29.5.2013
Kategorie: Společnost

Ať ta koza chcípne aneb co nás činí šťastnými

Sdílejte článek:

REDAKCE PP 29/05/2013

Stará anekdota vypráví o Čechovi, jenž se modlí k Bohu: „Pane Bože, můj soused má kozu a ta mu hodně dojí.“ Bůh ho přeruší a říká vlídně: „A ty, můj synu, bys jistě chtěl mít také takovou kozu, že?“ A Čech odpoví: „Ne, Bože, já bych jenom chtěl, aby ta koza sousedovi chcípla.“ Dávný vtip potvrzují nejnovější ekonomické a psychologické studie – lidé, a zdaleka nejen Češi, se nestarají ani tak o to, kolik mají, nýbrž o to, kolik mají v porovnání s ostatními.

 

 

 

Ekonom Richard Easterlin si ve slavné studii „Does Economic Growth Improve the Human Lot“ z roku 1974 všiml zajímavého paradoxu: životní spokojenost Američanů po druhé světové válce nevzrůstá navzdory značnému růstu příjmu na hlavu. Podobné to bylo v Japonsku. „V letech 1958 až 1987 vzrostl příjem na hlavu pětinásobně, a to z úrovní, které jsou srovnatelné s rozvojovými zeměmi současnosti,“ napsal Easterlin v roce 1995 ve studii „Will Raising the Incomes of All Increase the Happiness of All?“. „Během celé té doby však nebylo pozorováno žádné zlepšení v subjektivních pocitech životní spokojenosti Japonců,“ dodává.

 

To však není vše. Například v rámci dané země – Easterlin jich ve své úvodní studii analyzoval devatenáct – přímá úměra existuje: čím vyšší příjem, tím větší spokojenost. Nebo také: čím vyšší postavení, společenský status, tím intenzivnější radostnost. Na mezinárodní úrovni ale tyto úměry neplatí, a tak je docela dobře možné, aby lidé z chudší země (rozuměj s nižším průměrným příjmem na hlavu) vykazovali v průměru větší spokojenost než lidé z bohatší země (rozuměj s vyšším průměrným příjmem na hlavu); ostatně jeden nedávný výzkum odhalil, že v průměru subjektivně nejspokojenější na světě jsou obyvatelé poměrně chudého tichomořského soustroví Vanuatu.

 

Od té doby si ekonomové nad tímto „Easterlinovým paradoxem“ lámou hlavu: proč spokojenost lidí automaticky nevrůstá s výší průměrného příjmu na hlavu, když přitom v rámci státu vyšší příjem značí i vyšší spokojenost?

 

Dosud má rébus dvě základní vysvětlení.

 

Prvním je, že pro lidi je důležité pouze to, kolik mají relativně, v porovnání s ostatními, jejich relativní postavení, společenský status, a nikoli to, kolik mají absolutně. Životní spokojenost lidí tedy vzrůstá tehdy, polepšují si v rámci nějaké pro ně relevantní skupiny (například v rámci země či jen mezi sousedy). Bohatec z chudé zemi je pak mnohem spokojenější než průměrně vydělávající z vyspělé země, i když třeba v mezinárodním srovnání jsou jejich příjmy shodné.

 

Druhé vysvětlení pak staví na tom, že lidé se v průběhu času na absolutní výši příjmu vždy nakonec adaptují, zatímco na relativní rozdíly v příjmech nikoli. I nespokojenec, co dnes takříkajíc reptá na poměry, octl-li by se náhle, řekněme, v roce 1990, rychle by nejspíše změnil názor („žádné mobily, žádné pořádné PC, žádný internet – hrůza“) a toužil by se vrátit zpět do současnosti, nad níž tolik láteří; na vymoženosti doby si uvykáme, aniž to pořadně vnímáme. Na druhou stranu je dost dobře možné, že láteří právě proto, že soused je na tom relativně lépe („má lepší mobil, lepší PC, rychlejší internet – hrůza“) – relativním rozdílům, odlišnostem ve společenském postavení, prostě neuvykáme.

 

Hypotézu, že lidé se adaptují na výši příjmu, zatímco na společenský status nikoli, což by vysvětlovalo Easterlinův paradox, zkoumá v nové studii „Happiness Adaptation to Income and to Status in an Individual Panel“ mezinárodní tým badatelů.

 

 

Dospívají k závěru, že lidé se opravdu adaptují na výši příjmu. Lze říci, že už čtyři roky po změně příjmu, ať už směrem nahoru či dolu, nemá tato změna na jejich spokojenost vůbec žádný vliv. To ostatně potvrzuje závěr dnes již klasické psychologické studie z roku 1978, dle níž lidé, kteří vyhráli v loterii mezi padesáti tisíci a milionem dolarů, už pouhý rok poté uváděli stejnou spokojenost jako lidé, kteří vůbec nic nevyhráli. To souzní i se závěry jiných studií, které uzavírají, že lidé aspirují na vyšší příjem s každým jeho zvýšením (jde o takzvaný „preference drift“). S jídlem rostě chuť, jak říká známé moudro. To ovšem znamená, že sebevětší příjem nemá dlouhodobě vliv na životní spokojenost.

 

Zmíněná studie týmu badatelů dále uzavírá, že společenské postavení takový dlouhodobý vliv má. S růstem prestiže povolání – odhlížíme-li přitom zcela od výše příjmu -, stoupá i životní spokojenost. To potvrzuje výzkum, který roku 2004 uskutečnil badatel Erzo Luttmer na vzorku devíti tisíc Američanů a v jehož rámci zkoumal jejich spokojenost v souvislosti s příjmy souseda. Luttmer shrnul, že spokojenost jedince klesá zhruba stejně při poklesu vlastního příjmu jako při vzestupu příjmu sousedova. Na mysl se vkrádá onen vtípek z úvodu – s úlevou, že nejde jen o tuzemské specifikum.

 

 

Redakčně upraveno, zdroj L.Kovanda, blog.tyden.cz

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.