28.5.2015
Kategorie: Společnost

Anthony Browne: Úprk rozumu aneb o politické korektnosti

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Sdílejte článek:

HYNEK RAJCHENBERK 28|05|2015

Kniha Anthony Browneho „Úprk rozumu“ (podtitul „Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii“) se zabývá fenoménem politické korektnosti a jeho dopady na společnost. V předmluvě od Martina Weisse se můžeme dočíst, že politická korektnost je dnes sice komická, ale zároveň nesmírně vlivná, je dobře institucionálně a finančně zabezpečena a má velké finanční a mocenské zájmy [1]. Tentýž ji přirovnává k reálnému socialismu, jiní k levicovému mccarthismu a Browne i k náboženství [2]. Nejprve je však nutné si říci, co se vlastně pod pojmem politická korektnost skrývá. A. Browne přichází se svou vlastní přiléhavou definicí: „Politická korektnost je ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou, a jejíž přívrženci věří, že jiný přístup nelze tolerovat.“ [3]. Dle Wikipedie pak jde politické korektnosti o nahrazení tzv. zatížených slov novými, eufemističtějšími, se stejným základním významem a případně i o popírání rozdílů mezi lidmi (rasami, pohlavími atd.). Politická korektnost se ujala především v USA a ve Velké Británii.

Autor se začal zabývat problémem politické korektnosti, podle svých slov, kvůli růstu počtu osob nakažených virem HIV ve Velké Británii, který jde téměr celý na vrub imigraci HIV pozitivních osob – většinou Afričanů, a který není dán, jak tvrdí vláda sklonem britských občanů provozovat rizikový sex. Přesněji autora „nastartovalo“ odmítnutí rozhlasové stanice „BBC Radio 4“ odvysílat politicky nekorektní rozhovor s ním (tj. Brownem), v kterém tento upozorňuje na skutečný zdroj růstu počtu nakažených virem HIV. Na místo toho zařadila stanice rozhovor s ministrem, který prezentoval politicky korektní a pomýlený názor ohledně rizikového sexu [4]. Jak je tedy patrné, politicky korektní názory a stanoviska mohou být často v rozporu se skutečnými fakty, tudíž mohou být i lživé. Kniha obsahuje řadu podobných příkladů. 

Negativa politické korektnosti

Dle A. Browneho si politicky korektní lidé myslí, že jsou na straně dobra a jejich dopůrci tak musí být „logicky“ špatní (zlí). Domnívají se proto, že díky tomuto mohou na své odpůrce útočit (viz níže). „S tímto pocitem vlastní čestnosti a spravedlnosti politicky korektní věří, že mají právo potlačovat svobodu projevu.“ [5]. Vedle svobody projevu omezuje politická korektnost i činnost legálních politických stran, staví práva zločinců nad práva obětí, nivelizuje hodnocení prospěchu na školách atd. Důsledkem pak je neschopnost společnosti se vypořádat s problémy, rostoucí kriminalitou, degradací vzdělání atd. [6]. Zájmy politické korektnosti jsou velmi široké. Browneho tabulka politicky korektních pravd obsahuje vedle příkladu s HIV následující (v závorce faktická pravda): platy žen jsou nižší než platy mužů díky sexuální diskriminaci (různá váha priorit práce/rodina, mateřství); vzestup počtu antisemitických útoků mají na svědomí bílí skinheadi (muslimská mládež) a chudobu v Africe nedostatečná pomoc Západu (špatné místní vlády) [7]. Politická korektnost také brání diskuzi o alternativách k současnému monopolnímu státnímu zdravotnictví, potlačuje pozitivní zprávy o vývoji životního prostředí, očerňuje euroskeptiky [8]. A dalo by se pokračovat.

Politická korektnost má i negativní dopad na atmosféru ve společnosti. A. Browne uvádí, že politická korektnost podporuje morální zbabělost a intelektuální nepoctivost [9]. V neposlední řadě autor na výše uvedeném příkladu s HIV také varuje, že politická korektnost může vést paradoxně k růstu rasismu [10]. Ba co více politická korektnost nakonec může škodit i těm, co má pomáhat (viz níže). 

