sex1216
16.7.2017
Kategorie: Kultura a tipy

A co vy, šustili jste?

Sdílejte článek:

MIROSLAV VÁCLAVEK

„A co vy, šustili jste?“ Nakoukla po ránu do našeho pokoje s očima ještě zalepenýma Majka, která chodila s Tomášem a čekala na odpověď. Pohlédl jsem na holku vedle sebe, která se tvářila, že tam není a odpověděl. „Jo, šustili a vy snad ne?“ „No my taky, tak já jenom jestli i vy,“ obkroužila jazykem rty namísto tečky a šla si opláchnout obličej na umývárnu.

„Ojelas mně jako dětské kolo,“ ohodnotil jsem minulou noc a holka se ušklíbla. Sakra, vždyť já vůbec nevím, jak se jmenuje, blesklo mi hlavou a vyslal jsem se na výzvědy. Našlapoval jsem opatrně, jako běloch na území kmene Komančů a vypustil jsem několik zkušebních balónků.

„Hele a v kolik ti to vlastně jede?“ „Petro?“ Přimhouřil jsem oči v očekávání nějaké té nepřiměřené reakce a bloncka se jen ušklíbla. „Za chvíli, nestarej se. A taky nevím, jak se menuješ,“ otočila svůj půvabný obličejík ke mně. „Mhhh.“ „Jedna jedna.“ Vrátil jsem smeč na druhou polovinu hřiště a holka vyskočila z postele a začala hledat kalhotky.

„Tady, tady jsou,“ točil jsem s nimi na prstu a nechal je vylétnout skoro až ke stropu. Holka je chytila, sedla si na postel, a vklouzla do nich jenom to zamlaskalo, jak pustila gumu na břicho a ony se přisály na kůži. Podprsenku si otočila dozadu a zkoušela ji vpředu zapínat a moc jí to nešlo.

„Ukaž prosím tě,“ zachoval jsem se jako dobře vychovaný gentleman a dal háčky dohromady s protikusem. „Pavla,“ pronesla a usmála se. „Sorry, jsem fakt vůl, Daniel, jméno mé,“ představil jsem se a políbil ji na rty. Vypadalo to, že jí to není nepříjemné, protože mi zabloudila jazykem do pusy, jakoby právě zakopla o bludný kořen a její ruce se mně začaly chytat, jakoby se topila.

„Pávlooooo, Pávlooooooo,“ bylo najednou slyšet zvenku, jak kdosi volá její křestní jméno. „Tak vidíš, že nekecám,“ šeptla. „Rychle, kde mám kalhoty.“ „A tričko.“ „Honem, pomoz mi, to je ten můj, co s ním chodím,“ dávala příkazy a já jsem lítal po pokoji a hledal všechny zbytky její noční přítomnosti.

Pavla vykoukla z okna podnikové chaty a zamávala na toho dole. „Uuuuuuuuu, tadyyyyyy, už jduuuuuu“ a zase vklouzla dovnitř. „Hajzle,“ odstrčila mi ruku, protože jsem jí držel za pozadí, aby nevypadla ven. „Ty seš,“ políbila mně a rukou u okna si upravovala vlasy, aby nebyla moc rozcuchaná. „Přijel pro mě. Budeme se brát. Příští sobotu. Jestli chceš, tak se stav. Bude to na zámku a potom na Rychtě,“ pohlédla mi do očí.

„Tak doufám, že se nikdo nic nedoví,“ odstrčila mně a zajela mi rukou do rozkroku. „To je lepší než podání ruky, ne?“ ještě jednou mně políbila a zmizela. Vykoukl jsem opatrně z okna a dole stál nějaký vidlák u oježděné škodovky a s čímsi si nervózně pohrával v kapse.

No ty vole, asi nějaký traktorista. Ale určitě s barákem, s gumákama v botníku a celou sadou montérek ve skříni. I ty vycházkové tam má. A taková hezká baba. Vždyť se k tomu oživlému pařezovi ani nehodí. Jo, pařez, to je přesně. Všichni tihle vidláci vypadají jako pařezy, ke kterým někdo narouboval ruce a nohy, pokračoval jsem v hodnocení toho lonťáka, když vtom vyběhla Pavla a přitulila se k němu a pařez úplně vyměkl a počal se tvářit jako ještě větší imbecil, než jaký byl doopravdy.

