8.9.2013
Kategorie: Historie

Bludný kruh „boje“ bezmravné společnosti proti korupci

Sdílejte článek:

OD: ČESTMÍR HOFHANZL 08|09|2013

V září roku 2011 se konala v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity debata mezi senátory Petrem Pithartem a Jaromírem Štětinou. Tématem byl problém zákazu komunistické strany v České republice. Vydal jsem se na akademickou půdu poslechnout si argumenty obou zastupitelů, zvědav na to jaké argumenty předloží budoucí elitě právnického stavu.

 

Petr Pithart, premiér „sametové revoluční“ české vlády v úvodním slově prohlásil: „… nemohli jsme komunistickou stranu zakázat, protože to nikdo nechtěl – veřejnost to nežádala…“ Jaromír Štětina odpověděl, „…v iniciativě předložené vládě žádáme, na podkladě činnosti a programu Komunistické strany Čech a Moravy, pozastavení činnosti této strany…“

V takovém tónu se nesla celá debata obou pánů. Ani slovo o podstatě problému, že Strana – organizace s touto značkou, půl století ovládala náš stát a zemi, sloužila cizí mocnosti, že je ta strana odpovědná za stovky politických vražd, statisíce vězněných, okradených, za rozvrat hospodářství, morálky, za likvidaci mravní a intelektuální elity země.

Přihlásil jsem se v diskusi a více než třem stovkám přítomných studentů jsem řekl: „Vy jste budoucí právníci, interpreti zákonů a práva, mohli byste rozumět argumentům, které předložím. Jako poslanec parlamentu jsem měl možnost pozorovat v průběhu devadesátých let proces ‚obnovy‘ demokratických poměrů a právního stavu v naší zemi. Vyvodil jsem závěr: Když člověk jako jedinec překročí hranici, poruší zákon, udělá to, čemu říkáme zločin, musí být potrestán. Nestane-li se to, jsou-li takové činy tolerovány, natož honorovány, je to konec civilizované společnosti. Působí-li lidská organizace půl století jako platforma, organizační garant zločinného jednání, slouží cizí moci – musí být zakázána. Nestane-li se tak, je to počátek konce kultury a civilizovaných poměrů. Proto musí být komunistická strana zakázána.“

Student řídící rozpravu mi odebral slovo a, více mě do rozpravy nepřipustil. V dalším průběhu Petr Pithart bez návaznosti na to, o čem právě šla řeč, prohlásil. „Za nic, co jsem v té době dělal, se nestydím.“ Třikrát to opakoval. Hlásil jsem se a chtěl odpovědět: „Pane doktore, já se styděl za vás.“

Tristní na celé atmosféře večera bylo, že z dotazů studentů byla patrná neinformovanost, ze strany tohoto společenství mladých lidí nepochopení klíčového problému „posametové“ společnosti.

Neuvědomění si skutečnosti, že v naší zemi nebyl učiněn ani pokus o poctivé vyrovnání se zločinnou minulostí. Ani náznak jasného oddělení se od zločinů a zločinců té doby. Vše, co se kolem problému v „posametové“ době na veřejné scéně dělo, o čem se řečnilo, byly prázdné řeči. Nebyla vůle k jasnému oddělení se od zločinné minulosti, k nastavení kroků ke změně.

 

Jsme nemravná společnost, při každém dějinném střetu s realitou zla uhýbáme, naše veřejné elity se chovají zbaběle, hloupě. Svou nestatečnost a bezmorálnost vystavují na odiv jako státnictví. Co hůř, odívají ji terminologií humanity a lidských práv. Celé společnosti nastavují nemravný příklad.

Na konci třicátých let jsme nebránili svou zemi proti nacistickému zločinu, ten navíc česká politická elita v počátku dvacátého století rozbitím Rakouska pomohla odvázat z řetězu. Neomlouvá nás nic, stalo se.

