cesko
3.12.2016
Kategorie: Politika

Budeme si muset rozmyslet, co vlastně opravdu chceme

Sdílejte článek:

JANA ZWYRTEK HAMPLOVÁ

Klid nebo neklid? Svobodu slušného nebo každého slova? Korektnost nebo pravdu? Bezpečnost nebo naivitu? Živnostníky nebo koncerny? Slušné nebo ty druhé rodiny? Samosprávu nebo národní výbory? Evropu spojující nebo diktující? Schopné nebo všehoschopné politiky?

Stojíme před mnoha zásadními volbami, a nehovořím o těch parlamentních. Tam už bychom měli mít jasno. Jasno v tom, co vlastně chceme. Dnešní doba před nás klade mnohé volby, aniž si to uvědomujeme. A pokud si to uvědomujeme, bojíme se to přiznat. Nebo se to sice nebojíme přiznat, ale nechce se nám tím zabývat. Množství rozcestí, která před námi stojí, nás zahlcuje. Ale my, máme-li pud sebezáchovy, chtě nechtě budeme muset volit. Nazrála doba. To jasně ukázal Brexit, volba amerického prezidenta, a evropské i české nálady. V Česku naposledy pouze třetinová účast ve volbách. Lidé je přestali cítit jako důležité, přestali je vnímat jako nástroj, kterým by mohli něco změnit. A taky není kde brát, říkali mnozí. Tedy není koho volit. A není se čemu divit. Kdo slušný by dnes do politiky šel – a výjimky jen potvrzují pravidlo. Otázek jsou přesto desítky až stovky… Některé z nich:

Klid nebo neklid?

Když na Staroměstském náměstí vyzývali někteří k neklidu, ukázali, že neznají svůj národ. Lidi mají tolik starostí, že jakýkoli neklid, který navíc není řešením ničeho, logicky odmítají. Chtějí pravý opak – klid. Od všeho včetně politiků. Proto nechodí k volbám. Proto je přestává politika zajímat. Zaujali názor – stejně nic nezměníme. Je to pořád stejné. A lidé už nechtějí, aby to bylo pořád stejné. Ale jak toho dosáhnout? Chce to osobnosti, které tu jinakost přinesou, a slíbí lidem opak staroměstských výzev – klid na jejich vlastní životy. Najít ale blázny, kteří mají důvěru, autoritu, vzdělání, sebeúctu, a kteří dobrovolně vstoupí mezi to svoloč, to chce hodně fantazie. Mimo jiné i proto, že jsme u nás svobodu slova přetvořili na svobodu každého slova. Urážka a vulgarita se stala samozřejmým projevem politického boje, a pokrytecky se vydává za svobodnou kritiku. Kdo by do toho šel? Klid a přirozené autority v čele státu je to, co chceme a potřebujeme.

Svobodu slušného nebo každého slova?

Svobodou slova a svobodou názoru se dnes zaštiťuje kde kdo. Znamená ale svoboda slova svobodu každého slova? Nebo má být nějaký vnitřní korektiv, který nám zabrání používat neuvěřitelně sprosté texty písní (Banga), nebo texty na hranici rasismu (Ortel)? Může být názorem ukradení a zničení prezidentské standardy? Mohou být názorem hrubé urážky? Proč vstupem do politiky lze o dotyčném náhle beztrestně říkat a psát kde co? Dokud si budeme plést svobodu slova se svobodou urážet a hanobit kde koho a kde co, vyklidí slušné osobnosti a autority politickou scénu zcela, a zůstanou tam jen ti, kteří na podobné svinstvo mají žaludek. To chceme? Jistěže ne. Tak proč tomu šílenému politickému stylu a nekultuře tleskáme? Proč se novináři bijí za svobodu slova, která svobodou slova není? Proč není vulgarita, lež, hrubost a urážky diskvalifikací pro politika, ale naopak téměř předpokladem politické kariéry? Co tam pak může být za lidi? Přejeme si svobodu slova, ale nechceme, aby každé slovo bylo výrazem svobody projevu. A politikové musí jít příkladem.

Korektnost nebo pravdu?

Obdobně je to s korektností, která se stává synonymem pro pokrytectví a lži. Obávat se nazvat příchozí imigranty nezvanými okupanty, kteří si přišli osobovat právo brát si, co patří nám, a etnikem, které je s naším prostě neslučitelné, je špatně. Obávat se nazvat cikány skupinou, která je ve velké většině těžce problémová, protože je líná, nevyćhovaná a očekává, že ji budeme živit, je taky špatně. Nelze zavírat oči před tím, co vidíme všichni. Není třeba na to hledat nové pojmy. Postačí říkat pravdu. Nazývat věci tak, jak jsou. Hned by se nám všem ulevilo, protože ta snaha o tzv. kortektnost je vyčerpávající. Pravda – to je to, co chceme.

Bezpečnost nebo naivitu?

