22.8.2013
Kategorie: Historie, Politika

A. Dubček – komunista s lidskou tváří nebo jen další v řadě rudých bezcharakterních zmetků?

Sdílejte článek:

KAREL KŘÍŽ (A) 22|08|2013

Nomenklaturní kádr KSČ, který se shodou okolností stal tragickou hlavní personou tzv. obrodného procesu české společnosti v roce 1968. Kdo poctivě sleduje historii komunistických stran a jejich vlád po celém světě si ani na okamžik nemůže myslet, že usměvavý Saša přišel na nejvyšší stranickou funkci s úmyslem povolit bolševickou smyčku, národu pevně utaženou roku 1948.

 

 

Dubček byl od ledna 1968 z pozice své funkce nejviditelnějším představitelem frakce KSČ, která si dala do vínku uchopení moci ve státě na úkor hradní bolševické kliky kolem presidenta Novotného, jehož problematické názory na Matici slovenskou působily na soudruhy z Bratislavy jako rudý hadr na býka. Ne nadarmo si tedy Dubčekova skupina dala jako jeden z hlavních cílů své rudovlády federalizaci ČSSR na dvě rovnoprávné republiky.

 

Vzhledem k tomu, že Antonín Novotný byl natolik nepopulární jak mezi obyčejnými lidmi, tak mezi aparátčíky KSČ, že se tomu při své návštěvě roku 1967 podivoval sám nejyšší Kremelský boss L.I. Brežněv, nebylo těžké jej sesadit a nahradit populárním generálem Ludvíkem Svobodou. Tímto jednoduchým vítězstvím se dostal Dubček a jeho parta na vlnu. Získali velkou podporu soudruhů na Slovensku, vyhlášením „Akčního programu KSČ“, kde se poprvé od začátku komunistické totalitní vlády mluvilo o svobodě tisku a dokonce o politické pluralitě, se pak podařilo těmto kovaným komunistům něco dříve nevídaného, dostali přízeň a důvěru šedé, dříve mlčící, politicky apatické, většiny národa.

 

Jaký je „Socialismus s lidskou tváří“ v praxi a jaký charakter mají jeho představitelé se měli občané Československa dozvědět již velmi brzy. Chvíli to sice vypadalo na svobodné nadechnutí, ale vždy jen pod vedením „rodné“ strany. Otěže z ruky nemínil pustit ani Dubček, ani jeho kamarádi. Bohužel pro ně, podcenili touhu po svobodě, která byla národu již více jak dvacet let upírána. Opilí mocí a skandováním svých jmen na schůzích a shromážděních, zapomněli, že komunistický režim lze udržet pouze brutální silou.

 

To však měli na paměti v „bratrském“ Sovětském svazu. Celý půlrok střihal zlostně obočím diktátor Brežněv, aby pohár jeho trpělivosti s protivnými svobodomyslnými vazaly přetekl. Přes úlisné řitní lezectví „chrabrých“ představiletů KSČ stvrzené Bratislavskou smlouvou, kde se naši bolševici s lidskou tváří zavázali k nesmiřitelnému boji proti všem protisocialistickým živlům a deklarovali neotřesitelnou věrnost proletářskému internacionalismu (rozuměj býti gubernií SSSR), nálady ve společnosti byly pro náčelníky KGB již velmi nepřijatelné a nebezpečné.

 

Logicky tedy přišel 21. srpen 1968. Kruté probuzení ze sna pro levicové západní intelektuály, doufající nekomunistickou část společnosti i Dubčekovo vedení KSČ. Brežněv však již měl připravené nové koně. Kolder, Biĺak, Indra a podobní. Ti dokonce poníženou supliku do Moskvy zaslali, by velký rudý bratr přijel zachránit trosky socialismu v naší vlasti. Kontrarevoluce prý zatemnila mozky poctivým pracujícím. Jak zábavné a tragické zároveň.

 

Celá fraška kolem roku 1968 potvrdila vše, co je o komunistech známé od nepaměti. Dobrovolně se nikdy nevzdají „vedoucí úlohy“, vládnout umí jen s pomocí síly a teroru na obyvatelstvu, při pohledu na Moskvu mají hnědé kaliko a lidé žijící v jejich kleci nesmí dostat ani náznak svobody. Porušení jakéhokoliv výše jmenovaného pravidla vede k destrukci bolševického systému. Proto Brežněv poslal okupanty na věčné časy, aby měl svoji kolonii pod kontrolou, proto dosadil na Hrad a do vlády loutky, které mu lezly do zadní části více než Dubček a jeho parta, proto nastala doba tuhé „normalizace“.

 

Nejvíce hmatatelným výsledkem „Pražského jara 1968″ byla nakonec dokončená federalizace, tedy počátek budoucího rozdělení Československa, kádrové čistky na všech možných i nemožných postech, kdy se k moci hospodářské i politické prodralo to nejvíce slizké kované jádro soudruhů, obrovská vlna emigrace, kdy republika ztratila více jak 100 000 vesměs vzdělaných a slušných lidí, ale hlavně obnovení atmosféry strachu mezi obyčejnými lidmi, kterou KSČ potřebovala ke svému klidu na práci. Stejně jako v 50. letech vzrostla úloha udavačů a donašečů pod taktovkou STB, tvrdé cenzury a surového nátlaku proti všem, kteří stádovitě neohýbali hřbet.

 

 

Komunisti dostali národ zase do těch správných kolejí, kde jej potřebovali mít. Co na to soudruh Dubček a jeho frakce ? Mysleli demokratizaci společnosti vážně ? Možná o tom některý z nich chviličku snil, ale při prvním náznaku možné ztráty moci bláhové myšlenky okamžitě zapudil. Snad jen František Kriegel zůstal na pár okamžiků chlapem, když odmítl podepsat ostudný Moskevský protokol. Toto chvilkové procitnutí Lidového milicionáře je snad jediným skutkem, který snese měřítko charakternosti v podání soudruhů z KSČ za dobu jejich samovlády v naší vlasti.

 

Alexander Dubček byl soudruhy odklizen z veřejného života, vyloučen z rodné partaje a paradoxně se stal jakousi ikonou protisocialistického hnutí, které mu nakonec po sametové revoluci vyneslo křeslo předsedy FS ČSFR. Je to s ním bohužel stejné jako s jedním z hesel na zdech domů při srpnové okupaci 1968: „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!“ – nepochopení podstaty komunismu. Lenin by totiž udělal to samé co Brežněv, možná by byl ještě rychlejší a krutější, stejně tak Dubček, kdyby jen malinko mohl, stál by po boku Husáka a Biľaka a normalizoval, až by se z něj kouřilo. Protože býti komunistou je celoživotní diagnóza. Diagnóza moci za jakoukoliv cenu bez ohledu na utrpení ovládaného davu.

 

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc prosinec 2016: *****

Jaroslav Smrčina 300,- Kč, Vlastimil Kornas 666,- Kč, Zdeněk Kučera 303,- Kč, Zora Magyarová 474,73 Kč, Jan Procházka 500,- Kč

***** Celkem za měsíc: 2 243,73 Kč *****

Děkujeme!
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
6 komentářů
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.