 

Jedinci, kteří za druhé války v domácím odboji i v zahraničí bojovali proti nepříteli, nedošli po válce a vítězství komunismu žádného vděku. Celá společnost to půl století viděla a požila, vešlo to do naší mentality a mravnosti. Ukažte mi na náměstích našich měst sochy hrdinů – kapitána Morávka, Balabána, Josefa Mašína. Parašutistů Kubiše, Gabčíka a dalších. Synové Josefa Mašína jsou velkou částí našeho „statečného“ národa považováni za vrahy. Tento národ usilovně pracoval pro nacisty, pak pro komunisty.

 

Po „vítězství sametu“ byla většina nadšena z „lidských práv“ – z dobromyslnosti banditů, kteří přestali cenit zuby. Ve jménu „pravdy a lásky“ si zemi rozkradli, z nás udělali pitomce. Žil jsem tu dobu. Po většinu devadesátých let jsem byl poslancem parlamentu. Roky jsem žádal vyrovnání s minulostí, upozorňoval, varoval, jaké budou důsledky, jestliže to neučiníme. Byl jsem předmětem posměchu, nenávisti, obviňovali mě, že žádám krev. Ti kdo měli slyšet, neposlouchali. Většina si myslela, nás se to netýká, svůj život si vyšvindlujeme, jako jsme to dělali za komunistů.

 

Pobuřuji bojovníky za lidská práva, intelektuální elitu humanistů, kteří neporazili komunismus. Ve jménu lásky k bližnímu ochránili zločinnou ideologii, zločince, kteří v jejím jménu „s přesvědčením“ ve svůj prospěch páchali zločiny, sloužili cizí moci a cizímu státu. „Humanisté“ pomohli přestrojit tento typ lidí do modernějšího hávu – ideologie ekonomických zákonů, tržní společnosti i zákonů přírody. Obrovitý bluf překryli maskovacím pláštěm „lidských práv“. Práv, která jsou ve společnosti, v jejímž vědomí byl zpochybněn pojem pravdy, jenom fiktivní.

Všichni, na které jsem v počátku devadesátých let ve sněmovně i jinde apeloval, abychom hledali pravdu, objektivní pravdu, mi odpovídali stejnými slovy: „objektivní pravda neexistuje, každý má svoji pravdu.“

 

V takové společnosti se jevilo logické – „normální“, co se v období sametu a letech následujících odehrálo a stalo. Záleželo jen na režii, podání, na velikánovi, který „informaci“ či „názor“ uváděl do veřejnosti a jejímu mínění.

 

Za legálního komunismu společnost fungovala prostřednictvím zákazů, příkazů, výkazů… V modernizovaném postkomunismu teče svinstvo již samospádem. Základním signálem Sametové revoluce bylo nepsané prohlášení „Zločin a zneužití jsou beztrestné.“ To bylo zařízeno lží „pravdy a lásky.“ Pravda v obecném vědomí neexistuje a z lásky zůstalo jenom šoustání. Téměř celé společenství přijalo a pochopilo ten signál jako samozřejmost, nikdo o tom nepřemýšlel.

 

Pokládám to, co se stalo po sametové revoluci, za hodnotově i intelektuálně horší než to, co následovalo po Únorovém puči komunistů v roce 1948. Únor byl po válce, v zemi byla ruská vojska, k moci byla dosazena a chopila se jí společenská spodina.

Po listopadu 1989 do čela sametového „obrodného procesu“ na veřejnou scénu byla postavena intelektuálská elita natvarovaná a vyrostlá v komunismu. Nikdo z těch vzdělanců nevěděl, že odpovědnost je břímě, bolí – nejsou to estetická fešácká gesta a hesla. Nevěděli a snad ani netušili, že i jen naději na změnu musí předcházet úklid Augiášova chléva. Chodili jsme po rautech, recepcích, schvalovali zákony, které neměly sankce. Do výborů jsme dostávali k projednání návrhy zákonů, jejichž předlohy nebyly autorizovány, nebylo stvrzeno podpisem, kdo je předkládá. Považovali nás za idioty, většina z nás se tak chovala. Mudrovali jsme o formulacích, o jejichž dosahu většina neměla žádnou představu.