Evropští vůdci se nás snaží přesvědčit, že je vše v pořádku. Je to jako na palubě Titaniku, kde hrála hudba, zatímco do spodních pater se valila voda. V čele Evropy jsou neschopní lidé, často dokonce bez vzdělání, občas alkoholici, programoví politici, kteří by se jinde neuživili, ale kteří si osobují právo riskovat životy nás všech, namísto aby na evropské hranice poslali armádu, která bude střílet na všechny, kdo se pokusí nelegálně projít. No way, řekli Australané. Nikdo, kdo nedostal povolení, u nás nemá co dělat. A nám do Evropy to přijelo po tisících. Totální selhání všeho. A pořád se nám bude říkat, ať jsme klidní. A bude nám vadit Ortel. Ten je jen důsledek. A důsledek zcela logický. Kdo dnes utočí na Ortel, měl by zamířit do Bruselu, Berlína a tak podobně. Tam jim píší texty. Bezpečnost a evropskou armádu na evropských hranicích, to chceme.

Živnostníky nebo koncerny?

V tyto dny začíná EET. Už asi každý pochopil, co to je, a na koho to míří. Byrokraticky ničit ty malé, podnikavé lidi. A těmi tisíci zavřených živností to nekončí. Ti lidé skončí na úřadu práce, nebo se nechají najmout těmi velkými, aby pracovali na ně. O to b/ jde hlavně. Ale nám by mělo jít o každou venkovskou hospůdku, o každou kadeřnici, o každého sklenáře v obci a městě. Proč? Protože je potřebujeme! Nemají z toho žádné miliony. Ani miliardy. Ano, a možná dostanou sem tam padesátku tuzéra bez papírů. No a co? To ničí ekonomiku? Nebo spíše ti Bakalové?
Chceme fungující živnosti na obcích a městech, které nám ulehčují život, a kterým bychom my ho měli na oplátku podnikatelsky usnadňovat.

Slušné nebo ty druhé rodiny?

Normální rodina si dnes může dovolit jedno, maximálně dvě děti, a které jich mají víc, považuji v tomto systému za hrdiny doby. A dětí by tyto pracující maminky víc chtěly. Každá z nás se takto někdy rozhodovala – a bylo zde dilema, zda mít více dětí, a riskovat až ekonomickou nouzi, nebo zůstat u dětí dvou, a dopřát jim solidní život, ve kterém se jede i na dovolenou, a nepočítá se každý časopis. Jsou tu ale rodiny, které se nerozhodují, ale jen rodí. Aniž se nakonec o ty děti starají. A my jim platíme všechno – bydlení, jídlo, kočárky, kroužky, jízdenky… protože jim se prostě nechce. Je už nutno těmto rodinám říct – pokud nebudete pracovat, nebudou ani peníze. A naopak rodinám, které normálně pracují, dávat mnohem víc, budou-li mít děti. Tedy další, co chceme, je podpora pracujících rodin, které se rozhodnou mít více dětí

Samosprávu nebo národní výbory?

Tak, jako právě ničíme malé podnikatele, dusíme obce a města. Ministerstva se k nim už dlouho chovají jako k bývalým národním výborům – splňte, vyplňte, nahlašte, vysvětlete, neprodávejte to a to, nesmíte to a to… Neskutečné. Samospráva je přitom poslední důvěryhodnou veřejnou správou v této zemi. Neříkám bezchybnou, ale rozhodně nejvíce fungující a nejblíže lidem. Chceme samosprávu, která bude opravdu samosprávou, nikoli národní výbory pod kuratelou státu.

Evropu spojující nebo diktující?

Nápady evorpských institucí jsou už léta na hranici psychiatrické diagnózy. Instituce více vzdálené lidu aby pohledal. Na tom nic nemění aktivity některých europoslanců, které si zaslouží občas i úctu. Je to ale spíše jejich práce, ne práce EU. Přitom spojit Evropu je úžasná myšlenka – ať jde o prostor, lidi, všechno. Jenže to by se z ní nesměl stát byrokratický diktující „velký národní výbor“. Přejeme si Evropu jako společenství rovnoprávných států, ne diktující moloch

Schopné nebo všehoschopné politiky?

Přejeme si samozřejmě schopné politiky. Tak proč volíme donekonečna ty druhé?

Jak jsem uvedla v úvodu – hovořím-li o volbách, nemyslím primárně volby parlamentní. Odpovězme si napřed na všechny jiné otázky doby, které tu leží, z nichž pouze některé jsem připomněla, a pak teprve k těm volbám běžme. A podle toho, co chceme, volme. Nevolme, co chtějí oni.

ZDROJ: Jana Zwyrtek Hamplová

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc únor 2017: *****

Karel Jemelka 500,- Kč, Milan Rubricius 150,- Kč, Helena S. 1000,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Pavel Zíma 100,- Kč, Jan Šedý 50,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Václav Hejda 300,- Kč, Jan Kunor 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Jan Olsak 300,- Kč, Jiří Kašparovský 200,- Kč, Jacek Neumann 500,- Kč, Ivanka Trávníčková 300,- Kč, ing. Jindřich Mácha 300,- Kč, Jaroslav Hrouda 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 6 000,00 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (13 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
loading...
46 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.