Ty ženský jsou mrchy, ohodnotil jsem vnitřně situaci a rozhodl se, že se nikdy neožením. Protože, jestli tohle dělá každá týden před svatbou, co potom provádí týden po ní? A ještě na chvíli jsem to zalomil. Zdály se mi jakési hlouposti. Tak jako pokaždé, když pevně nezachytíte sen a on si potom s vámi dělá, co chce. Většinou pak někam strašně spěcháte, ale do cesty se vám valí taková spousta protivenství, že nakonec doběhnete na to vlakové nádraží a servete se s někým ve frontě na lístky a koupíte si ho.

Ale když přiběhnete na perón, tak se vám z okýnka ujíždějícího vlaku posmívá ta, za kterou jste spěchali, a má z toho samozřejmě náramnou radost. To si hned, ještě v tom snu, přísaháte, že jen jak ji doženete, že se s ní rozejdete, protože, tohle se tedy jako nedělá. Tohle teda ne! Ale pak je všechno jinak a vyměknete jako ten vidlák se škodovkou a ještě ji prosíte, aby vám už nikdy neujížděla před nosem, a máte na krajíčku, protože ji milujete a ona z toho má stejně jenom bžundu. A je úplně jedno, jestli to je pořád ještě ten sen, nebo fakt.

Protože ženským prostě není nic svatý. A nemají výčitky svědomí. To jsem viděl. Jak ho Pavla ještě sjela, že přijel pozdě. A balvan namísto toho, aby se jí zeptal, proč nespí doma, ale na jakési chatě s úplně cizími lidmi, jenom rozhodil rukama a omlouval se, že byl nakoupit a zařizoval svatební fotky a ona hrála děsně ublíženou chudinku a vyčítala mu kdeco. A teprve až jí dal červenou krabičku, ve které se dávají zlaté věci, uklidnila se, zaostřila na to uvnitř a jakoby se strašně rozmýšlela, usedla dovnitř a hrom se rozzářil jako vánoční stromeček a s křepkostí, kterou bych u něho nečekal se nasoukal za volant a čuměl dozadu, aby vycouval na cestu.

Rychle jsem zamával z okna, ale kdepak, Pavla syslila do krabičky a tvář jí zdobila nefalšovaná radost, první, kterou jsem u ní za celou tu dobu viděl. Ludra, ale hezká, poslal jsem jí poslední myšlenku a auto s celým tím nadělením uvnitř, pozpátku vjelo na silnici a s cuknutím se rozjelo. Dýchavičný motor ještě chvíli vydával zvuk jako z našeho vysavače, když máma gruntovala a potom se pomalu rozplynul a nastalo ticho. Ticho jaké je jenom po šustění, taková ta lítost po potěšení smíchaná s ulehčením, že je už pryč a já jsem přemýšlel, jak se tady Pavla vlastně ocitla. Dokázal jsem si ale vybavit jen to, že jsme včera obrazili pár hospod nacházejících se v blízkosti podnikové chaty, kam jsme občas jezdívali pařit a potom už jen to seznamování ráno.

Asi je čas vstát, zeptám se správce, kdy mi to jede, rozhodl jsem se a šoural jsem se v trenkách chodbou, abych stiskl kliku dveří, na kterých bylo nadepsáno: Správce. Zaklepal jsem a nic. Zaklepal jsem silněji, protože o správci bylo známo, že si z kontingentu nově příchozích rekreantů vybírá pravidelně desátek z řad dámského pohlaví, tak abych snad nepřišel nevhod a zase nic.