Obnovu stavby svobodného právního státu jsme nezahájili debatou o odpovědnosti, ale plkáním v parlamentních výborech a posléze v plénu sněmovny o „Listině práv a svobod“. V základech „svobodného“ státu máme krasořečné kecy. Nejagilnější při tvorbě té listiny byli komunisté a hlupáci.

Na počátku „budování“ svobodného právního státu nebyly definovány jasné základy změny, rozchodu s komunistickým režimem, potrestání kriminálních a politických zločinů. Nebyl vytvořen a schválen kontrolovatelný zákon o politických stranách, o financování politiky. „Humanisté“ – „odpůrci komunismu“ vyhlásili kontinuitu právního systému, pravdu a lásku a celý ten nesmysl korunovali listinou práv a svobod.

 

Protismyslný blábol byl stvrzen vyhlášením „nejsme jako oni.“ Pravda, jejíž pojem komunismus z našich myslí vypláchnul, ale byla přesně opačná, nebo dokonce ještě horší: „byli to oni“.

Revoluci, která byla jen technologickou změnou komunistického vládnutí, modernizací zprofanované a zkrachovalé ideologie a režimu, organizovali kádry, které řídili zemi již v osmdesátých letech. Šlo to snadno, všichni jsme vyrostli a byli natvarováni komunismem. V naší zemi neexistovala a dosud neexistuje odpovědná, mravními principy a zásadami se řídící elita. Tvrdím, většina oficiálních odpůrců komunismu, revolucionářů včetně nejvyššího Václava Havla, smrděla komunismem a jeho „morálkou“.

Komunismus završil mravní rozklad našeho společenství – právní kontinuita s pravdou a láskou jsou toho dokladem.

Tušil jsem v počátku devadesátých let účel a původ těch vznešených prázdných hesel, cítil jsem, jaké budou důsledky té bezostyšné lži a podvodu. Ve sněmovně jsem o tom mluvil, řekl jsem sněmovně: „…kladete základy zločineckého státu, nepotrestané zlo bude základem a semenem zla budoucího možná horšího a většího.“

V předindustriální době náboženští kazatelé vytvářeli a pomáhali udržovat v individuálních lidských myslích ducha sounáležitosti a smyslu lidské existence. Připomínali lidem, že lidský život má vyšší smysl, jeho garantem je vyšší síla, vše není jen materiálno. Při vědomí vyšší síly, Boha, si lidé začali vytvářet, přijímat do svých zvykových schémat nepsané zvykové zákony. Později se tato nepsaná pravidla a tabu začala vymezovat pojmem morálka. Morální zásady pomáhaly udržovat míru v lidské vlčí smečce tak, že se při každé malé zámince navzájem nepožírala.

Rozvoj poznání a vymoženosti vědy erodovaly v individuální lidské mysli pocit vědomí naší omezenosti, hranici možností, co smíme… Lidem se začalo zdát, že můžeme vše, že nás v našem rozletu žádná vyšší síla neomezuje. To platilo i pro zákony mravní. Při existenci Boha i padouch věděl, že co koná, je špatné. Když v lidské mysli počal pojem Boha vyhasínat, počalo s ním mizet vědomí vyššího smyslu našich životů. S tím mizela morálka, mravní zákony přestaly platit.

Se vznikem manufaktur a továren přestávala masa lidských individuí v nich být lidskými jedinci, stávali se součástí technologie výroby. Kazatele nahradili političtí agitátoři. Stávali se součástí technologie manipulace mas.

Komunismus byl zločinným zjednodušením schématu „řízení“ ovládání a manipulace masové industriální společnosti. Géniové osvobození dělníka a lidské práce vymysleli zločinnou zkratku. Udělají ze všech námezdní otroky, všichni se stanou zaměstnanci jejich státu a z těch nejbezmorálnějších se stanou straničtí náčelníci. Otroctví se nazve svobodou. Bůh není, nebude proto žádný vyšší smysl a naděje. Podle jejich logiky to musel být nejvyšší řád uspořádání lidské společnosti – na věčné časy. Pak nemohlo být již nic jiného než smečka lidské zvěře.