O co jde politické korektnosti a jak funguje politická korektnost

  1. Browne ve své knize nastiňuje, jak politická korektnost funguje. Nejprve se však zmíníme o co vlastně politické korektnosti jde. Dle A. Browneho: „Ve své nejzákladnější podobě se politická korektnost snaží převést moc z mocných na bezmocné.“ [11]. Vedle toho se také politická korektnost snaží změnit povahu lidí, což autor přirovnává ke snaze marxistů [12].

Základní metodou, která se k prosazení tohoto cíle používá je tzv. status oběti. To že lidé ze sebe udělají „bezbrannou oběť“, jím umožňuje nejen vyhnout se kritice (oponent se obviní z „ismů“ a „fobie“ – jedná se o tzv. nálepkování), ale také si vynutit u politických činitelů zvláštní zacházení a výhody [13]. Jaké nástroje používá politická korektnost proti svým odpůrcům? V knize se jich najde na různých místech několik. Třeba politicky korektní dětské knížky a výuka ve školách, výše uvedené nálepkování, ale i politicky korektní věda [14]. Dalším nástrojem je: „Představa, že postavení lze dosáhnout úspěšnou prací, je považována za zástěrku pro krádež.“ Krátce řečeno lidé s vysokým statusem jsou pak vždy vlastně utiskovateli (my známe termín vykořisťovatelé) a je nutné proti nim zakročit [15]. Jinde autor píše: „Lidé, kteří se veřejně odkloní od všeobecně přijímaného schématu, jsou uráženi a zesměšňováni, propouštěni ze zaměstnání nebo je dokonce za zločiny proti všeobecně uznávané pravdě vyšetřuje policie. Celé bloky témat veřejné diskuse se uzavřely pod drtivým tlakem moralistické ideologie politické korektnosti.“ [16]. Nás by mělo zvlášť zajímat omezování svobody slova pomocí organizovaného státního násilí vůči občanům, a to včetně věznění (příklad z Nizozemí a Velké Británie) anebo velký počet policejně vyšetřovaných komentátorů [17]. Není možné pominout ani nástroj v podobě pozitivní diskriminace – třeba na univerzitách v USA [18].

Úspěch politické korektnosti je dán zejména dvěma okolnostmi. Za prvé lidé se řídí spíše city než rozumem – u většiny lidí zvítězí obvykle emoce. Za druhé: „Ve společnosti, která se těší svobodě projevu již tak dlouho – a bojovala za ni tak málo – že jí na ní přestalo záležet, jsou metody politicky korektní kontroly projevu a vyloučení opozice mimořádně účinné.“ [19]. 

ticho

Nezamýšlené dopady politické korektnosti

Dle A. Browneho má však politická korektnost i nezamýšlené negativní dopady. Těm co má pomáhat ve skutečnosti škodí. A tak ženy, za jejichž pracovní příležitosti a pozitivní práva se neustále bojuje, díky tomu obtížnějí hledají práci. Černošští studenti místo učení, svádějí své špatné studijní výsledky na ostatní, což jim však žádné znalosti nepřidá atd [20]. Podle autora je zvlášť hrozivé pokud je status „oběti“ spojen s finanční odměnou. To vede za prvé k narůstu počtu „obětí“ a úměrně k tomu klesajícímu počtu lidí, kteří se rozhodli živit produkováním výrobků a služeb. Za druhé: „Ale povzbuzovat někoho, kdo je chudý, protože je líný, nedisciplinovaný, navyklý na podporu a naštvaný na každého, kdo chudý není, aby to ostatním vyčítal, a ještě ho štedře podporovat, ve skutečnosti znamená jen udržovat ho nadále v bídě. Politická korektnost může bídu jen upevnit, nemůže z ní poskytnout cestu.“ [21]. Politická korektnost motivuje lidi, aby se dostali spíš na dno než na vrchol [22]. Můžeme říci, že další z funkcí politické korektnosti je přerozdělovat pomocí daní vytvořený produkt (a také tento produkt nevědomky snižovat)! 

Výhody politické korektnosti

Podle A. Browneho má však politická korektnost do určité míry i své výhody. Pomáhá slabým proti silným a je to mocná zbraň při prosazování základní slušnosti. A dodává: „Málokdo může nesouhlasit se základním cílem politické korektnosti – přerozdělit moc silných slabým – stejně jako je do určité míry rolí vlády přerozdělit majetek bohatých chudým.“ [22]. 

