slyším jak se dotazuji, jaké že jsou tedy možnosti a co bude následovat. Paní doktorka chvíli přemýšlí a poté to rychle shrne. „Tak podívejte, na byt se příjde podívat odhadce z banky a stanoví jeho cenu. No a pak půjde do dražby. Obvykle začínáme na polovině odhadní ceny, aby jsme nastartovali dražbu. Ve vašem případě to vidím asi kolem šesti set tisíc.“  „Pokud ale máte zájem necháme vám to za rozumnou cenu, řekněme tak osm set tisíc. Jo a tohle berte jako poslední informaci, nadále se s vámi odmítám bavit.“

 

Sedím na bílém parapetu okna a sklo mne chladí do zad. Loučím se s již hluchým telefonem, lapám po dechu a snažím se zorientovat v tom co likvidátorka diktovala. V tom okamžiku telefon znovu zazvoní a má nešťastná blondýnka s pomněnkovýma očima mi překvapeně sděluje jak s ní ta milá paní doktorka najednou vyběhla. Omlouvám se že zavolám později a zavěšuji. Jako zběsilý projíždím mně známé informace a nic nedává smysl.

Je možné zmanipulovat katastr a přeskočit zápis změny vlastníka?

Je možné, že nějaký soud tu rozhoduje o mém majetku či jeho části aniž by se obtěžoval mne informovat?

Je možné, aby někdo vzal vaši nemovitost prodal ji za polovinu odhadní ceny?

Sedím na parapetu bytu který už prý brzo přijdou ocenit a bojím se, že je to možné.

Před očima se mi (obrazně řečeno) začne odvíjet scéna, vidím nešťastnou blondýnku s hromadou problémů na jedné a ostřílenou profesionálku bez skurpulí na straně druhé. Zprvu finančně nezajímavý klient se pod rukama profesionálky mění ve slušně placenou procházku v okamžiku, kdy profesionální porcovačka zjistí, že její klientka na katastru stále ještě figuruje jako spoluvlastník nemovitosti. Blondýna je očividně blbá jak štoudev, takže se řízení udělá defakto instantně tak, aby změna v registru nebyla zaznamenána, k tomu stačí pokyn z banky a to zařídit není problém.

Rychle otvírám stránku katastru a rychle proskakuji předvyplněnými poli formuláře. Z výpisu katastru na mne zírá exekuční příkaz k prodeji nemovitosti. „Sto roků v kopalně mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí? Když jsem jim pohrozil kladivem, kdekdo se začal mi smáti.“.

Parapet okna mne náhle cize tlačí, tak odkládám laptop a protahuji si nohy. Rozhlížím se a snažím si uvědomit fakt který je očividný a přesto mám problém ho formulovat. Jsem bezdomovec.

Vše čím jsem prošel bylo marné, teď právě v okamžiku, kdy jsem měl svůj sen na dosah mi byl sprostě ukraden. A nejen sen, také mi ukradli domov. Možná je kolem dokola jen ghetto, ale je to moje Ghetto. Tady jsem doma. Ne tam či jinde, tady v šestém patře paneláku na Velké Ohradě.

Těžko se mi, laskavý čtenáři, hledají vhodná slova která by mohla popsat co cítím. Vykastrován, znásilněn, okraden ani vypuzen nevystihují dostatečně to co cítím. Rodiče mi vždy říkali,že pokud nejde o život nejde o nic. Ale pokud vás připraví o domov, co vám zbude ?  Na jiný byt si už nikdy nenašetřím a představa stáří ve svém se náhle ztratila v nedohlednu. Nic nemám a nikdy už mít nebudu a až jednou přestanu vydělávat, ulice mne stejně nemine. Není komu si stěžovat, vím už dávno že „to nikoho nezajímá“. Není koho nenávidět, vždyť nikdo neudělal nic zlého, blondýna je blondýna a kdo tvrdí, že by do pasti zvané kreditní karta sám spadnout nikdy nemohl, je možná bez zkušeností, ale jistě bez fantazie. Rychlý a snadný přístup k penězům někdy rozhoduje o osudu celých rodin. Na likvidoktorku se zlobit má už větší smysl, ale je to její špinavá práce a jsem si celkem jistý, že jednala v rámci zákona. Že se mohu zlobit na sebe, to si připomínat nemusím. Neměl jsem si blondsku vůbec kdy brát, měl jsem jí nějak dostat z hypotéky, nějak z katastru, určitě jsem mohl udělat ještě někdy něco.. 

Zítra až půjdu do práce,…., náhle objevuji nový prázdný prostor, který je teď tam, kde byla má představa budoucnosti.  Jaký je důvod pokračovat v cestě, která vede do míst, do kterých se nechci dostat?  Proč se znovu vzpírat, když kdykoliv si mocní mého světa zamanou oberou mne o střechu nad hlavou? Proč chodit do práce zítra, pozítří, popozítří ? Jak ctít zákony a úřady které se o tebe nestarají ?  Kdo má čas obhajovat neúprosně svá základní lidská práva, když musí chodit do práce aby uživil sebe a rodinu?

Pak si vzpomenu na obálku ležící na stole. Počkat, počkat. Rychle znovu ověřuji informace, ale čtu zcela jasně „do 5.4.2015“ na žádosti o jednorázové doplacení hypotéky. Je možné,že banka požaduje uhrazení hypotéky, když řízení údajně konané před dvěma týdny rozhodlo o uhrazení pohledávek zahrnující i zbývající část hypotéky prodejem ručené nemovitosti? Vidím sám sebe, jak hrdě nesu poslední splátku na přepážku banky a s hlavou vztyčenou odcházím z banky vstříc světlým zítřkům, zatímco paní likvidátorka otvírá šampaňské, protože ten kavka exmanžel jí zvedl vejvar o dvě stě litrů. A to tu celou dobu píšu o tom jak je ta Linda bláhová a naivní.  

Rozvedený čtyřicátník bez závazků, bezdomovec ve svém bytě, sedím na parapetu okna do prázdnoty a v uších mi burácí Ostrava.

Podle mne jsou ty verše hlavně o trpělivosti, a o tom, že jednou dojde. Co se v takovém případě stane je víceméně zcela individuální, první dostane infarkt, druhý se utopí v alkoholu, třetí si hodí oprátku a čtvrtý vystřílí hospodu. Přemýšlím kolik lidí z mého okolí jsem přestal potkávat a běhá mi mráz po zádech kolik jich je. Pokud je systém nastaven tak aby dokázal zlikvidovat nezávislého jedince s mými příjmy, dokáže zlikvidovat většinu z nás. Z Vás. Grosse ani Rittiga sice ne, ale nás kdykoliv.  Kdy jsem se tak strašně provinil, že jsem takto trestán?  To se mám smířit s životem bez domova ?  Mám se vzdát práva na štěstí bez boje, i když tuším,  že je předem prohraný?  Mám být poslušný jako ovce a nechat se odvézt na jatka společnosti ? A pokud se budu bránit, tak jakými prostředky, s kým po boku a jak dlouho?  A pokud né já a né teď, tak kdo a kdy?

 Tak teď sedím na parapetu okna patrně cizího bytu a skrz okno za mými zády svítí světlo z pokoje. Dívám se dolů na svou Velkou Ohradu , nejhorší sídliště v Praze a vím, že pro mne právě začíná Čas Barikád.

ZDROJ: Vladimír Haneška

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2017: *****

Vít Fortelka 2018,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Martin Golombek 200,- Kč, Ernest Wachtl 30,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 4 048,00 Kč *****

Děkujeme.


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
6 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.