 

Všechny lidi naštěstí nelze dokonale znásilnit, tak se jim ta věčná vize nepovedla. Věčné časy trvaly podle místa „budování“ jen několik generací nebo desítek let. Výsledkem byl všude, kde se ta zlotřilá ideologie dostala k moci, hospodářský úpadek a mravní rozklad.

 

Mužové „zvláštního ražení“ (podle prvního náčelníka ČEKY Felixe Dzeržinského), náčelníci zvláštních služeb nejdokonalejšího společenského řádu, který se nepovedl, pochopili, že příliš chvátali. Předběhli ostatní svět v jeho rozkladu.

 

Západní křesťanská kultura a civilizace svou dominantní orientací na ekonomiku a spotřební společnost sama směřuje již dlouhá léta stejným směrem, ve kterém nás komunisté honili klackem násilí a lží.

 

Alexander Solženicyn v „Souostroví Gulag“ napsal, že „rozklad, úpadek Evropy nastal, když byl v evropské filozofii vysloven názor a myšlenka, že člověk je na světě, aby hledal štěstí…“

Život člověka, jeho společenství, udržení dlouhodobé existence lidského rodu, je mnohem komplexnější problém, nelze jej zjednodušit na ekonomickou efektivitu, zajištění potravy a požitků.

 

 

Sametová reforma komunismu nemohla mít jiný výsledek – jejím smyslem, účelem byla „ekonomická reforma“, která současně chtěla zachovat komunistické principy a zvyky. Výsledkem mohla být jen slepá ulice všeobecného marasmu mravního, politického a organizačního.

Nectnosti, které v lidské duši dřímou, rychlejší, efektivnější komunistická cesta ke štěstí povzbudila a rozvinula. „Humanistický“ tržní liberalismus povýšil rozklad o další řád. Zvítězila a nemohla nezvítězit – nikdo jiný než mravní a intelektuální spodina vychovaná komunismem.

Přál bych všem, komu se mé názory nelíbí, aby zažili nenávist, která na mne ze Sněmovny sálala, když jsem svým poslaneckým soudruhům v rozpravě řekl: „…liberalismus v peleši lotrovsk, znamená vítězství lotrů…“. Soudný selský rozum výsledek a následky musel vidět a předvídat v samém počátku. Urážel jsem reformní výkvět naší země.

Kdyby se to, co se dělo a odehrálo v posledních více než dvaceti letech, stalo v jiné galaxii, nebo kdybych na to hleděl zvenčí do dobře opancéřované krabice, snad bych se té blbosti a nepoučitelnosti mohl i smát. Bohužel jsem uvnitř, součástí smutného panoptika rozkladu. Vím, že důsledky padnou i na mne.

Reformátoři modernizovali komunistický způsob cesty za „štěstím“. Vylepšili svou technologii humanismem a liberalismem. Tyto pojmy mají ale ve společnosti prošlé komunismem jiný význam, než který měly v původní západní křesťanské společnosti. Tam jim hranici dávala tehdy ještě platná morálka. V dnešním pojetí znamenají, že dobré je, co se hodí. Hodí těm, kteří společnost „usměrňují“ a manipulují. Interpretují obsah těch libozvučných pojmů, pojmů, které již žádný obsah nemají.

Do Augiášova chléva jsme vpustili řeku a nechali zavřená vrata. Hnůj, v jehož teple jsme se za legálního komunismu váleli, jsme naředili a rozmixovali v jemný sajrajt. Dnes v něm plaveme a slabší jedinci se začínají topit. Korupce je hlavní součástí média, které v chlévě udržuje optimální úroveň hladiny sajrajtu a utěsňuje škvíry v zavřených vratech.

Už by bylo na čase začít hledat, kdo vrata neotevřel a komu se v sajrajtu daří.

 

 

ZDROJ: Čestmír Hofhanzl

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Petr Kocfelda 500,- Kč, Magdaléna Machová 100,- Kč

***** Celkem za měsíc: 3 043,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
3 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.