PIZZA

Jak porazit politickou korektnost

Autor vedle kritiky nabízí i recept na to, jak by se dala politická korektnost porazit. Navrhuje například zavedení přímé demokracie, tak aby k návrhům bylo vypsáno referendum, pakliže návrh nezasahuje do základních svobod jednotlivců a je daňově neutrální (jinak by lidé podpořili opatření vedoucí ke snížení daní). Zájmy obyčejných občanů by měly prosazovat různé spolky (např. svaz daňových poplatníků, který funguje v USA). Autor se domnívá také, že vzestup Indie a Číny povede k poklesu významu politické korektnosti na Západě (vytratí se tak pocit „provinění“ vůči „obětem“) a návratu zdravého rozumu [23]. Politickou korektnost lze i zesměšnit jejím dotažením do důsledků – viz příklad s prodejem koláčků na univerzitách v USA, kde konzervativní studenti prodávali ve svých stáncích čajové pěčivo – za 1 dolar mužům, za 50 centů ženám a 25 centů Afroameričanům [24]. Jako epilog je v knize zařazeno deset bodů, jak se odprostit od politické korektnosti – mezi jinými například být přístupný sebekritice a kritice ostatních, držet se racionálních argumentů a nenechat se strhnout emocemi, neustupovat „obětem“, neprosazovat nulovou toleranci atd. Největší chybou ja pak odmítat diskusi anebo ji znemožňovat. [25]. Kniha je doplněna komentářem Davida Conwaye, který obsahuje především fakta a důkazy podporující řadu Browneho tvrzení. 

Kritika Úprku rozumu

Browneho jinak vynikající kniha má dvě vady. Jak si pozorný čtenář všiml autor zde kritizuje politickou korektnost, ale zároveň říká, že tato má své výhody. Nabízí se pak otázka, kde je vlastně hranice, mezi „dobrou“ a „špatnou“ politickou korektností? Je jasné, že jakákoliv stanovená hranice (de facto třetí cesta) bude ryze arbitrární. Různí lidé mají různě nastavenou tuto hranici. Například A. Browne považuje politickou korektnost za výhodnou například kvůli tomu, že přiměje davy bělošských fotbalových fanoušků, aby přestaly křičet rasistické nadávky na černé fotbalisty anebo zabrání zaměstnavatelům odmítat homosexuální žadatele o práci [26]. Považuje ji však za nevýhodnou tehdy, pokud vede k umělému protěžování (pozitivní diskriminaci) černochů při přijímacím řízení na univerzity v USA [27]. Pan Novák by však mohl klidně považovat toto protěžování za prospěšné a naopak by mu nevadilo odmítání homosexuálních žadatelů o práci. Paní Veselé může vadit odmítání homosexuálů zaměstnavateli, ale už ne rasistické nadávky. Konec konců proč by měly být zakázány rasistické nadávat, když se jinak nadávat může? A pokud ano, proč by se pak neměla politická korektnost obracet proti úplně všem nadávkám? Anebo, když nemůže zaměstnavatel odmítnout homosexuálního žadatele o práci, bylo by jen logické, aby například provozovatel školky nemohl odmítnou mírumilovného pedofilního žadatele. Pan Dvořák by pak mohl odmítat politickou korektnost zcela. A konečně slečna Peterová by prosazovala politickou korektnost nejraději úplně všude. A. Browne ve své knize prostě a jednoduše použil dle svých hodnotových soudů vystavěnou hranici mezi „dobrou“ a „špatnou“ politickou korektností.