Tedy stiskl jsem kliku připraven na ledasco, ale jen jsem tiše zíral. Na posteli ležel ještě namol opilý správce chaty a po jeho boku s doširoka roztaženýma nohama ležel desátek se strašně chlupatou kundou. Jakoby někdo vykopal na louce drn trávy a položil jí ho tam, napadlo mne a nějak jsem se neodvažoval vznést dotaz na autobusové spojení do Rýmařova, když vtom se ozval zvláštní zvuk.

To správcův voříšek Ted, zvící délkou jezevčíka a barvou srsti medvěda baribala mu olizoval koule a náramně se u toho bavil. Asi hodlal svému pánovi učinit stejnou hygienickou službu jako sám sobě a také se nedal rušit a po vetřelci rušícím bukolický okamžik toho, jak to bylo před vyhnáním z ráje, se ani neohlédl.

Aspoň kdyby pro formu zavrčel, to je teda hlídač, myslím, že kdybych nebyl slušně vychován a kdybych využil slečniny indispozice a polohy jejího těla k jistým účelům, že by mu lízal kulky dál a ani by to s ním nehnulo. Maximálně by chtěl lízat ty moje. Hrůza. To jsou dnes psi, říkal jsem si cestou zpět na pokoj a usmyslel si, že jestli nic nepojede, půjdu na stopa.

Když jsem uviděl zadek právě odjíždějícího autobusu, který byl velký a kulatý jako kdyby patřil macaté ženské, bylo mi jasné, že to prostě musí být poslední autobus do Rýmařova. A taky, že byl. Příští spoj jede až zítra v šest třicet ráno. No nic, tak si na někoho mávnu, řekl jsem si rezignovaně a šoural jsem se pomalu u pankejtu směrem skrze vybydlené liduprázdné krajiny Sudet směrem k domovu.

Zdálky tiše zahřmělo a dusno začalo dávat svůj smysl. Do pr…., zaklel jsem a bylo mi jasné, že se suchou kůží z toho dnes asi nevyváznu. Ještě, že to není tak daleko. Jen blbejch deset kilásků. To dám za dvě hodinky, rozhodl jsem se, bouřka nebouřka, když vtom se dusnem rozlehl zvuk auta. Paráda, natěšil jsem se a začal jsem mávat rukou, když vtom se ze slunce, které mi svítilo do ksichtu, vyloupl žlutý žigulík. Ty vole, benga, projel mnou blesk, ale nikoli ten z bouřky.

Beng přijel až ke mně a byl to známý hňup, který na mně měl spadeno a okamžitě začal opruzovat. „Vy nevíte, že nesmí stopovat?“ No to víš ty blbe, tohle na mě nezkoušej, blesklo mi hlavou. „Jo a od kdy, můžete mi menovat zákon, který to zakazuje?“ vyjel jsem na něj. „A občanku, občanku máte?“ sáhl náhle znejistělý beng do krabičky poslední záchrany.

„No tu ani asi nemám,“ bylo mi jasný, že tenhle trumf nepřebiju. Beng se spokojeně zašklebil. „Tak to bude za padesát.“ Což byl tenkrát celkem ranec, zvlášť pro svobodného kluka před vojnou, jehož život je jeden velký a nekončící večírek. Tedy pro mne. Protože nesmíte zapomínat, že právě přesně v tomhle čase zrovna jsme.

„Nemám, mám akorát búra na autobus,“ vysvětlil jsem bengovi svoji nelehkou životní situaci, „ale doma mám,“ bleskla mi hlavou spásná myšlenka a nahodil jsem udičku.

„Tak nasedat, zajedeme pro to,“ sežral beng návnadu i s navijákem a otevřel mi vypolstrované dveře svého žigula. Ani jsem neváhal, protože začalo lít a z nebe padaly trakaře i žebřiňáky a stěrače to pomalu ani nestačily brát. Zabouchl jsem dveře a beng se rozjel a jeho hvězdičky na výložkách zlatil jeden blesk za druhým.