Po takové kritice může čtenáře oprávněně napadnout následující otázka: Má problém stanovení hranice mezi „dobrou“ a „špatnou“ politickou korektností nějaké řešení? Ano, pokud použijeme koncept přirozených lidských práv založený na právech majetkových. Zůstaneme-li u rasistických nadávek, tj. vlastně svobody projevu, bude tato svoboda vypadat podle tohoto konceptu takto: „Vezměte si například ‚lidské právo‘ na svobodu projevu. Svoboda projevu údajně znamená právo každého říci, cokoli se mu zlíbí. Zapomíná se přitom ale na otázku: kde? Kde má člověk toto právo? Jistě jej nemá na majetku, který mu nepatří. Krátce řečeno, člověk má toto právo pouze na svém vlastním majetku nebo na majetku někoho, kdo s tím souhlasil…“ [28]. Stejně je to s jinými svobodami. Autor těchto slov M. N. Rothbard rozpoznal, že pokud nejsou lidská práva definována jako práva majeková, stávají se zastřenými a zranitelnými [29]. Mimo jiné i méně odolnými proti politické korektnosti. V případě přirozených lidských práv založených na právech majetkových, pak může zaměstnavatel – například pravověrný křesťan – odmítnout homosexuálního žadatele o práci. Podobně může postupovat homosexuální šéf v případě pravověrného křesťanského žadatele o práci. Na druhou stranu například homosexuální zaměstnanec může, poté co se dozví, že jeho šéf nemá rád homosexuály, podat výpověď. Majitel fotbalového stadionu pak může určit, zda jsou nadávky na jeho stadionu žádoucí nebo nežádoucí. Na základě toho se pak fotbalový fanoušek rozhodne, zda půjde nebo nepůjde na daný stadión. A dalo by se pokračovat.

Do určité míry lze předpokládat, že lidé se při svém rozhodování budou řídit často finančními ohledy, protože většina lidí se musí nějak živit. Částečně tak bude docházet k určité „kompenzaci“ (to neznamená, že nutně úplné, celkově diskriminace může klidně vzrůst). Pokud majitel fotbalového stadiónu ví, že většina fanoušků chce při utkání nadávat, a zároveň že lidé jako Mirek Dušín nechodí často na fotbal, je pravděpodobnější, že nadávání sám o své vůli nezakáže. V opačném případě by totiž diváci chodili jinam. Podobně může pravověrný křesťanský podnikatel překousnout to, že jeden z jeho klíčových zaměstnanců je homosexuál, pokud ví, že jeho propuštěním může přijít o značné příjmy. A třeba politicky korektní list může požádat známého politicky nekorektního novináře o článek, kvůli ohledům na čtenáře. Tento koncept má i následující výhodu. Pokud je například novinář jako A. Browne nespokojený s novinami jako je třeba „The Independent“, má v daném konceptu možnost si založit nějaké vlastní noviny, i kdyby byly jen internetové. Samozřejmě může také začít přesvědčovat čtenáře zmíněného listu, aby žádali v těchto novinách jeho články. Sám A. Browne ostatně ve své knize uvádí, že diskriminace není jen negativní věcí, ale má často pozitivní dopady – viz příklad s pojištěním a dámskými záchodky [30]. Navíc vzniká otázka, proč by vůbec měla být zakázána zjevně iracionální nebo nesmyslná (skutečně nemůže být tato z pohledu jiného člověka racionální a smysluplná?) soukromá diskriminace? (To neznamená, že není vhodné přesvědčovat spoluobčany, aby od – z našeho pohledu nedobré –  diskriminace doborovolně upustili.)

Se státem a jeho institucemi je ovšem potíž. Co člověk to pravděpodobně jiný názor na to, jak dalece politicky korektní by měl být stát. Zatímco na svobodném trhu si člověk může vybrat různé nabízející služeb anebo se stát sám nabízejícím, nemá již takovou možnost v případě státu a jeho institucí. Například pokud stát poskytuje zadarmo (tj. za peníze daňových poplatníků) vzdělání, je zřejmé, že motivace pro zakládání čistě soukromých škol bude nižší (efekt vytěsňování). Navíc školní docházka na základní školy je povinná a i čistě soukromé školy jsou pod dohledem státu. Jak se pak dohodnout, co se bude učit? Rozhodnout diktátorsky nebo demokraticky, znamená, že řada lidí („zákazníků“ i poplatníků) zůstane se školami nespokojena. Ani Browneho volání po přímě demokracii na tom vůbec nic nezmění. Podobné je to i s dalšími státními službami. Pokud nechceme rezignovat na řešení problému politické korektnosti a státu, pak zde existují již jen dvě řešení. Za prvé přistoupit na definici státu slavného ekonoma Ludwiga von Misese: „Podle [klasického, pozn. autora] liberálního pojetí spočívá jediný úkol státního aparátu v tom, aby zaručoval ochranu života a zdraví, svobody a soukromého vlastnictví proti násilným útokům.“ [31]. Anebo za druhé stát úplně zavrhnout. To nechť posoudí čtenář již sám, každopádně by tyto dvě řešení znamenaly pro politickou korektnost těžkou ránu.