„Kde bydlíš?“ zeptal se orgán. „Na Dukelské,“ odpověděl jsem, protože paneláky na dukelské měly zadní východ. A toho využíval kdekdo, protože na Dukelské se přezdívalo údolí paroháčů, neboť tam bydleli montéři, kteří jezdili montovat rodinné domky někam na druhý konce vlasti a své manželky nechávali doma a protože ženské jsou mrchy, jak jsem předeslal, tak sloužily k diskrétním návštěvám u dam i k následným, stejně diskrétním odchodům. On je Rýmařova hodně malé město. Tak, aby se tam nevyzabíjeli.

„To je bóřka,“ pronesl uniformovaný blb a svraštil čelo, když před žigulíkem proletěla ulomená větev ze stromu. „A jak fóká,“ uzavřel vyšetřování přírodního živlu, když bouřka jak náhle přišla, tak i rychle počala slábnout a ještě před chvílí úplně černé nebe rozťal ve dví slunečný meč. Jako by jej sám archanděl Michael držel v rukou.

„Toť je to?“ zeptal se poručík, který sem po válce přišel ještě jako malý odněkud z Hané. „Ano, přesně tady, počkejte na mně prosím před vchodem, já skočím nahoru pro peníze i pro občanku.“ S bengem to škublo. „Nebojte, já vám neuteču, budete stát přímo před vchodem,“ přátelsky jsem na něj mrkl. „No tak ja, dones to,“ pronesl beng a já jsem vzápětí zmizel v prosklených dveřích paneláku, když jsem zazvonil na úplně cizí lidi jako bezpečnost, abych proběhl chodbou a šup dolů ke sklepu a tam si už otevřu sám.

A taky, že jo. Takže kdybyste v Ryu, jak my nejtiv říkáme Rýmařovu, našli někde na sídlišti sousoší podobné esenbákovi v žigulu, tak mu zaklepejte na okno a řekněte mu, že nic nedostane. Protože to není sousoší, ale starý beng pod nánosem prachu, který tam na mně čeká. Ať se nezlobí, ale já tu pajsku pořád fakt nemám. A i kdybych měl, tak ji radši utratím za něco pořádného. Třeba, co já vím.

Ty bouřky u nás na horách prostě nejsou žádná legrace. Ledasco přinesou i odnesou. Až se člověk nestačí divit. A to jsme jednou, to už je opravdu strašně dávno, šli s mým dědou, ten už je součástí světla, na hřebenech, když si nás tam jedna taková mrcha našla. A tak jsme museli… Ale to zase až někdy příště milé děti. Až se Šunesovi bude chtít. A Šunes je dnes strašně líný, úplně se mu otevírá huba, aaaaa, a zívá se mu. Tak zatím. Papapapa. A kdo první uhádne, co znamená slovo beng, ten u mě něco má.

ZDROJ

Redakce
Sledujte PP

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních našeho webu.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek (nákup dobrovolného předplatného), který nám společně pomůže Pravý prostor dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX)

***** Příspěvky čtenářů za měsíc září 2017: *****

Zdeněk Rychlý 200,- Kč, Jakub Malinovský 50,14 Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Katarina Peková 500,- Kč, Anonymní dárce 30 000,-, Josef Lasek 500,- Kč, Monika Dobruská 100,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, David Bezdek 150,- Kč, Václav Tykvart 200,- Kč

***** Celkem za měsíc: 32 300,14 Kč *****

Děkujeme!


§§§ Důležité upozornění: Diskuse pod články na Pravém prostoru reflektuje ústavní právo na svobodu slova a není v zásadě moderována. Každý diskutující tak nese osobní zodpovědnost za jím zveřejněné názory, které jsou někdy i v přímém rozporu s názory redakce, případně když nejsou relevantní se zněním zákona.§§§
Redakce
Sledujte PP
Sdílejte článek:
Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (16 votes, average: 3,94 out of 5)
Loading...
loading...
5 komentářů

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye: 
:good: 
:negative: 
:scratch: 
:wacko: 
:yahoo: 
B-) 
:heart: 
:rose: 
:-) 
:whistle: 
:yes: 
:cry: 
:mail: 
:-( 
:unsure: 
;-) 
 
Proč potřebuje Pravý prostor Vaši podporu? Více informací ZDE
Hello. Add your message here.