Jako další vadu lze vidět Browneho tvrzení, že: „Ve své nejzákladnější podobě se politická korektnost snaží převést moc z mocných na bezmocné.“ [32]. Je tomu skutečně tak? Není to do určité míry jen zástěrka? Pro prosazování politické korektnosti je potřeba mít ve skutečnosti moc, mít kontakty na politiky a zájmové skupiny, mít vliv na státní instituce, mít prostor v novinách, televizi, rozhlase, vydavatelstvích atd. Těžko lze předpokládat, že takovým vlivem disponují zrovna bezmocní! Významný ekonom M. Olson si všiml, že chudí lidé (tj. bezmocní) nejsou organizovaní [33]. Zdá se tedy, že ve skutečnosti zde často o bezmocné nejde. Politická korektnost naopak bude spíše sloužit mocným – politikům a úředníkům a zejména zájmovým skupinám, které za těmito stojí. Umožňuje těmto udržovat se, pomocí přerozdělování a potlačování odpůrců u moci, a tím i u zdroje financí. Případně jim umožňuje na občanech realizovat svoje „dobrotivé“ představy o organizování společnosti. 

I přes tyto dvě výhrady je velmi užitečné si knihu A. Browneho přečíst. Po jejím přečtení bude vědět čtenář nejen, jak politická korektnost funguje a jaké má dopady, ale dozví se také, jak se naučit s politickou korektností bojovat a zejména se naučí kritcky přemýšlet o věcech, které dnes bere, jako samozřejmé pravdy. U některých knihkupců je kniha stále k mání.

  • [1] Browne, s. 11 a 14
  • [2] Ibid, s. 9 a 10, 119 a 35
  • [3] Ibid, s. 33
  • [4] Ibid, s. 20-1
  • [5] Ibid, s. 36
  • [6] Ibid, s. 26-7
  • [7] Ibid, s. 37
  • [8] Ibid, s. 98, 100 a 96
  • [9] Ibid, s. 35
  • [10] Ibid, s. 23, viz i s. 54
  • [11] Ibid, s. 39
  • [12] Ibid, s. 45
  • [13] Ibid, s. 76-77
  • [14] Ibid, s. 46, 82-3
  • [15] Ibid, s. 63
  • [16] Ibid, s. 25
  • [17] Ibid, s. 85-6 a 91
  • [18] Ibid, s. 112
  • [19] Ibid, s. 44 a 67
  • [20] Ibid, s. 76
  • [21] Ibid, s. 78 a 80
  • [22] Ibid, s. 79
  • [22] Ibid, s. 73-4
  • [23] Ibid, s. 122-4
  • [24] Ibid, s. 57-9
  • [25] Ibid, s. 125-7
  • [26] Ibid, s. 73
  • [27] Ibid, s. 112
  • [28] Rothbard, s. 413
  • [29] Ibid, s. 413
  • [30] Browne, s. 108
  • [31] Mises, s. 51
  • [32] Browne, s. 39
  • [33] Olson, s. 175 

Použitá literatura:

  • 1) Browne, A. Úprk rozumu: Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. Praha: Dokořán 2009, ISBN 978-80-7363-240-3.
  • 2) Mises, v. L. Liberalismus. Praha: Liberální institut 1998, ISBN 80-86119-08-4.
  • 3) Olson, M. Vzestup a pád národů: ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita. Praha : Liberální institut, 2008. ISBN 978-80-86389-51-6.
  • 4) Rothbard, M. N. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institut 2001, ISBN 80-86389-10-3.
Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc červen 2018: *****

Ludmila Karská 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Miroslav Meder 250,- Kč, Věra Vladyková 1000,- Kč, Ilja Baudyš 1000,- Kč, Helena Novotná 200,- Kč, Anonymní dárce 300,- Kč, Lukáš Vašíček 200,- Kč, Karel Kubela 50,- Kč, Petr Čermák 100,- Kč, David Bezděk 150,- Kč, Milan Tahovský 1000,- Kč, Vlastimil Kornas 333,- Kč, Libor Heidler 500,- Kč, Jan Bezděk 2000,- Kč, Tomáš Foldyna 1006,20 Kč (40 eur)

Celkem za měsíc: 9 039,20 Kč
Vybráno 25.82%
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
politicon-banner
3 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.